Atentát na ikonu íránského režimu a armády generála Solejmáního mohl zažehnout další ozbrojené konflikty, ale to se nestalo. Jak to?
Je zajímavé, že bezprostředně po atentátu všichni očekávali, že se okamžitě rozjedou velké vojenské akce, ale opak je pravdou – došlo ke zklidnění. Zřejmě si obě strany uvědomily, kam až by taková eskalace mohla vést. Přesto se domnívám, že jde o dočasný stav a ke stupňování konfliktů, které v řadě zemí regionu probíhají dlouhodobě, musí dojít.

Vypadá logicky, že pokud chtěli Američané utnout důležitou hlavu režimu, tak si vybrali Solejmáního, který měl výsadní postavení u ajatolláha Chameneího. Proč ale právě teď?
Můj odhad je, že to primárně nebyla akce USA, ale že je k tomu přiměli Izraelci. Íránci totiž neohrožují ani tak Spojené státy jako Izrael.

Přesto se objevily informace, že Solejmání byl v hledáčku amerických tajných služeb už od roku 2003, kdy ho označili za nebezpečného teroristu s velkým vlivem. Není tedy Trumpův rozkaz k jeho zabití jen dokončením toho, co se započalo před 17 lety?
Nemyslím si to. Tlak na Írán ze strany USA je především ekonomický, což docela funguje. Solejmání pro Američany nebyl nebezpečný. Na-opak to, co zřejmě vymyslel a realizoval, byla taktika narušení izraelského systému bezpečnosti. Izraeli se na základě dohod z Camp Davidu v 70. letech minulého století dařilo zajistit si na cizí účet svoji bezpečnost. Jižní hranice mu kromě Gazy hlídá Egypt, Jordánsko je zajištěné a na libanonských hranicích každých 200 metrů stojí bleděmodře natřený obrněný transportér značky Renault, u kterého postává nějaký Ind nebo Nepálec pod vlajkou OSN. Díky tomu má Izrael své území zabezpečené zvenčí. Většina těchto smluv byla uzavřena přes převodovou páku americké politiky. V posledních patnácti letech se ale tento systém hroutí. Íránci totiž cílevědomě vytvářejí v tomto obranném perimetru skupiny svých vojenských i politických spojenců.

Pokud Írán cílevědomě buduje své pozice přes Irák, Sýrii, Libanon a Gazu, není divu, že se Izrael oprávněně brání a odpovídá stejnou mincí.
Ano. Z toho vyvozuji, že generál Solejmání nepředstavoval pro Američany bezprostřední hrozbu a neplánoval atentáty na americké ambasády, jak se teď tvrdí.

Ať už byla Trumpova motivace jakákoli, řada politiků včetně českého exministra zahraničí Karla Schwarzenbergra soudí, že šlo o akt státního terorismu, neboť zavraždit představitele cizí země na území třetího státu je z hlediska mezinárodního práva nepřijatelné, jeho slovy řečeno „zločinné“. Máme si na podobné akty zvykat?
Dívám se na to podobně jako Karel Schwarzenberg, ale pochybuji, že s tím něco naděláme. Jsou země, které podléhají mezinárodnímu právu, a ty, které ho uplatňují.

Souvisí to výlučně s Trumpovou administrativou, nebo je to vlastnost všech velmocí?
Je to jejich vlastnost, ale vždy záleží na tom, kdo je momentálně v jejich čele a jak moc si dovolí právo překračovat.

Vztahy mezi USA a Íránem by měly být na bodu mrazu, ale Trumpův vycizelovaný projev po odvetném íránském útoku tomu neodpovídal. Naopak naznačoval jisté, až poněkud překvapivé možnosti jejich vývoje. Vidíte je také?
Na rozdíl od očekávané bezprostřední eskalace se konfrontace skutečně zmírnila. Jak znám íránskou mentalitu, nějaké odvetné akce se uskuteční. Na první pohled nebude muset být zřejmé, že jde o íránské útoky, a také nevíme, kde se odehrají. Íránci jsou zvyklí plánovat a věci dotahovat do konce v horizontu mnoha let. Naproti tomu v USA jsou tyto věci většinou omezeny na jedno či dvě volební období.

