Hrbolatá cesta se klikatí hlubokým borovým lesem, až skončí na malém upraveném hřbitově. Tam se nad čerstvě vykopaným hrobem pokrytým květinami a fotografiemi malé holčičky tyčí shrbená postava v černém oblečení s vlasy zakrytými šátkem. Náhle tělem začínají otřásat vzlyky. „Přeji si, abych si s ní mohla vyměnit místo,“ pronese pohnutým hlasem stará žena pocházející z malé vesnice Vorzeľ, jež se nachází v Kyjevské oblasti.

V hrobě právě spočinulo tělo její sedmileté vnučky Anastasie, která zemřela, když se společně se svou rodinou snažila uprchnout z vesnice. Jejich auto ujíždělo po silnici, když na něj z lesa vystřelil ruský odstřelovač. „Nejprve prostřelil čelní sklo a moje vnučka začala křičet. Po dalším výstřelu jsme zastavili - a pak na nás vystřelili znovu. Anastasie zakňourala. Začala jsem plakat a děti se bály. Všichni křičeli,“ vzpomíná pro server americké televize CNN 68letá Galina, která reportérům sdělila pouze své křestní jméno. 

Ukrajinští vojáci po osvobození města Buča, před nimi mrtvý na silnici.
Čtyři muže zabil, jednoho mučil. Ukrajina má prvního podezřelého z vražd v Buči

Jakmile prvotní panika odezněla, rodina si naplno uvědomila, že Anastasia zemřela. Situaci ještě zhoršovala skutečnost, že výstřely těžce poranily i jedno z dalších dětí - Anastasiinu jedenáctiletou sestru Lidu.

„Požádala jsem toho vojáka, aby nám pomohl. Prosila jsem ho o pomoc. ‚Copak nemáte vlastní děti?‘ ptala jsem se ho. Nic jsme jim neudělali. Jen jsme si žili svůj vlastní život. Na nikoho jsme nezaútočili, jsou to oni, kdo na nás útočí. Nezajimalo je, jestli jsou v tom autě děti, babičky či dědečkové. Prostě jim to bylo jedno. A stále je jim to jedno,“ domnívá se žena. 

Na dohled od místa Anastasiina posledního odpočinku je pohřbena další z dětských obětí nesmyslné války - patnáctiletá Anna Mišenková. Jí i její matce Tamile se stal osudným pokus o útěk z Buči. Obě byly zastřeleny ve svém autě poté, co se před místním nákupním střediskem setkaly s ruskými vojáky. Auto následně zachvátily plameny. Annu i Tamilu se tak podařilo identifikovat až několik dní poté, co je jejich rodina začala pohřešovat. „Povedlo se to jen díky poznávací značce auta a malému prstýnku, který Anna nosila,“ vysvětluje rodinná známá Anna Kaliničenková, jež je zároveň ředitelkou hřbitova v Buči. 

„Byla jako paprsek světla, neustále se na všechny usmívala. A také se výborně učila - vynikala v angličtině a nádherně malovala. Je hrozné, že tak úžasný člověk už neexistuje. Vždycky měla ráda lidi a snadno navazovala nová přátelství,“ vzpomíná na svou spolužačku čtrnáctiletá Daša Markinová a hrdě ukazuje její fotografii v nedávno publikované ročence.

„Snažili se zachránit - a Rusové je prostě zastřelili. Jen proto, že to chtěli udělat. Ti parchanti ani nevědí, proč sem přišli, ale baví se tím, co dělají,“ uzavírá školačka se směsicí bolesti a frustrace v hlase. 

Rusko odpovědnost odmítá 

Anastasie a Anna nejsou ani zdaleka jedinými dětskými oběťmi ruské invaze na Ukrajině. Podle nejnovějších vyjádření ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského zemřelo od 24. února, kdy ruská vojska překročila hranice země, v důsledku války nejméně 220 dětí. Toto číslo přitom nejspíš i nadále poroste. Podle ukrajinského prokurátora Romana Kravčenka zemřelo jen v okrese Buča nejméně 31 dětí, dalších 19 pak bylo zraněno. Obdobná tvrzení ale nelze ověřit z nezávislých zdrojů. 

Ačkoli skutečný rozsah zvěrstev, ke kterým došlo v ukrajinském městě Buča během měsíční ruské okupace, stále není znám, množící se svědectví nadále šokují svět. Rusko přesto stále odmítá přijmout odpovědnost za činy, které mnozí označují za válečné zločiny. Kreml naopak opakovaně uvedl, že se početné zprávy o zabíjení civilistů, masových hrobech či rabování nezakládají na pravdě a jsou součástí „plánované mediální kampaně“.

Civilisté opouštějí za doprovodu vojáků samozvané Doněcké lidové republiky Mariupol.
Zraněná jedla sníh, pila z louže. Tisíce dalších ale na Ukrajině dál pohřešují

Hrůzy několika posledních týdnů se však jasně zapsaly i do tváře Anny Kaliničenkové. Jak sama říká, viděla zkrátka příliš mnoho mrtvých i čerstvě vykopaných hrobů a snažila se být oporou příliš mnoha rodinám. „Rusové jim nedovolili pohřbít jejich milované na hřbitově. Lidé je museli nejprve pochovat na vlastních dvorcích a až nyní je přesouvají na hřbitov,“ vysvětluje s tím, že právě opakovaný „pohřeb“ ještě více prohloubil trauma pozůstalých. 

„Nikdy jsem nepohřbívala tak obrovské množství osob. Všichni ti lidé milovali své životy, žili své životy… Jsme Ukrajinci a tohle je naše země. Nemusí to být takhle,“ zdůrazňuje Kaliničenková. A když jí reportér serveru americké televize CNN položí otázku, jestli v Buči došlo k válečným zločinům, nezaváhá: „K válečným zločinům, které nebudou nikdy odpuštěny. Ani na zemi, ani v nebi. Musí se smažit v pekle.“