Radek Špicar: Trochu se obávám nové železné opony

Jakých?
Týkaly se digitalizace a nutné modernizace českého průmyslu a některých dalších věcí, které se pak skutečně ve finální verzi objevily. To je pro nás příslib, že sociální dialog s vládou by mohl vypadat tak, jak by měl. Znamená to, že na tripartitě (platforma pro jednání vlády, odborů a zaměstnavatelů, pozn. red.) se neprobírají již odsouhlasené věci, ale diskutuje se o návrzích všech zúčastněných.

PŘEHLEDNĚ: Co slíbila vláda. Nižší daně pro rodiny a penze podle počtu dětí

Nemáte pocit, že pojmy modernizace a digitalizace jsou něco, o čem všichni mluví, ale nikdo vlastně neví, co to je? Nadneste, prosím, váš výklad.
Je potřeba zajistit, aby národní a evropské peníze, jichž tu bude opravdu hodně, směřovaly správným směrem. U digitalizace jsme se třeba obávali, aby se netýkala jen státní správy. Tam je samozřejmě obrovský prostor pro zlepšení. V oblasti e-governmentu na tom v rámci Unie nejsme dobře, přičemž stát zaměstnává půl milionu zaměstnanců.

Z toho osmdesát tisíc úředníků.
Přesně. Očekáváme, že stát jejich celkový počet sníží a mnohé z nich nahradí digitálními procesy, a ty, co zůstanou, bude lépe platit. V prvním nástřelu svého programu podle nás vláda ale trochu zapomněla na nutnou digitalizaci celé ekonomiky.

Co si pod tím má představit člověk, kterého maximálně zajímá elektronická dálniční známka nebo slibovaná e-občanka?
Česká republika je nejprůmyslovější evropskou zemí, podíl průmyslu na HDP je větší než v Německu. Průmysl nás živil, živí a ještě dlouho živit bude. Aby tomu tak bylo i nadále, bude se muset významně modernizovat. To znamená osvojit si technologie, které se paušálně nazývají čtvrtá průmyslová revoluce. Za tím se skrývá využívání umělé inteligence, strojového učení, virtuální reality, blockchainu, 3D tisku, automatizace a robotizace. Potřebujeme to i kvůli trhu práce. Navzdory největší hospodářské krizi v našich novodobých dějinách máme nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii a na trhu práce chybí tři sta tisíc pracovníků. Jedním z řešení tohoto problému je automatizovat provozy, kde se nedostává pracovní síly.

Zní to pěkně, ale jak chcete nahradit uklízečky v nemocnicích nebo školní kuchařky?
Určitě nelze automatizovat a robotizovat všechno. Za nejvyspělejšími státy v tom ale zaostáváme a je to jeden z důvodů, proč máme mnohem nižší produktivitu než v Německu. Navíc česká ekonomika stále zaměstnává mnoho lidí na místech, která jsou fyzicky velmi náročná, nevyžadují téměř žádnou kvalifikaci a jsou špatně placená. Na takových pozicích nelze naši budoucí konkurenceschopnost založit.

Pak bude možné jinde zvýšit mzdy na německou úroveň?
Jen když se nám podaří zbavit se levné ekonomiky. Tím se zbavíme i levné práce. O ní hovoří odbory, ale levná práce je pouze důsledkem levné ekonomiky. Když odbory začaly s kampaní Konec levné práce, říkaly, že průměrná hodinová mzda českého zaměstnance je deset eur, zatímco německého třicet. My jsme jim ale vysvětlili, že příčinou toho nepoměru je levná ekonomika. Hodnota, kterou český zaměstnanec vytvoří pro svého zaměstnavatele za hodinu práce, je v průměru třináct eur, kdežto v Německu čtyřicet dva.

Premiér Petr Fiala: Nemůžeme učitelům a dalším přidat víc. Nemáme na to

I ve Škoda Auto?
Tam jsou platy na české poměry velmi vysoké. Chci ale vysvětlit, kde se ten obrovský rozdíl bere. Není v tom, že by český zaměstnanec stál tři čtvrtě hodiny opřený o lopatu, zatímco německý úderník vygeneruje takové množství hodnoty. Spočívá to v rozdílné struktuře ekonomiky. Hlavním problémem té naší je, že jsme převážně subdodavatelsky orientovaní. To znamená, že máme nízké marže a nemáme přímý vztah k zákazníkům. Pokud jste finalista, máte vyšší marži a můžete z ní zaměstnance lépe platit. Navíc si můžete vybírat, kam svůj produkt vyvezete. Proto Němci vyvážejí do celého světa, zatímco osmdesát procent našeho exportu končí v zemích Unie.

