Na dvoře kasáren stála nastoupena 7. četa III. náhradní setniny v čele s vojínem Františkem Nohou. Stála v pozoru, ale něco bylo jinak – četa se měla na rozkaz svých velitelů dostavit na ranní nástup beze zbraní, jenže 65 ze 72 nastoupených mužů mělo oproti rozkazu po svém boku pušku. Bylo to zjevné odepření poslušnosti, tedy v podstatě nic jiného než vzpoura. Ta také vzápětí vypukla a brzy zachvátila celá kasárna.

Co k ní ale těch 65 chlapů vlastně přimělo?

Hajmkamr Noha

Vojáci sedmé čety III. náhradní setniny patřili v drtivé většině k takzvaným hajmkamrům či hajmkérům, tedy navrátilcům z ruského zajetí, ne úplně imunním vůči bolševickým myšlenkám, jež se v té době začaly mezi vojáky i zajatci šířit.

Patřil k nim také iniciátor ranního nástupu s puškami František Noha, původně soustružník z Dobřan u Plzně, který přešel spolu se svým spolubojovníkem Josefem Pelíškem do ruského zajetí dobrovolně už v září 1915, kdy oba využili toho, že je jejich nadřízení poslali při tažení v Karpatech dopředu jako průzkum. Ani Noha, ani Pelíšek se však na rozdíl od mnoha jiných přeběhlíků nepřidali k utvářejícím se československým legiím, protože spíš než touha po vzniku samostatného Československa byla jejich motivem především snaha vyhnout se válce, v níž neviděli žádný smysl.

Zůstali tak v zajateckých táborech, a když se území, na němž se jejich momentální tábor nacházel (nedaleko Charkova na Ukrajině), dostalo v únoru 1918 pod kontrolu postupující německé armády, byli oba zařazeni zpět pod rakousko-uherské velení.

Do Rumburku, kam byl už v květnu roku 1915 přeložen 7. plzeňský zeměbranecký pluk (koncem války přejmenovaný na střelecký), se oba dostali na jaře 1918. Noha, který uměl bavit spolubojovníky kouzelnickými triky, se stal rychle populární. „Před válkou jsme se setkávali v jedné restauraci, kde vždy prováděl šprýmovné kousky kouzelnické. Noha byl mladík pěkné postavy a bystrých očí. Velmi inteligentní, který dovedl každého rozesmát. Byl vtipkař a humorista. Za jeho čelem vždy dřímaly odvážné myšlenky…“ cituje historik Jindřich Marek ve své práci Zšeřelá strana hvězdy zvané pelyněk poválečnou vzpomínku Nohova kamaráda Františka Leitla, původně plzeňského středoškoláka a v době rumburské vzpoury důstojnického aspiranta se statutem jednoročního dobrovolníka.

Rumburk před první světovou válkou. Pohled na město od jihu z roku 1905Rumburk před první světovou válkou. Pohled na město od jihu z roku 1905Zdroj: Wikimedia Commons, Brück & Sohn Kunstverlag Meißen, CC0

A protože Nohova obliba mezi vojáky rostla, rostla také ochota vojáků naslouchat právě oněm jeho odvážným myšlenkám a názorům, které navíc odpovídaly jejich vlastnímu vnitřnímu naladění. Daly se vyjádřit docela stručně: všichni už měli války a rakouských velitelů plné zuby.

Bez jídla a žoldu nejdeme

K nespokojenosti měli vojáci i zcela věcné důvody. Rok 1917 poznamenala velmi špatná úroda brambor, týl válčící rakouské armády byl stále hůře zásoben potravinami a v řadě českých měst propukaly hladové bouře a stávky. Nedostatečné zásobování jídlem pociťovala bolestně také rumburská posádka.

„Neustále chodily jen bedny pověstné sušené zeleniny. To snad byla sušená kravská řepa na drobno rozřezaná nebo cosi podobného. Vojáci plivali, jak to jenom na dálku viděli, a měli to nyní neustále k obědu i k večeři. Masa bylo málo, a i to bylo špatné, takže polévky byly slaboučké. Chléb dělili na osm dílů jednu veku. Pro změnu bylo někdy rozdáváno shnilé zelí, který každý rovnou nosil do žumpy, jak je vyfasoval,“ cituje Marek vzpomínky Leitla.

Hladové bouře v Plzni v roce 1918. Plzeňské ženy demonstrují před zásobovacím skladištěm
Plzeňský masakr. Vojáci při hladové bouři v červnu 1918 zastřelili šest dětí

Za této situace přišly do Rumburku v pondělí 20. května 1918 dva rozkazy, které působily doslova jako rozbuška: jeden totiž přikazoval snížit jednotce denní příděly chleba na polovinu a druhý odvelet hajmkamry zpátky na frontu. A Noha se vzbouřil: „Nepůjdeme, dokud nedostaneme zadržený žold a dovolenou!“ prohlásil veřejně.

