Narodil se 2. ledna 1928 v Českých Budějovicích, od sedmi let žil s rodinou v Praze. Studoval gymnázium, na jaře 1945 ho protektorátní pracovní úřad vyslal na nucenou práci do Napajedel, kde se spolužáky kopal protitankové okopy. Z nuceného nasazení utekl a zúčastnil se Pražského povstání. "Stavěli jsme barikády v Kubelíkově ulici. A pak jsme byli nasazení ke Středoškolské stráži, které velel nadporučík Sehák. Hlídali jsme esesáky, kteří byli zranění v době bojů," vzpomínal Decker pro projekt Paměť národa.

Po válce začal studovat Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a aktivně se věnoval atletice. Zúčastnil se 25. února 1948 pochodu asi 7000 mladých lidí k Pražskému hradu, kde chtěli požádat prezidenta Edvarda Beneše, aby neustupoval komunistům. Akci brutálně zastavila bezpečnost a lidové milice, Decker byl ze studia vyloučen. Ještě v roce 1948 se zapojil do činnosti skupiny Pravda zvítězí, která byla napojená na odbojovou skupinu generála Karla Kutlvašra.

Po pozatýkání členů skupiny, kterou ve skutečnosti vytvořila komunistická Státní bezpečnost (StB), strávil půl roku ve vyšetřovací a soudní vazbě. Při výsleších ho mlátili pendrekem přes ledviny, vzpomínal. "Člověk se přiznal k věcem, které třeba nedělal. Ale podařilo se zatajit věci, které byly podstatně důležitější. Třeba otázku, že naše skupina měla obsadit Československý rozhlas," řekl. Komunistická moc ho obvinila z velezrady, odsouzen byla nakonec za neoznámení trestného činu k půlročnímu vězení, které si odpykal ve vazbě.

V čele svazu „pétépáků“

V letech 1950-52 sloužil Decker v Mimoni a v Praze u Pomocných technických praporů, kam komunisté posílali "na převýchovu" odbojné vysokoškolské studenty i jejich profesory, zemědělce, kteří nechtěli vstupovat do družstev, či příslušníky šlechty. Procházeli vojenským výcvikem beze zbraně a museli tvrdě pracovat. Svaz sdružující bývalé "pétépáky", jehož byl Decker posledním předsedou, ukončil činnost s koncem roku 2016 kvůli vysokému věku svých členů.

Decker, aby se vyhnul mimořádnému prodloužení vojny, podepsal pracovní závazek na deset let do vojenského podniku Konstruktiva Praha. Pracoval tam jako stavební dělník a betonář, později jako plánovač. Mimo jiné opravoval betonářská zařízení na stavbě Stalinova pomníku v Praze. Kvůli svému postoji k srpnové invazi armád Varšavské smlouvy musel v roce 1970 změnit zaměstnání. Po sametové revoluci byl soudně rehabilitován a obdržel titul JUDr.