Premiér Fiala hovoří o ambici dostat Česko mezi deset nejvyspělejších zemí světa. Jak by tento cíl měli noví ministři uchopit?
Jsme rádi, že to od premiéra Fialy zaznělo. Nechceme ale jen pasivně čekat na vládní kroky. Odpracovat si to musíme především sami. Proto jsme připravili výzvu Druhá ekonomická transformace. Ta první od roku 1989 do pandemie nebyla ne-úspěšná. Po třiceti letech od revoluce jsme v ekonomické výkonnosti předhonili Řecko, Portugalsko, Španělsko a Itálii. Transformační model devadesátých let, který byl založený na rychlém otevření se světu, masivním přílivu zahraničního kapitálu, levné a kvalifikované pracovní síle, kvalitní infrastruktuře a atraktivní geografické poloze, se už ale zcela vyčerpal.

Všechny tyto výhody jsme ztratili?
Kromě geografické polohy všechny. Pokud chceme dohnat vyspělý sever Evropy, musíme přijít s úplně novým transformačním modelem. Jak říká kolega Martin Wichterle, za posledních dvaatřicet let jsme se naučili skvěle vyrábět, ale většinou pro někoho jiného. Teď se musíme naučit vyvíjet naše vlastní produkty s co největší přidanou hodnotou a vysokou marží, budovat značky a prodávat do celého světa.

Přičemž vzorem nám může být jeho dědeček Otto Wichterle, který vymyslel, vyrobil a pak skvěle prodával kontaktní čočky.
Přesně tak. Navíc Martinův prapředek stál před více než sto lety u zrodu Svazu průmyslu. Teď se Martin vrátil do představenstva svazu, aby nám pomohl nastartovat druhou transformaci, což je skvělé.

Čím začít?
Zmíním jeden důležitý krok. Po listopadu 89 k nám začal proudit zahraniční kapitál, což ale také znamenalo, že odsud nyní každoročně na dividendách odchází přes tři sta miliard korun. Buďme těmto investorům vděční, bez nich by transformace bolela mnohem víc. Ani jim nevyčítejme odliv dividend. České firmy úspěšné v zahraničí to dělají stejně. Ty peníze ale v české ekonomice chybějí. Mohly by být použity třeba na mzdy nebo investice do výzkumu a vývoje. Proto je nutné podpořit český kapitál a zároveň víc motivovat zahraniční subjekty, aby svoje zisky reinvestovaly v Česku. To by dělat chtěly, protože se potřebují posouvat dál, mají na to peníze i souhlas zahraniční mateřských firem.

Ale?
Jejich manažeři mi říkají, že nakonec například projekt nového technologického centra nerealizují, protože když si jdou k matce pro finální povolení, zjistí, že by potřebovali tři sta inženýrů, které na českém trhu práce dostatečně rychle neseženou. A za druhé postavit ho by netrvalo dva roky jako v Německu, ale šest let, což je neakceptovatelné. To jsou naše domácí úkoly, které musíme splnit, abychom zahraniční kapitál udrželi v Česku.

A jak podpořit ten český?
Stát to nemůže dělat cíleně, protože by tím porušil unijní pravidla o veřejné podpoře. Může ale nastavit prostředí tak, aby se mohl co nejjednodušeji rozvíjet. K tomu by napomohlo třeba zjednodušení vydávání zaměstnaneckých akcií, které se nám podařilo dostat do Programového prohlášení vlády. Nebo těsnější propojení podniků a univerzit. Hodně tomu pomáhají třeba profesně orientované studijní programy, které může univerzita akreditovat pouze tehdy, když sežene partnera z praxe, u něhož studenti odpracují několik set hodin. Spojení firemního a akademického světa vede ke zvýšení konkurenceschopnosti celé ekonomiky.

Fialova vláda chce zavést třísložkové penze. Není ale jasné, kde na to vezme

Možná proto je mezi signatáři výzvy několik rektorů a významných akademiků.
Je to tak. Druhou podmínkou úspěchu je otevřenost země v oblasti imigrační politiky. Jsme v situaci, kdy nám chybí několik set tisíc zaměstnanců, a proto nejsme schopni dostatečně využít postpandemický restart. Nemáme lidi, kteří by ve firmách dokázali včas vyřídit zakázky, jež se na ně valí.

