Krvavý advent na Moravě: Dvě vlaková neštěstí se vryla do paměti, šlo o masakry

Začátek 50. let 20. století nepoznamenal v tehdejším Československu jen nastupující politický teror, ale také série velkých masových neštěstí následujících v krátkém časovém rozmezí po sobě. Vedle hornictví, kde došlo v letech 1949 a 1950 na Ostravsku ke dvěma obřím důlním katastrofám s desítkami mrtvých, se tento neblahý trend dotýkal rovněž železnice.

Shodou okolností i v tomto případě šlo o dvě nehody s velkým počtem mrtvých a jejich dějištěm byla opět Morava, konkrétně Břeclavsko. Obě nehody si byly blízké tím, že při nich sehrála hlavní roli lidská chyba.

Zvedl závory, ale zapomněl na rychlík

K první katastrofě, která měla loni kulaté 70. výročí, došlo u železničního přejezdu v Podivíně, kde se srazil rychlík od Břeclavi s autobusem plným lidí.

Autobus vyjížděl ještě za tmy z Podivína do Velkých Bílovic a bylo v něm několik desítek lidí (podle očitých svědků kolem 90).

Tragická nehoda vlaků v Polsku: fatální chyba udělala z trati masový hrob

„Autobus byl tak přecpaný, že jsem se nemohla ani hnout. Něco před půl šestou jsme přijeli ke staženým závorám. Naproti přes šraňky stál nákladní vůz. Když kolem projel nákladní vlak, hradlař zvedl závory. Nákladní auto se rozjelo proti nám, ale přejezd byl úzký, a tak náš řidič zastavil, aby mu dal přednost. Náklaďák projel, a vzápětí se ozvala strašná rána. Hradlař přehlédl, že za předešlým vlakem mířila rychlíková souprava z Bratislavy do Prahy,“ vzpomínala na osudový okamžik jedna z tehdejších cestujících v autobuse Silva Zacharová (její vzpomínky zachytil web Moje Brno je cool).

Měla štěstí: při nárazu vyletěla podobně jako mnozí další z okna autobusu, a třebaže dopadla hlavou na koleje, děsivou srážku přežila.

Čtyřiatřicet lidí však takové štěstí nemělo. „Všude kolem kusy těl, nářek zraněných, spousta krve, zmatek. Rychlík totiž autobus rozpůlil a táhl ho po kolejích ještě desítky metrů,“ vzpomínala Zacharová. Řadu lidí zabil náraz, další umírali v taženém autobuse.

Ti, kteří srážku přežili, zažívali nepopsatelný horor. Když si vlak konečně zastavil, nikdo nevěděl, kolik lidí v autobusu ještě žije a kolik jich už je po smrti. „Bylo tam přítmí. Ležela jsem na hromadě mrtvol. Chtěla jsem pomoci někomu vedle mě, ale zvedla jsem jen vlasy z cizí hlavy," vzpomínala na tento moment před šesti lety pro Břeclavský deník Rovnost tehdy sedmnáctiletá Růžena Suchyňová, jež cestovala v autobusu.

Katastrofa u Stéblové. Tajemné zelené světlo poslalo na smrt 118 lidí

Nehodu přežila se zraněními, která si vyžádala zhruba roční léčení spojené s pobytem ve valtické nemocnici. Několik měsíců po katastrofě se provdala za Mikuláše Zapletala, s nímž už tehdy chodila. Právě on ji také vyrazil hledat, když se o kolizi dozvěděl. „Sedl jsem na kolo a jel se tam podívat. Mrtví už byli naskládaní u hradla. Na lokomotivě byly hadry, střeva, ruce…,“ vzpomínal.

Katastrofu způsobil hradlař Eduard Šukelt, který, byť sloužil na dráze 27 let, udělal onoho rána osudnou chybu. Po průjezdu nákladního vlaku zvedl závory, takže na železniční přejezd mohla auta, přičemž si neuvědomil, že nechal volno ještě rychlíku přijíždějícímu od Břeclavi.

