Univerzální recept na truchlení není, pochopení v rodině je ale základ

Renata KlímováZdroj: se svolením Renaty KlímovéJe smrt pro Čechy tabu nebo ji vnímají jako přirozenou součást života?
Smrt je v naši společnosti spíše pořád brána jako tabu. Jako takový velký strašák, o kterém se nemluví, nepřipouští, a kterého se snažíme z našich životů vytěsnit. Jako by smrt vůbec neexistovala.

Poslední měsíce jsme ale prožili v době, kdy byla smrt všudepřítomná. Změnilo se nějak její vnímání?
Právě v této době jsme si smrt začali více uvědomovat, začala nám být tak nějak blíž. Byli jsme ji vystaveni tváří v tvář, téměř pořád se o ní mluvilo – v médiích, na ulicích, v rodinách. Najednou se stala víc součástí našich životů, dotkla se spousty rodin. Asi by se našlo málo z nás, kteří by se v uplynulých dvou letech nezamysleli nad vlastní smrtelností.

Lidé se loučili s Josefem Abrhámem. Na obřadu promluvily Balzerová i Havlová

Dá se třeba očekávat, že Češi začnou více uzavírat poslední vůle, spořit si na pohřeb?
To je otázka. Situace všude kolem nám dávala v posledních dvou letech silný impuls k řešení záležitostí souvisejících s vlastní smrtí. Dá se říct, že takto jednají obecně lidé, kteří jsou si vlastní smrtelnosti vědomí a berou smrt jako součást života, a to nezávisle na tom jestli je pandemie, válka nebo jiná situace.

Co prožívali pozůstalí, kteří přišli v pandemii o své blízké?
Lidé byli v pandemii sociálně izolovaní, nemohli se vídat, a pokud měli své blízké v nemocnici, neměli možnost je navštívit ani se rozloučit, když umírali. Mnohdy jim nemohli ani uspořádat pohřeb, který by si přáli. To u řady pozůstalých vedlo k větším potížím se se ztrátou blízkého vyrovnat.

Potřebovali i odbornou pomoc?
Ano, někdy se bez odborné pomoci neobešli. Hodně pozůstalých trápily a stále trápí výčitky svědomí a pocit viny, že nebyli se svými blízkými, když umírali. Že umírali sami a opuštění. Covidová situace nám o to víc ukázala jak důležitá je pomoc pozůstalým a truchlícím, aby se bez nějakých následků dokázali vyrovnat s úmrtím svého blízkého, zotavili se ze ztráty a mohli se tak i co nejdříve vrátit zpět do plnohodnotného života.

Jak moc se liší smutek z náhlé neočekávané smrti oproti konci, který je už nevyhnutelný, třeba po těžké dlouhé nemoci?
Každý jsme jiný a každý i jinak přistupujeme ke ztrátě svého blízkého. Podle toho i truchlíme, každý jiným způsobem a jinak dlouho. Ovlivňuje nás v tom nejen jestli člověk zemře náhle, nebo je jeho úmrtí očekávané, ale také vztah k zemřelému, prostředí ve kterém jsme vychováváni, kultura, náboženství. Důležité aspekty jsou i věk pozůstalého, jeho osobnost, jestli je muž, žena nebo dítě, a důležité jsou i okolností úmrtí a předcházející zkušenost se smrtí. Za jednu z nejtěžších ztrát se ale považuje ztráta dítěte. Je nepochopitelná a nepřirozená. Je to vůbec to nejhorší co může matku, ale i otce, potkat. Když rodičům zemře jejich dítě, zhroutí se jim celý svět a jejich život jako by najednou ztratil smysl a budoucnost.

Rakovina mě naučila být víc asertivní, říká Anna Slováčková

Trápí je i výčitky?
Většinou ano. Hledají vinu v sobě. Mají pocit, že jako rodiče selhali, že své dítě neuchránili, a to platí ať jde o miminko, dítě ve starším věku, nebo o dospělého. Vždy jde o vztah rodič a dítě, a kolik má let nehraje podstatnou roli. Ztráta dítěte je specifická a v mnoha ohledech jsou reakce na ní odlišné než u jiných druhů ztrát. Rodiče, kterým zemřelo dítě truchlí celý život, jen intenzita smutku se v průběhu času mění.