Následoval rozkaz, aby vojáci z jeho čety přišli na ranní nástup beze zbraní, jenže navrátilci už měli rozkazů dost. 65 mužů neposlechlo a stálo ráno na nástupu s puškou v ruce. Když to uviděl velitel setniny hejtman Franz Klöpfer, začal vztekle řvát: „Vy bolševické české svině!“

„Hoď mu ji!“ ozvalo se z nastoupené čety v odpověď a hejtman dostal strach. Najednou pochopil, že by mu mohlo jít o krk. Dal se na ústup a projevením slabosti svou zkázu dokonal: jeden z vojáků ho praštil pažbou do hlavy. Nebylo pochyb – v Rumburku právě vypukla vzpoura.

Obsazení města

Z nástupu vzbouřenci zamířili rovnou ke skladu munice. Zmlátili několik poddůstojníků, kteří se jim pokusili postavit do cesty, a zmocnili se nábojů a granátů. Pak vyrazili z kasáren, přičemž se na jejich stranu začali rychle přidávat i další vojáci. Další posilou jim byli muži, kteří v okamžiku vzpoury dleli právě „za katrem“, odkud je vzbouřenci rychle vyprostili.

Primárním cílem prvního výpadu hajmkamrů však byly zejména budovy obstarávající spojení Rumburku s okolním světem, protože právě jejich obsazení bylo pro úspěch vzpoury klíčové. Obsadili proto rychle poštu, nádraží a budovu velitelství praporu. Tam se k nim připojil desátník aspirant Stanislav „Stanko“ Vodička, absolvent školy důstojníků v záloze, jehož mělo brzy čekat povýšení na podporučíka. Stal se tak vzbouřencem s nejvyšší vojenskou hodností a tedy i jakýmsi vojenským velitelem celé vzpoury.

Fronta před obchodem s potravinami v roce 1917 ve Švédsku. Hlad zachvátil v důsledku válečných událostí celou Evropu
Horor v Prostějově: Hlad přiživil fámy, davovou psychózu. Přišla střelba do lidí

Také Vodička, podobně jako Noha, rukoval na ruskou frontu se záměrem přejít do ruského zajetí, na rozdíl od Nohy se mu ale nedostalo hned příležitosti, a než tento plán uskutečnil, onemocněl plicním katarem a byl převezen zpět do Čech. Do důstojnické školy nastoupil hlavně kvůli možnosti lepšího zajištění stravy, protože to byl poměrně vytáhlý hubený mladík (v květnu 1918 mu bylo 23 let), jehož hlad přímo ohrožoval. Od Nohy se lišil také výraznějším stupněm národního uvědomění: byl to pravděpodobně právě on, koho napadla myšlenka završit vzpouru vyhlášením české nezávislosti.

Vůdce rumburské vzpoury, desátník aspirant Stanko VodičkaVůdce rumburské vzpoury, desátník aspirant Stanko VodičkaZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, Krameriova digitální knihovna, volné dílo

Kolem deváté ráno se všichni vzbouřenci shromáždili na rumburském náměstí, seřadili se do dvou vojenských pochodových tvarů a v pochodu opustili město. Zřejmě někdy v té době se ve Vodičkově mysli definitivně zformoval hlavní cíl vzpoury: spojit se s ostatními vojenskými jednotkami umístěnými v českých zemích, přimět je k přechodu na svou stranu, a ovládnout tak celé území českých zemí, ležící v týlu rakouské armády. Pak vyhlásit konec války a nezávislý český stát a donutit rakousko-uherskou vládu k jeho uznání.

Cesta k jihu

Vzbouřenci věděli, že jejich jedinou nadějí je rychlé spojení s českými vojáky z královéhradeckého 18. pěšího pluku, kteří byli tehdy umístěni v České Lípě. Kdyby se přidali na jejich stranu, mělo by rakouské velení velké problémy s tím, kde sehnat narychlo vojáky, kteří by vzpouru potlačili, a naopak rebelové by měli větší naděje, že se k nim při dalším pochodu na jih přidají další útvary z velkých měst po cestě, tedy zejména z Mladé Boleslavi, Prahy a z Plzně. Triumfální pochod českých vojáků přes tato města navíc mohl strhnout na stranu vzpoury i civilní obyvatelstvo.

„Snad dojdem spasení na pražském dláždění. Cesta bude dlouhá, než přijde svoboda…“ cituje Jindřich Marek jednu sloku z písně, kterou po zahájení vzpoury složil při přechodu Lužických hor Stanko Vodička.

Generální stávka v prosinci 1920 přerostla zejména v hornických oblastech, na Kladensku a na Mostecku, bezmála v povstání, ilustrační foto
Sto let od Rudé záře nad Kladnem. Tehdy se ještě republika komunistům ubránila

Vzbouřenci se však k vlastní škodě už v Rumburku dopustili osudové chyby: ačkoli správně pochopili, jak důležité je okamžitě přerušit spojení města s okolním světem, aby se rakouské úřady co možná nejdéle nedozvěděly, co se v Rumburku děje, byli při přerušení komunikační sítě příliš pomalí a pozoruhodně nedůslední.

Už ve čtvrt na devět ráno tak odešla z budovy velitelství praporu zpráva o vzpouře na zemské vojenské velitelství, v devět byla opakována, přestože v té době už měly být všechny komunikační spoje v budově vyřazeny, a rovněž přednosta rumburského nádraží Franz Weissheit stačil předtím, než nádraží obsadili vojáci, vyslat telegrafem zprávu o vypuknuvší vzpouře.