Než se tedy provozy zautomatizují a zrobotizují, musíme dovézt dělníky z Ukrajiny?
Automatizaci a robotizaci výrobních provozů nezvládnete během několika týdnů. Krátkodobé protikrizové opatření je otevření hranic a dovoz nejen nekvalifikované pracovní síly, ale také té kvalifikované. IT firmy nutně potřebují programátory, inženýry, kodéry.

Takže mozky z Indie?
Třeba z Indie, ale i ze západní Evropy. Problém je, že česká imigrační politika je administrativně nesmírně náročná. My se chováme jako pevnost, která nikoho nepouští dovnitř. Nová vláda by se měla zasadit o změnu. Když sem firma potřebuje dostat indického experta, nesmí to trvat skoro rok. Martin Vohánka, signatář naší výzvy a jeden z nejúspěšnějších českých podnikatelů a filantropů, potřeboval do své firmy, kterou nedávno uvedl na londýnskou burzu, dostat indického experta. Trvalo mu to osm měsíců. To je nepřijatelné, když se perete o globální talent. Ind nebude čekat skoro rok, než se vyřídí ta šílená byrokracie a vystojí fronty u Cizinecké policie. To se musí zlepšit.

Zapadá do vašich představ o druhé transformaci Green Deal?
Velmi oceňuji, že Petr Fiala v citlivé době před volbami vydal prohlášení, které považuji za správné a racionální. Řekl, že se musíme se Zelenou dohodou smířit. Už proto, že ji předcházející vláda odsouhlasila. Není to navíc žádné evropské zelené šílenství, ale celosvětový megatrend. Stačí se podívat do Velké Británie, která postupuje v dekarbonizaci své ekonomiky mnohem intenzivněji než celá Unie. Za sebe bych jen dodal, že nesmíme být pasivní, a kde lze vyjednat lepší podmínky pro Česko, tam je nutné to udělat. Pro nás jako průmyslovou zemi bude přechod na uhlíkovou neutralitu mnohem náročnější, přičemž potenciál obnovitelných zdrojů energie je omezený.

Máme přece statisíce střech, na nichž mohou být solární panely.
Fotovoltaika je pravděpodobně nejperspektivnějším zdrojem a v minulosti jsme se příliš nestarali o maximalizaci jejího využití. Poslední věc, kterou Petr Fiala uvedl, je, že Green Deal je příležitost pro nutnou transformaci české energetiky a průmyslu, i v tom má pravdu.

Kde se tedy bere takřka celospolečenský odpor k přechodu na zelenou ekonomiku?
Český kritický přístup k velkým projektům Unie, jako jsou Green Deal včetně taxonomie a Fit for 55, vítám. Do debaty vnáší racionalitu, která může pomoci. Dostat se k uhlíkové neutralitě přes překotné vypínání jaderných elektráren, jak to dělají Němci, je podle mě chyba. Musíme se naučit hledat v rámci Evropské unie partnery, kteří nám pomohou ubránit jádro a plyn, jejichž zachování je v našem národním zájmu.

Karel Diviš: Chci lidi sbližovat a ukázat jim, že mají být na co hrdí

Váš kolega, viceprezident Svazu průmyslu a dopravy a generální ředitel ČEZ Daniel Beneš ovšem tvrdí, že podmínky zařazení plynu a jádra mezi čisté zdroje nejsou zdaleka tak výhodné, jak se na první pohled zdá. Jsou tam termínová i další omezení hlavně pro plyn. Zvládne se to?
Že byly jádro i plyn zařazené mezi čisté zdroje v rámci taxonomie, je úspěch. Jde o výsledek práce mnoha států, svazů a politiků. Je ale pravda, že podmínky jejich využití jsou velmi striktní. Pro nás v mnoha případech téměř nevyužitelné. Teď děláme vše pro ovlivnění těchto parametrů v náš prospěch. Dělám to já jako nedávno zvolený viceprezident BusinessEurope, což je největší evropský zaměstnavatelský svaz. Dělá to Dan Beneš z pozice předsedy expertního týmu pro energetiku Svazu průmyslu. A doufám, že vláda v tomto směru pracuje stejně intenzivně na unijním poli.

Obvolal jsem několik svých spolužáků z Cambridge, kteří teď pracují pro různé vlády v Evropské unii, a říkali mi, že ani ty s podmínkami taxonomie nejsou úplně spokojené. Proto si myslím, že šance na parametrické změny existuje. Musíme ovšem dobře vyjednávat a vytvářet efektivní koalice, hovořit s Francií o jádru a s Německem o plynu.

