Když se ohlédnete do minulosti, máte tendenci být kritický ke své dřívější práci a říkáte si, co byste udělal jinak?
Nevím, jestli se to dá říct zrovna takhle, ale rozhodně se mezi těmi zhruba 55 představeními, která jsem od roku 1990 za svou tvůrčí kariéru vytvořil, najde pár, která bych už nechtěl vidět. Možná jich bude takových pět, která se mi moc nepovedla. A nemá to co do činění s tím, jak to potom bylo úspěšné divácky nebo u kritiky. Občas jsem měl pocit, že kusy, které se mi moc nepovedly, kritika ocenila, a pak tam byly skvělé věci, které diváci milovali mnoho let, ale psalo se o nich, že nestojí za nic. Pro mne je ale rozhodující můj vnitřní pocit. Někdy i u povedených choreografi i třeba po dvou letech zjistím, že se na nich podepsal zub času, že některé věci bych už řešil jinak.

Vy jste nebyl klasický tanečník, který tancuje od malička. S klasickým baletem jste začal až ve 20 letech. Pociťoval jste někdy, že vám těch dejme tomu čtrnáct let dřiny chybí?
Pochopitelně. Na začátku jsem dřel jako kůň. Ale měl jsem na balet fyzické dispozice, a hlavně jsem ho strašně chtěl dělat. Cvičil jsem nejen v souborech, kde jsem zrovna byl, ale v létě jsem třeba jezdil na kurzy do Londýna, doma jsem cvičil. Ani ne tak proto, že bych cítil, že mám skluz, ale chtěl jsem být dobrý a strašně mě to bavilo. To bylo nejpodstatnější. Nějak jsem to dohnal. Samozřejmě jsem nikdy netančil prince v Labutím jezeře, fyzicky ani mentálně jsem nebyl na velké klasické role, spíše jsem dělal neoklasický a moderní repertoár.

Co jste se musel naučit jako první?
Měl jsem jinak vytrénované tělo. Odmalička jsem dělal různé sporty, lehkou atletiku, chodil jsem do skautského oddílu, kde jsme lezli po skalách, sjížděli řeky, lyžovali, dělali pěší turistiku v horách. Fyzičku jsem měl, ale nastavenou jinak než na balet. Byl jsem tuhý. Největší práce byla udělat tělo elastičtějším. Díky bohu jsem měl dispozice v kloubech, takže svaly a šlachy povolily.

Jí profesionální tanečník podobně jako vrcholový sportovec?
U tanečníka se na výživu tolik nehledí. Balet a taneční divadlo jsou umění, ne sport, kde se to více hlídá. Ještě jsem neviděl, že by tanečníci měli nějaké trenéry, kteří by hleděli na jejich životosprávu. I když z fyzického hlediska je tanec na profesionální úrovni srovnatelný s vrcholovým sportem, je to přece jen uvolněnější. I když dřou jako blázni, mívají se vzornou životosprávou problém. Je tam jakýsi šmrnc bohémského života.

S baletem jste vlastně začínal v Pražském komorním baletu, pro který jste teď připravil inscenaci Kytice. Na co se mohou těšit diváci, kteří na Kytici přijdou?
Viděl jsem několik zpracování Kytice, a musím říct, že jsem nebyl nadšený. Nedávno měla premiéru v Národním divadle v režii SKUTRů, na to představení jsem samozřejmě nešel, protože jsem jím nechtěl být nijak ovlivněn. Půjdu na něj až po naší premiéře. Co jsem o jejich Kytici slyšel, mě potěšilo hned dvakrát. Za prvé je to prý výborné představení. A co mě potěšilo ještě víc, je výtvarně velkolepě pojaté představení, které ctí Erbenův text, takže se to s mým pojetím Kytice vůbec nemůže potkat. Je to totiž čistě taneční divadlo, kde se nemluví, na symfonickou hudbu Ondry Brouska. Pojetí je syrové, minimalistické.

Patnáct let jste byl uměleckým šéfem baletu ND. Co všechno dělá takový šéf?
V začátku, který je nejtěžší, si musíte vytvořit svůj vlastní tým, nejenom tanečníků. Dohromady 115 lidí tvoří dohromady jedno homogenní těleso. Pochopitelně se stane, že s někým nejste spokojený, někdo jiný odejde, ale vy to musíte pořád držet na určité úrovni a tu ještě zvyšovat – hledat motivaci a nové cesty. Šéf musí umět jednat s lidmi, protože máte 80 tanečníků a každý z nich je velice citlivá entita. Prvních deset let jsem navíc aktivně tancoval, i když daleko méně než ostatní. Občas to bylo hodně náročné.

Co považujete za svůj největší úspěch v této funkci?
Když už o tom mám mluvit já, tak si myslím, že jsem z poloprovinčního souboru udělal soubor světový. Ať už v rámci repertoáru, nebo kvality souboru.