Vlak začal prudce brzdit, ale bylo už pozdě. Strojvůdcova reakce však přispěla k tomu, že aspoň lidé z vlaku vyvázli až na topiče na lokomotivě bez zranění. V přeplněném autobusu tomu bylo bohužel úplně jinak. Kromě 34 mrtvých bylo 56 osob zraněných.

Červené světlo signalizovalo chybějící most. Vlak ale nezastavil, šlo o masakr

Obětem neštěstí byl na Štědrý den 1950 vypraven v Podivíně státní pohřeb, jehož se zúčastnilo pět tisíc lidí. Hradlař Eduard Šukelt byl za katastrofu potrestán pěti lety vězení, po třech letech ve věznici zemřel.

Loni vznikl u příležitosti 70. výročí katastrofy u přejezdu památník obětem katastrofy, který financovalo město Podivín, Velké Bílovice a Dobrovolný svazek LVA. Autorem návrhu byl slovenský umělec František Bohunický.

Opilý strojvůdce zabil více než 100 lidí

Přesně tři roky po pohřbu obětí podivínského neštěstí (a tři roky a tři dny po samotné kolizi) došlo na Břeclavsku k další železniční srážce, jež si bohužel vyžádala dokonce 103 obětí. Stala se přímo na Štědrý den, tentokrát v Šakvicích.

K nehodě došlo po jedné hodině nad ránem. U vjezdového návěstidla v železniční stanici Šakvice zastavil výpravčí plně obsazený osobní vlak z Brna do Břeclavi, aby dal přednost rychlíku z Bratislavy do Prahy.

Po jeho průjezdu měl osobní vlak najet na čtvrtou kolej přímo k nádraží, aby ho mohl předjet další rychlík, tentokrát směřující v opačném směru, tedy z Prahy do Bratislavy.

Děti jen vtipkovaly, pak se rozkřičely hrůzou. Autobus se stal smrtelnou pastí

Strojvůdci tohoto rychlíku Ambroži Růžičkovi se den předtím narodil syn, a právě tato radostná událost bohužel předznamenala následnou katastrofu. Strojvůdce totiž oslavil spolu s topičem Štefanem Adamcem a vlakvedoucím Josefem Hubačem zrození nového následovníka lahví červeného vína a jejich podnapilý stav způsobil, že všichni na trati usnuli.

Podle pozdějšího vyšetřování tak minuli několik návěstidel, jež je vyzývala ke zpomalení, včetně posledního v poloze „Stůj“. Probralo je teprve rachocení protijedoucího rychlíku, který je míjel po sousední koleji.

Bylo ale už pozdě. Ze tmy se před nimi vyloupla koncová světla osobního vlaku v zastávce v Šakvicích, jenž se sice právě připravoval uvolnit jim kolej, ale zatím na ní stále byl. Ovíněný strojvůdce rychlíku začal prudce brzdit, ale jeho vlak byl příliš blízko.

Chtěli si přivydělat, do dolu šli tajně i s rodinami. Čekala na ně hrůzná smrt

V rychlosti 85 km/h přišel náraz a byla z toho katastrofa. Rychlík doslova smetl osobák z trati, takže z něj zůstal na kolejích jen první vůz a lokomotiva. Devět vagonů bylo naprosto zničeno a s nimi i desítky životů lidí uvnitř: při neštěstí zahynulo 106 osob, dalších 102 bylo zraněno.

Nehodu bohužel provázel i značný hyenismus přihlížejících, kteří zřejmě spoléhali na noční tmu. „Lidi tam okrádali mrtvé, brali jim hodinky, peněženky," vzpomínal na tuto událost šakvický kronikář Jan Svoboda. Místo proto musela uzavřít a hlídat armáda. 

U soudu dostal strojvedoucí pět let, topič čtyři roky a vlakvedoucí tři roky vězení. Hmotnou škodu na vlakových soupravách vyčíslil soud na pět milionů korun. 

„Velkou ironií osudu bylo, že ve vlaku také cestovalo pár lidí, kteří přežili nehodu u Podivína v roce 1950,“ uzavřel Svoboda.