Náhorní Karabach představuje horskou enklávu nacházející se v jihozápadním Ázerbájdžánu, jež byla předmětem neustále se prohlubujících sporů mezi Armény a Ázerbájdžánci již od bolševického převratu v roce 1917.

Historicky tuto autonomní oblast obývali převážně Arméni, ale po vzniku Sovětského svazu v roce 1922 začalo jejich zastoupení v populaci klesat. Zatímco v roce 1926 představovali Arméni 93,5 procenta obyvatel Náhorního Karabachu, v roce 1989 už jenom 77 procent.

Sovětská bojová vozidla pěchoty v ulicích Baku v lednu 1990
Pogrom na Armény v Baku: Muže házeli do zapálených domů, ženy týrali

V roce 1988 přerostly spory mezi Ázerbájdžánem a Arménií v krvavý ozbrojený konflikt, který vstoupil do dějin jako První válka o Náhorní Karabach. Situace se ještě více vyhrotila po rozpadu Sovětského Svazu koncem roku 1991, kdy z obou znesvářených bývalých sovětských republik vznikly nezávislé státy, jež si činily na enklávu Náhorního Karabachu nárok.

Chodžaly představovalo v této válce strategickou oblast, protože jím procházela hlavní silnice spojující administrativní centrum (dnes hlavní město) Náhorního Karabachu Chankendi (zvané též Stěpanakert) s jediným použitelným letištěm ve městě Agdam. Zatímco Chankendi ovládali na začátku 90. let minulého století Arméni, Chodžaly drželi Ázerbájdžánci.

Noční vraždění

To se změnilo právě v onu tragickou noc z 25. na 26. února 1992. Arménské jednotky zahájily ofenzívu proti městu. Ta začala ostřelováním Chodžaly těžkým dělostřelectvem, po němž vjely do ulic tanky, provázené vojáky pěšího pluku. Vypuklo bezuzdné vraždění.

„Staří lidé, ženy, děti i nemluvňata byli zabíjeni, mrzačeni a odvlékáni jako rukojmí neznámo kam. O většině z nich už nikdy nikdo neslyšel, jejich osud není znám dodnes,“ uvedl před dvěma lety pro tureckou tiskovou agenturu Anadolu Agency velvyslanec Ázerbájdžánské republiky v USA Chazar Ibrahim.

Vrtulník MI-8 podobného typu, jaký byl v listopadu 1991 sestřelen nad Náhorním Karabachem
Smrt v kopcích. Válka o Náhorní Karabach si vyžádala i životy pozorovatelů

Podle jeho slov bylo při dvouhodinovém arménském útoku zabito 613 ázerbájdžánských občanů včetně 106 žen, 63 dětí a 70 seniorů. Dalších bezmála 500 lidí bylo vážně zraněno a více než 1200 Ázerbájdžánců bylo při ofenzívě zajato a uneseno – asi 150 z nich zůstává podle Ibrahima dodnes nezvěstných.

Masakr podle velvyslance zcela vyhladil osm ázerbájdžánských rodin, dalších 130 dětí v něm ztratilo jednoho z rodičů a pětadvacet dětí oba. Na vysokém počtu mrtvých se podílelo také mrazivé únorové počasí, protože mnoho z těch, jimž se podařilo utéct před rozběsněnými vojáky do hor, zemřelo na podchlazení. Na utíkající civilisty navíc podle některých svědectví nadále útočili arménští ozbrojenci, kteří je pro zábavu ubodávali noži a bajonety.

„Svět viděl tuto genocidu,“ poznamenal Ibrahim v roce 2020. „Nikdy na to nesmíme zapomenout. Když zapomeneme, může se to zítra stát někomu jinému.“

Zločin proti lidskosti

Arménské jednotky nechtěly pustit do oblasti mezinárodní pozorovatele, ale několika novinářům se přesto podařilo se do Chodžaly dostat ve dvou vrtulnících už 28. února 1992. Jejich prvotní report vzbudil okamžitě pozornost a 1. března 1992 už zamířil na místo větší mezinárodní novinářský tým. Díky tomu se o strašné události dozvěděl svět, který ji označil za jeden z nejhorších zločinů proti lidskosti, spáchaných po pádu komunistického režimu.

Pochod demonstrantů od Kremlu k Bílému domu, 19. srpna 1991
Místo masakru slavný čin. Před 30 lety vylezl Jelcin na tank a zmařil plány KGB

Některé mezinárodní organizace pro lidská práva nicméně upozornily na to, že povinnosti chránit civilní obyvatelstvo se zpronevěřila i ázerbájdžánská strana, protože nedodržela válečné pravidlo, že bojující jednotky nesmějí využívat civilisty jako živé štíty k ochraně vojenských cílů před útokem ani k tomu, aby se jimi kryly při provádění vojenských operací včetně ústupů. Strana, která zamíchá civilisty mezi své bojovníky, vystavuje tyto obyvatele útoku, a právě to se podle pozorovatelů z agentur pro lidská práva v Chodžaly stalo.

První válka o Náhorní Karabach trvala až do roku 1994 a vyžádala si více než 30 tisíc lidských životů. Teprve 5. května 1994 podepsali ministři obrany obou zemí spolu se zástupci Ruska tzv. Biškecký protokol nastolující příměří. Protokol dal vzniknout Náhorně-karabašské republice, později zvané Republika Arcach, kterou však mezinárodně nikdo neuznal. Na podzim roku 2020 vypukl mezi Arménií a Ázerbájdžánem opět ozbrojený konflikt, jehož důsledkem byly další tisíce mrtvých.