Kliknutím zvětšítePrchající Ukrajinky čelí řadě nelehkých dilemat. A většinu z nich musí rozhodnout ve velmi krátké době. Na to všechno jsou navíc, kvůli branné povinnosti mužů, samy. Téměř všichni, kteří uprchli před ruskou invazí, jsou ženy a děti. Tyto dvě skupiny tvoří devadesát procent ukrajinských uprchlíků.
Hlavní křižovatka: Nádraží ve Lvově
Hlavní tíhu migrační krize nesou z velké části matky, které po rozpadu rodiny berou pod svá křídla zbývající blízké a starají se o děti i staré rodiče. Televize CNN hovořila s několika z žen, které v důsledku války obrátily své životy vzhůru nohama a nyní zvažují, zda je čas vzít rodiny zpět na Ukrajinu.
Od konce března se příliv Ukrajinců zpět do vlasti stále zvyšuje a podle Andrije Demčenka, tiskového mluvčího Státní pohraniční služby Ukrajiny, se počty nyní pohybují kolem třiceti tisíc lidí denně. „Nemáme právo se ptát na účel cesty, ale mnoho žen se svěřilo, že už nechtějí zůstávat v zahraničí,“ řekl Demčenko televizi.
Jedním ze symbolů války se v posledních týdnech stalo lvovské nádraží. Ne však takovým jako například Mariupol, který ukazuje krutost války a nekončící boje. Vlaková stanice ve Lvově je spíše odrazem jednotlivých lidských příběhů, strachu i loučení párů na dobu neurčitou. Obrazy drobných dětských rukou a tváří přítisknutých k zamlženým oknům vlaku v momentě, kdy jejich otcové stáli sami na nástupištích a vzlykali, od počátku konfliktu ukazovaly, jak obrovsky těžké časy tyto rodiny i celou Ukrajinu čekají.
Mnoho uprchlíků odtud směřovalo do sousedního Polska nebo ještě dál. Téměř nepřetržitě zde proudily vlny žen a dětí. Názvy měst a obcí, které opouštěly, Sumy, Kyjev, Charkov, Cherson, jako by vytvářely síť utrpení, která protínala celou Ukrajinu a v reálném čase odrážela místa, kde se rozhořely nelítostné boje.
Více než taškami s věcmi byli uprchlíci obtěžkáni svými nelehkými osudy a příběhy. Většina z nich se před evakuací ukrývala ve sklepích či bunkrech a čelila neustálému ostřelování a bezesným nocím.
I po několika týdnech od prvního exodu bylo velké secesní nádraží ve Lvově stálé plné rodin na cestě. Už ne všichni však mířili na západ. Někteří se naopak začali vracet zpátky. Na Ukrajině je sice stále více lidí, kteří před agresí utíkají, než těch, kteří se vracejí, nicméně rostoucí počet navrátivších se dle ukrajinských úředníků zvyšuje i v souvislosti s délkou bojů. Lidé se podle nich začínají smiřovat s tím, že válka ještě bude nějaký čas trvat. I proto se mnoho z Ukrajinců rozhodlo, že se raději vrátí a budou riskovat životy v zóně konfliktu, než aby se stali uprchlíky v jiné zemi. Měnící se postoj také odráží problémy, s nimiž se potýkají evropské vlády, které se snaží vypořádat s největší uprchlickou krizí na kontinentu od druhé světové války.
Mami, bum bum!
Jedna z žen, která se rozhodla vrátit do rodné země, je osmadvacetiletá Ljudmyla Sobčenková z Žytomyrské oblasti severozápadně od Kyjeva, která se svým malým synem a matkou strávila tři týdny v Polsku. „Nebudu říkat, že je to v Polsku špatné. Ale není to naše země,“ vysvětlila reportérům CNN.
Sobčenková utekla z Korostenu se svým tříletým synem Nazarem a sedmapadesátiletou matkou Tetianou začátkem března. Ve chvíli, kdy jeden z výbuchů rozbil okna v pokoji malého Nazara, žena věděla, že je čas odejít. V bytě nechali psa i kočku a utíkali jen s nejnutnějšími věcmi: náhradním oblečením, doklady a léky. Cesta autobusem k polským hranicím, která normálně trvá čtyři hodiny, se protáhla na celý den.
V Polsku se ubytovali ve městě Nowy Targ, nedaleko od Krakova, nebyli však schopní se tam zabydlet. Malý Nazar se v noci třásl a křičel: „Mami, bum bum!“ Matka Sobčenkové se navíc psychicky zhroutila a museli ji sanitkou převézt do místní nemocnice. V tu chvíli se žena rozhodla, že se bude navzdory nebezpečí lepší vrátit zpět. „Přemýšlela jsem o tom celou noc, nespala jsem. Když jsem pomyslela na domov, cítila jsem úzkost, ale taky radost,“ řekla.
