Upír obecný je druh netopýra žijícího ve Střední a Jižní Americe a živí se výhradně krví teplokrevných živočichů. Na rozdíl od upíra v podobě člověka je jisté, že existuje. Upíři neboli vampýři, kteří po půlnoci vstávají z hrobů a vysávají svým spícím obětem krev, jsou sice zaznamenáni v historických pramenech, ale lidská představivost je bezbřehá a bůhví, jak to s nimi bylo.

Jedním z prvních upírů v našich dějinách byl jistý pastýř Myslata. Zmiňuje se o něm takzvaná Neplachova kronika, kterou sepsal středověký vzdělanec a církevní hodnostář působící u dvora Karla IV. Ten zaznamenal, že v roce 1336 zemřel ve vsi Blov u Kadaně pastýř Myslata, který v noci vstával z hrobu, obcházel okolní vesnice a vraždil lidi, v lepším případě pouze strašil. Proto byl vykopán z hrobu, proboden a spálen, přičemž prý strašně řval.

Neplach zaznamenal ještě jeden případ z roku 1344: V obci Levín zemřela žena, která po pohřbu vstala z hrobu, zardousila mnoho lidí a nad každým údajně tančila. Bohabojní občané se jí zbavili stejně jako pastýře Myslaty, probodli ji a spálili. Potom už byl klid. Neplachova svědectví jsou důkazem toho, že už ve 14. století existovala protivampyristická opatření, a možná i toho, že lidová fantazie už tehdy pracovala na plné obrátky. Podle Vladimíra Lišky, známého záhadologa a autora knihy Upíři a vlkodlaci v českých zemích byla víra v upíry v raném středověku pozůstatkem pohanských představ o světě.

Strach z vampýrů, nebo xenofobie?

Další upíři zřejmě řádili na území obce Čelákovice. V roce 1966 tu totiž byly objeveno jedenáct hrobů s ostatky čtrnácti osob, které zemřely zřejmě někdy okolo přelomu 10. a 11. století. Čelákovické pohřebiště se stalo evropskou raritou zejména proto, že u většiny pohřbených těl byla zjevně provedena protiupírská opatření. Někteří nebožtíci byli zatíženi velkými kameny, ruce měli spoutané za zády a navíc jim někdo posmrtně ukroutil hlavy a údy.

Nejznámější znaky protiupírských opatření na pohřbených tělech
* mrtvola byla uložena na břicho nebo do skrčené polohy
* nebožtíci byli zatíženi velkými kameny, ústa se jim ucpávala hlínou, kamením nebo železem
* mrtví se svazovali, probíjeli kůlem, násilně se porušovaly jejich ostatky nebo se pohřbívaly samotné hlavy
* na hrobech nebo v nich se zapalovaly ohně

Byly také nalezeny zbytky dřevěných kůlů, kterými byli čelákovičtí vampýři probodeni. Zajímavé bylo, že nebožtíci byli na tehdejší dobu nadprůměrně vysocí a robustní, také měli výrazné nadočnicové oblouky, vysoké čelo a nízko posazený obličej. Možná šlo o lidi odlišného etnika, možná jen svým odlišným zjevem vyvolávali v ostatních xenofobní nálady. Bohužel o tomto protivampyristickém zákroku neexistují žádné historické záznamy, takže čelákovičtí upíři zůstanou navěky záhadou, a to i proto, že dnes se ani neví, kde skončily jejich ostatky.

Upírka se šlechtickým rodokmenem

Další upíří hroby s nebožtíky, kteří měli svázané ruce, ukroucené hlavy a byli zavaleni kameny, byly nalezeny také ve Starém Městě u Uherského Hradiště, v Lysé nad Labem, v Olomouci nebo u Českého Krumlova. Za upírku spojenou s Českým Krumlovem byla považována Eleonora Amálie z Lobkovic (1682–1741), manželka tehdejšího majitele krumlovského panství Adama Františka ze Schwarzenberga. Tato dáma byla často nemocná, navíc nemohla dlouho otěhotnět, a tak pila vlčí mléko, které bylo považováno za zázračný lék.

Seriál deníku - Dobrý spánekZdroj: DeníkVlky chovala na krumlovském zámku a možná i jejich noční vytí na měsíc vzbuzovalo v poddaných různé hrůzné představy. Eleonora sice nakonec porodila syna a dědice, ale když po smrti manžela začala tělesně i duševně chátrat, začal její mrtvolný vzhled připomínat upíra. A město zachvátil strach, že se kněžna po smrti v upíra doopravdy změní. Když zemřela, bylo její tělo záhy po smrti pitváno a v jejích útrobách prý lékaři našli veliký nádor. Podstatnější ovšem je, že jí také vyjmuli srdce. Proč asi?

Fextové a můry

Z roku 1618 se dochovala zmínka o ivančickém upírovi, který v noci vstával z hrobu a vraždil. Když byl otevřen jeho hrob, zjistilo se prý, že jeho mrtvola má v ústech kus svatebního závoje vlastní zesnulé manželky. Upír byl rozčtvrcen a spálen. Dalším kronikářem, který se ve svých záznamech zmiňoval o upírech, byl třeba jezuitský páter Bohuslav Balbín žijící v letech 1621–1688.

Karel Jaromír Erben se zase ve své baladě Svatební košile nechal inspirovat pověstí, která se údajně v 19. století tradovala v ústním podání v Herberticích na Moravě, a ztvárnil příběh o takzvaném fextovi. Fextové byli většinou zabití vojáci, jejichž duši obtěžkané hříchy se po smrti nedostávalo klidu, a tak v stávali z hrobů a trýznili živé. Byli to takoví zombíci, kteří na rozdíl od upírů nevysávali lidem krev, nýbrž životní energii, nebo způsobovali náhlou smrt. Lidi zřejmě po jejich spatření trefil šlak.

V pošumavských bájích spisovatele Adolfa Daňka z roku 1948 je zase zmínka o takzvaných můrách, které trápí příbuzné a milované bytosti a v noci jim pijí krev. Mohlo by jít o podobnost s upírem, ale třeba také o metaforu „milované“ manželky, která někomu zkrátka pila krev.

V 60. letech 20. století archeologové objevili poblíž obce Makotřasy pozůstatky pravěké svatyně s masovým hrobem. Nalezené ostatky staré 5000 let nasvědčovaly tomu, že šlo o rituální oběti, ale že by šlo o rituály, které měly za cíl vymýcení upírů, je pouze nepodložená domněnka. A tak bychom mohli pokračovat dále. Historie upírů je domněnek a dohadů plná, ale dějiny tajemných úkazů by byly o hodně chudší, nebýt těchto romantických bytostí s poněkud zvláštním chrupem.