Plán vzbouřenců tím byl prakticky okamžitě odsouzen k záhubě. Zatímco opouštěli město, povolával velitel litoměřického sborového velitelství, generál Franz Daniel Edler von Drinamünde, útvary k potlačení vzpoury, konkrétně prapor 59. pěšího pluku v Lovosicích, setninu polních myslivců z Ústí nad Labem a kulometnou setninu 9. střeleckého pluku z Litoměřic.

„Je poněkud nepochopitelné, proč vzbouřenci při svém postupu nevyužili železnice. Rychlý vlakový přesun k České Lípě by dozajista vzbouřencům ušetřil síly a drahocenný čas, který by se naopak nedostával jejich budoucím protivníkům k organizování účinného zásahu proti vzpouře,“ zmiňuje další chybu vzbouřenců Marek. Podle některých úvah historiků nevyužili povstalci železnici proto, že nechtěli ohrozit civilisty.

Poslední střetnutí

Oba pochodové proudy, čítající asi 700 až 800 mužů, sice dokázaly obsadit Krásnou Lípu, přejít Lužické hory a zmocnit se obcí Chřibská a Kytlice, kde zrekvírovali nejdříve koňský povoz a později náklaďák pro přepravu kulometů, ale pak se jejich situace zásadním způsobem zkomplikovala.

„U Polevska kolem páté hodiny odpoledne narazili povstalci na průzkumnou hlídku pohraničních myslivců, zajali ji, odzbrojili a postupovali dál. V Horních Arnultovicích potom narazili na pohraniční myslivce hejtmana Flibora v obranném postavení. Došlo ke krátkému boji, který ve prospěch rebelů rozhodly jejich kulomety. Hejtman Flibor se proto stáhl z města a zaujal mnohem výhodnější postavení blízko Chotovického vrchu na obou stranách silnice na Českou Lípu… Své postavení dobře opevnil a maskoval v zákopech na svazích po obou stranách silnice. To již byli povstalci obkličováni i ze severu a Fliborovi dorazila z České Lípy na pomoc kulometná setnina 18. pěšího pluku, vedená nadporučíkem Reinerem,“ popisuje Jindřich Marek.

Charlotta Garrigue Masaryková
Bez Charlotty by první republika nebyla tím, čím byla. Masaryk ji stvořil pro ni

Povstalci ještě prošli Novým Borem, pak se ale dostali do nastražené pasti. Za městem se dostali pod těžkou palbu ze všech stran. V nastalé přestřelce byl zabit povstalecký kulometník Franz Schuss (plzeňský Němec), který představoval jejich největší střeleckou oporu a jejich rojnice se rozpadly.

Po krátkém boji se kolem 380 rumburských vojáků vzdalo, ostatní byli rozprášeni. Mezi zajatými byl i Stanko Vodička, který se po obsazení Nového Boru pokusil přimět k přechodu na vzbouřeneckou stranu vojáky už zmíněného 18. pluku tím, že se přiblížil k jejich liniím v v čele asi desetičlenné skupiny s bílým šátkem a volal „Nazdar osmnáctí, nestřílejte!“ Následná střelba pro něj znamenala velký psychický otřes, takže ani nepomýšlel na útěk.

Tragický konec rumburské vzpoury. Poprava Stanko Vodičky, Františka Nohy a Vojtěcha KovářeTragický konec rumburské vzpoury. Poprava Stanko Vodičky, Františka Nohy a Vojtěcha KovářeZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, Léta zkázy a naděje, volné dílo

„Po několika menších přestřelkách v Novém Boru vzpoura definitivně skončila a změnila se v grandiózní hon na zbylé povstalce. Druhý den ve středu 22. května 1918 ještě unikalo zatčení 207 mužů, ale 24. května šlo již jen o 94 bývalých vzbouřenců a 11. června 1918 chybělo rakouskému eráru za mřížemi pouze posledních 48 účastníků rumburské vzpoury,“ píše Marek.

František Noha byl zatčen spolu s vojínem Josefem Zelenkou ve čtvrtek 23. května 1918 na okraji Rumburku.

Nelítostné rozsudky

Účtování rakouské armády se vzbouřenci bylo tvrdé a nelítostné. Noha, Vodička a třetí vůdce povstání Vojtěch Kovář byli odsouzeni k trestu smrti jako první a už 29. května 1918 byli v časných ranních hodinách zastřeleni. Následně byli k trestu smrti odsouzeni také Jakub Bernard, Jiří Kovářík, Jakub Nejdl, František Pour, Jan Pelnář, Antonín Šťastný a Jindřich Švehla, kteří byli zastřeleni 29. května večer.

Dalším čtrnácti odsouzeným k trestu smrti byl rozsudek zmírněn na mnohaleté vězení. Z více než 580 obviněných vzbouřenců bylo 116 za trest posláno na frontu a zbytek uvězněn v terezínské pevnosti.

Sedm z deseti popravených účastníků vzpoury je pochováno na hřbitově v Novém Boru.