Zatímco mladá matka popisovala pocity z útěku, tříletý Nazar si hrál s ostatními dětmi. „O válce s ním nemluvím. Jen mu říkám, že jsme v bezpečí, že už nebude žádné bum.“
Matky pláčou, ale děti ne
Julia Kovalska, sedmadvacetiletá dobrovolnice, která organizuje hry a další aktivity pro děti na lvovské vlakové stanici, říká, že je mrazivé sledovat, jak ti nejmenší mluví o prožitých hrůzách. „Děti vždycky zůstanou dětmi, jak před válkou, tak po ní. Ale jejich oči jsou úplně jiné. Mluví tak klidně o všem co prožily. O raketách i bombách. Matky i babičky často pláčou, ale děti ne. Prostě mluví o tom zážitku, jaký je,“ řekla CNN.
Podle UNICEF válka vyhnala z domovů téměř dvě třetiny ze 7,5 milionu ukrajinských dětí a zabila jich více než 160.
Mezinárodní záchranný výbor v nedávném průzkumu mezi ukrajinskými uprchlíky v Polsku, z nichž většinu tvořily ženy, zjistil, že mnozí utrpěli po opuštění svých domovů těžká traumata, od rozdělení rodiny přes obchodování s lidmi až po fyzické a sexuální násilí. Pracovníci uprchlických center uvedli, že válka si na dětech vybrala zničující daň. Mnoho z nich hlásilo případy, kdy traumatizované děti plakaly nebo se pomočovaly.
Jedeme domů
Začátkem března utekla ze svého domova v Kryvyj Rihu také dvaadvacetiletá Nadija Taraatorinová se svým malým synem. Za sebou nechala manžela, otce i další mužské příbuzné.
Nadija a její osmatřicetiletá matka se následně vydaly do relativního bezpečí západní Ukrajiny, přes lvovské nádraží zamířily do Zakarpatské oblasti. O několik týdnů později se ve Lvově objevily znovu, tentokrát mířily opačným směrem.
„Jedeme domů, otec na nás čeká. Zdá se, že se to uklidnilo, ale kdo ví, co bude dál,“ řekla Nadija. Její otec, dobrovolník ukrajinských sil územní obrany, jim řekl, že boje polevily a rodina se může bezpečně vrátit. Není však jasné, jak dlouho tento klid vydrží.
Zatímco Nadija krmila svého syna Artema a utírala mu mléko z tváří, její matka se vyptávala na jízdenky a časy odjezdů vlaků do Dněpru. „Moje dítě mě od války rozptyluje. Je v takovém věku, že každý den dělá něco nového. Ale je těžko být tak daleko od manžela a od domova v cizí a neznámé zemi," popsala mladá žena.
Vnitřní zmatek
Znepokojivým a nesmiřitelným pocitem viny za to, že za sebou nechaly svou vlast, trpí i mnoho dalších žen, které utekly z války, aby ochránily své děti.
Nadija Aleksina, psycholožka, která dobrovolně pracovala na lvovském nádraží, o tomto zmatku hovořila s mnoha vysídlenými. Pocit viny přeživšího je podle ní nyní běžný u většiny Ukrajinců. „Všichni vidíme, co by se nám mohlo stát. Bude to s námi ještě nějakou dobu," řekla. Vysvětlila, že se snaží matkám připomínat, že by neměly mít pocit viny kvůli tomu, že přežily a zachránily své děti.
I dvaatřicetiletá Ksenia zápasila s rozporuplnými pocity, ale nakonec se rozhodla utéct. Kyjevská čtvrť, kde žila se svým manželem a jejich dvěma syny, šestiměsíčním Oleksandrem a tříletým Andrijem, byla jednou z prvních, které ruské jednotky zasáhly.
Putin ženy nikdy neporazí
Ksenia nejdřív děti přestěhovala do domu své tchyně na předměstí hlavního města. Její manžel vstoupil do armády a ona chtěla zůstat poblíž. Když však ruská vojska postupovala a její děti se kvůli bombardování neustále budily a v noci volaly: „Ba-ba!“, rychle si sbalila věci a utekla. „Je to velmi těžké. Je těžké opustit domov, aniž byste pořádně chápali, proč to musíte udělat. Šla jsem kvůli dětem,“ řekla Ksenia a houpala Oleksandra v náručí.
Kseniina tchyně, osmapadesátiletá Valentyna, byla stejně odhodlaná zůstat. Myslela si, že se válka vyřeší diplomatickou cestou. Teď už si tím tak jistá není. „Pro mě jako matku je velmi těžké opustit syna a utéct s vnoučaty,“ řekla a její tmavé oči se zaleskly, když držela Andrije na klíně. „Když pomyslím na domov, přicházejí jen slzy. Je to velmi těžké. Všechno jsme tam nechali. Nechceme opustit naši zemi! Proč by měly trpět děti? Proč by měli trpět naši synové?“
Obě ženy řekly, že se ze Lvova chystají do Nizozemska. Jakmile však bude dostatečně bezpečno, plánují se vrátit. Sní o návratu na mírovou Ukrajinu, kde budou mít možnost rozhodovat o budoucnosti svých dětí i své vlastní. „Putin nikdy neporazí ženy, zejména ukrajinské ženy. My ukrajinské ženy jsme silné,“ dodala odhodlaně Valentyna.
9
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