Truchlíme celý život i po našich partnerech? Ještě před sto lety bývalo běžné, že žena se už nikdy nevdala, ani když přišla o muže ve dvaceti.
To mohlo být dáno i společenskými faktory. Ztráta partnera může být také velmi těžká. Je to dáno tím, že i láska k partnerovi bývá silná a na celý život. Proto i při tomto druhu ztráty může mít pozůstalý pocit, že ztratil smysl života, že už nemá žádnou budoucnost ani důvod proč dál žít. Vdovám běžné trvá 3 až 4 roky než se se ztrátou svého milovaného manžela vyrovnají.

Je oproti těmto dvěma situacím naopak lehčí přijmout ztrátu starých rodičů?
Díky faktu, že jsou naši rodiče starší než my, by měla být jejich smrt brána jako více přirozená, a s jejich odchodem by mělo být i více počítáno. Ale ani tady neplatí, že by jejich ztráta byla méně bolestivá. Říká se, že když umírá dítě, ztrácíme svoji budoucnost, když umírají rodiče, ztrácíme svoji minulost.

Existuje nějaký osvědčený recept na smutek?
Osvědčený recept není. Někdo se vyrovnává se ztrátou lépe, někdo hůře. Někdo to zvládne sám, jiný potřebuje pomoc. Někdo se ze začátku nesnese dívat na vystavené fotografie zemřelého, někdo si naopak vytvoří oltář, kde zapaluje každý den svíčku. Někdo se hned zbaví všech věcí po zemřelém, jiný si je naopak uchová netknutě i několik měsíců, nebo i let. Velmi důležité je dopřát si čas na truchlení. Každý zármutek a truchleni, ať je jakýkoliv, je normální reakce na nenormální situaci, je to přirozená a zdravá reakce na ztrátu blízkého.

Lze při smutku vůbec rozmýšlet kroky, které povedou k nějaké úlevě? Říct si, teď musím udělat tohle a tohle. A je něco co může naopak truchlení zhoršit ?
Neexistuje žádný správný způsob jak truchlit. Každý jsme jiný, a každý potřebujeme, proto abychom se ztrátou blízkého vyrovnali, něco jiného. Truchlení může zkomplikovat, pokud pozůstalí dělají hned po úmrtí radikální změny a rozhodnutí, které se nedají vrátit. Dřív nebo později totiž mohou svých prvotních a nevratných rozhodnutí litovat.

Zázrak jménem imunoterapie. Nové typy léčby porazí rakovinu i za pět dvanáct

Které to jsou?
Mám na mysli např. když se se zemřelým nerozloučí, neuspořádají pohřeb, nebo když si rodiče nepochovají mrtvě narozené miminko, nepořídí si jeho fotku, otisky nožiček a ručiček, neustřihnou pramínek vlásků, a také když se okamžitě zbaví všech věcí po zemřelém nebo hned prodají nemovitost, kde společně dlouhé roky žili.

Proč si pozůstalí nepomohou mezi sebou, proč potřebují cizí a často odbornou pomoc?
Když zemře člen rodiny, truchlí celá rodina, ale každý její člen může truchlit jiným způsobem a jinak dlouho. Je důležité, i když to sami můžeme vnímat jinak, snažit se rozhodnutí druhých respektovat. A to bývá právě příčina proč si nebývají schopni pomoci navzájem a potřebují pomoc z venku. Je velmi důležité věnovat pozornost především pozůstalým dětem, které hodně často dokáží svůj zármutek nebo trauma před rodinou skrýt. Mnohdy samy ani netuší, že se v nich něco zvláštního děje a že potřebují pomoc. A pokud si díky vlivu svého vlastního zármutku rodina nebo i škola a kamarádi ničeho nevšimnou, může takový nezpracovaný zármutek dítěte mít vliv na jeho další život.