Novinářka Lída Rakušanová připomíná, že Německo masivně podporuje přechod k uhlíkové neutralitě, ať už jde o tři sta milionů eur na nabíjecí stanice, testování IC vlaku na biodiesel recyklovaný z vyjetého oleje, nebo na veletrhu v Mnichově představená recyklovatelná elektroauta. Němečtí odborníci spočítali, že využití fotovoltaických panelů na pouhých dvaceti procentech střešní plochy by bohatě stačilo pro splnění všech bezemisních cílů. Proč je u nás třeba z elektromobility takový strašák?
Elektromobilita je velmi specifické téma, které u nás hodně přispívá k evropsky nadstandardně velké kritice Green Dealu a dekarbonizace evropské ekonomiky. Musím říct, že se trochu obávám nové železné opony, která se v oblasti mobility může objevit. Němci jsou národ, který ekologií žije. Není to superdůležité téma jen pro jejich mladou generaci, ale i pro starší občany. Zároveň mají na to, do ní investovat.

Zelenání ekonomiky je dost drahá záležitost. Němci mají o dvě třetiny vyšší platy a elektromobily, které jsou drahé, si mohou dovolit. Navíc jejich vláda je v tom velmi podporuje, vyplácí peníze v hotovosti, aby si je mohli koupit. U nás není ekologie tak významným tématem. Vůči Německu máme třetinové platy a česká vláda donedávna elekromobilitu nijak nepodporovala.

Středopravicová vláda to bude vnímat jinak?
Elektromobilita by si měla najít cestu na trh z přirozených důvodů, ne pod tlakem regulace a vlád. Já jako majitel elektromobilu mohu říct, že důvodů k jeho volbě je poměrně dost a bude jich přibývat. Nepovažuji proto za šťastné, že na to politici tolik tlačí. Kdyby to nedělali tak urputně přes nutnost snižování emisí CO2 v rámci vyrobených vozů u jednotlivých automobilek a počkali, až budou elektroauta levnější a s větším dojezdem, nevyvolávalo by to tolik negativních reakcí.

Souhlasím. Lídrem technologického pokroku v tomto segmentu nejsou politici, ale byznys a také banky, konkrétně rakouská Erste. Ne náhodou je ředitel její české dcery Tomáš Salomon signatářem vaší výzvy. A z jejího lůna vzešel i ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela. Je to příslib důrazu na společensky odpovědný růst?
To je klíčová věc. Tlak na zelenání ekonomiky zdaleka není jen politickou věcí a otázkou státních regulací. Důležitou roli hrají i kapitálové trhy. Typickým příkladem je automobilka Tesla, jejíž hodnota na finančním trhu je větší než hodnota šesti největších světových koncernů dohromady. Investoři ukazují, komu věří a kde vidí cestu do budoucna. Pak tu jsou banky, které vyvíjejí na průmysl mnohem větší tlak než celá politika dohromady. Za třetí jsou to zaměstnanci, kteří se svých firem ptají, jestli podnikají ekologicky a udržitelně. V neposlední řadě jsou to zákazníci, pro něž je zelená stopa zboží a služeb čím dál důležitější.

Předseda ČSSD Michal Šmarda: Program vlády Petra Fialy bychom podpořit nemohli

Není tedy jiné cesty?
Často slýchám, že bychom se mohli zelenému šílenství vyhnout, kdybychom odešli z Unie. To je ale naprostý nesmysl. Velká Británie z EU vystoupila, ale zrovna v této oblasti je sama mnohem aktivnější. Stanovila si například konec prodeje nových automobilů se spalovacím motorem ne na rok 2035, jak to navrhuje Evropská komise, ale už na rok 2030. V Česku máme Škodu Auto, která představuje pět procent HDP a osm procent exportu naší země. Velká Británie je pro ni pátým největším trhem, kam vyváží automobily nejvyšší kvality a ceny.

Představme si, že bychom odešli z Unie. Škodovce by to ale nijak nepomohlo, protože od roku 2030 by stejně musela vyrábět čistá auta. Jiná by nebyla schopná na britském trhu prodat. Není to tedy evropské zelené bláznění, ale světový trend, jemuž se musíme přizpůsobit, vyjednat si co nejlepší podmínky a využít ho jako příležitost. Investovat do ochrany životního prostředí bychom museli stejně. Díky našemu členství v Evropské unii to ale nebudeme muset platit sami, protože nám na to přispěje západní Evropa stovkami miliard korun.