Nového šéfa Filipa Barankiewicze jste nejprve doporučil, pak jste s ním měl nějaké spory. Co se vlastně stalo a jak vidíte jeho působení dnes?
Filipa jsem znal 13 let, byl to sólista ze Stuttgartu, skvělý tanečník, který se stal naším stálým hostem. Byli jsme kamarádi. Věděl jsem, že sice není choreograf, ale byl jsem přesvědčen, že je to vhodný kandidát. Když přestal tancovat, vedl zkoušky i tréninky a měl jsem z něj velice dobrý pocit. Říkal jsem si, že by to byl dobrý pokračovatel a že možná bude dobré, když po patnácti letech choreografa tvůrce nastoupí někdo, kdo bude spíš impresário a zároveň kouč. Když pak vyhrál výběrové řízení, měl jsem velikou radost. Ale k mému nemilému překvapení asi půl roku před tím, než Filip nastoupil do funkce, začal dělat určitá rozhodnutí v rámci repertoáru, která mi přišla naprosto nesmyslná a zbytečná.

Jak se žije českým baleťákům a baletkám? Jsou na tom v zahraničí lépe?
Jsou na tom lépe. Praha je hezké město, soubor má dobrý repertoár, tři krásná divadla – to není v zahraničí běžné. Ani ty platy nejsou tak hrozné jako třeba v regionálních divadlech, kde je to naprosto zoufalé, ale pochopitelně, že ve srovnání s evropskými soubory s podobným počtem tanečníků, národními a královskými balety je soubor Národního divadla Popelkou. Nejsem naivní, abych nás srovnával s Paříží, Berlínem nebo Vídní, ale jednou jsem pro ministerstvo kultury, které pro nás potom samozřejmě nehnulo ani prstem, dělal materiál, kde jsem srovnával Prahu s Budapeští a Varšavou. A bylo mi z toho smutno.

Zajímá mě konec kariéry baletky nebo baleťáka. Co podle vašich zkušeností většinou dělají vysloužilí tanečníci?
Choreograf je třeba jeden ze sta, protože na to musíte mít i jiný než taneční talent. I na pedagogiku nebo vedení zkoušek v roli baletního mistra potřebujete trošku jiné kolečko v mozku, než mají výborní tanečníci. Poptávka je pochopitelně omezená. V Praze je ale hodně baletních školiček. Bývalý tanečníci se tedy snaží uchytit jako učitelé. Velice časté je, že si udělají masérské kurzy, protože tělo znají a vědí, co potřebuje. Několik tanečníků se také podle mé zkušenosti přehouplo do fotografování, designu nebo IT práce. Pak jsou i případy, že se z tanečníků stali finanční poradci.

Vaše manželka Pavla učí v přípravce ND. Poznali jste se v Národním divadle během vašeho šéfování?
My jsme se poznali ještě předtím. Ona přišla ze školy a já jsem zrovna odcházel do ciziny. Když jsem se po čtyřech letech vrátil, tak jsme se sblížili. Teď spolu máme dvě děti a manželka s prvním synem v roce 2008 skončila jako tanečnice a už se k tomu nevrátila.

Máte spolu syna Daniela a dceru Annu. Dělají děti balet?
Nedělají. Anča, které teď bylo pět, chodí dvakrát týdně na gymnastiku. Danovi je deset a chodí do Skautu. V tomhle je trošku po mně. Ještě chodí na trampolíny a dělá parkur. To ho hrozně baví. Obě děti jsou celkem muzikální a trochu šoumeni, myslím, že v tomhle z Pavly a ze mne určitě něco mají.

Jste přísný táta?
S „tatínkovstvím“ jsem začal až ve čtyřiceti, takže přísnější je asi manželka, která je o jedenáct let mladší a ještě na to má energii. Ne že bych děti nějak rozmazloval, také jsem schopen zvýšit hlas, ale když dojde k nějaké konfliktní situaci a žena je kárá, tak je mi to strašně líto a vždycky už chci, aby přestala. Samozřejmě jí do toho nezasahuju, ale jsem spíš ten měkčí.

A jste přísný na zkouškách představení?
Myslím, že mám přirozenou autoritu, nijak vědomě si ji nebuduju. Tanečníci jsou si většinou vědomi toho, že vím, co chci, a že jsem férový. Dokážu si s nimi udělat srandu, napít se s nimi v hospodě, ale také na ně dokážu zakřičet a být velice nekompromisní. Ti, se kterými jsem pracoval, se naučili mezi těmito mantinely pohybovat a vždycky věděli, na čem se mnou jsou. Lidi poznají, když s nimi jednáte na rovinu.

Petr ZuskaPetr Zuska
- choreograf, režisér, tanečník a dlouholetý umělecký šéf Baletu Národního divadla
- narodil 3. srpna 1968 ve Frýdku-Místku
- vystudoval choreografii a režii neverbálního divadla na HAMU u profesora Ctibora Turby
- svoji profesionální dráhu zahájil v Pantomimě Ladislava Fialky v Divadle Na Zábradlí (1987–1989)
- významnou fází v jeho kariéře se stalo angažmá v Pražském komorním baletu
- v letech 1992 až 1998 působil jako sólista Baletu Národního divadla v Praze. V roce 1998 byl angažován v Mnichovském baletu a v roce 1999 v baletním souboru divadla v Augsburgu. V roce 2000 se stal sólistou Les Grands Ballets Canadiens v kanadském Montrealu
- během své taneční kariéry vystoupil nejen v baletech klasického repertoáru, ale především v dílech renomovaných současných tvůrců
- jako tvůrce má na svém kontě od roku 1990 více než padesát inscenací pro zahraniční i domácí soubory. Kromě toho režijně a pohybově spolupracoval na vzniku několika činoherních a operních inscenací
- je pedagogem Katedry nonverbálního divadla na Hudební akademii múzických umění.