Jaká pozitiva tedy mohou z původně katastrofální situace vzejít?
Především je to fakt, že nedošlo k bezprostředním útokům Íránců na americké, izraelské a saúdskoarabské cíle. Žádná spektakulární odveta s mnoha mrtvými se nekonala. To neznamená, že v budoucnu tyto tři země nebudou cílem íránského „zájmu“.

Měla jsem na mysli ambicióznější cíl, například novou jadernou dohodu.
Ta určitě nebude uzavřena celé roky.

Kvůli odporu Íránu?
Kvůli tomu, že se na ní nikdo nedokáže domluvit. Trump má pravdu v tom, že Obamou podepsaná dohoda byla prospěšná hlavně pro Írán. Lépe řečeno, byla ve prospěch všech velmocí a jediný, kdo na ní mohl tratit, byl Izrael. Írán svůj program obohacování uranu rozhodně nemíní budovat jako útočnou zbraň, ale stát, který vlastní jaderné bomby, je těžko napadnutelný. Írán tak mohl stále víc znepříjemňovat Izraelcům život, a pokud by měl jadernou zbraň, nemusel by se bát přímé jaderné odvety.

Chcete tím říct, že mezinárodní smlouva o íránském jaderném programu z roku 2015, kterou Trump loni vypověděl, nebyla dostatečnou pojistkou proti výrobě jaderných zbraní v Íránu?
Pro Írán znamenala jenom odklad, protože dohoda byla časově limitovaná a nebránila Íránu ve vědeckém výzkumu, ale jen v rozvoji jaderného průmyslu, který je k výrobě jaderné zbraně nutný, ale také nákladný a těžko se schovává.

Čili teď nastává fáze, kdy Írán k výrobě jaderných zbraní přistoupí?
Nevím. Írán určitě bude deklarovat, že to neudělá ani tak.

Donald Trump také uvedl, že chce, aby „Írán měl budoucnost, v níž bude prosperovat“. Je možné očekávat, že pokud se Íránci vzdají výroby jaderných zbraní, Američané zruší ekonomické sankce a budou s Íránem normálně obchodovat?
Tomu věřit nelze. Přesně totéž Američané slibovali Íráncům, když se připravovala dohoda o omezení íránského jaderného programu. Tehdy to hodně přispělo k výhře reformistických íránských sil. Před dvěma lety jsem u jednoho svého studenta prosazoval, aby mohl napsat diplomovou práci o politických nápisech na íránských veřejných záchodcích. Prohlášení, jež se tam objevují, jsou velmi svobodomyslná. Mám vyfocené vzkazy typu Lituji, že jsem volil Rouháního. Deziluze lidí, kteří očekávali, že Američané budou vůči Íránu po jaderném ústupku vstřícní, byla obrovská. současným děním se jen prohlubuje.

To vidíme i na masových demonstracích, které napovídají, že ekonomické poměry v Íránu se den ze dne horší.
Z Íránu jsem se vrátil těsně před Vánocemi, takže mohu říct, že jsou špatné. Íránci si na ně ale už zase zvykají a dokážou si zajistit svůj standard pomocí vnitřních zdrojů nebo pašováním zboží přes Gruzii či Arménii. Nemyslím si ale, že sankce se dají ještě dál stupňovat, jak pohrozil Trump. Moc už to nejde.

Nemůže se režim zhroutit sám od sebe, protože chudnoucím masám dojde trpělivost?
Na nejchudší masy nikdo nikdy příliš ohledu nebere. Navíc ty spíš podporovaly radikální protiamerické kruhy, protože za Ahmadínežáda (prezident Íránu v letech 2005 až 2013) se vyplácela sociální podpora, tzv. járáne, kterou po jeho odchodu nové struktury velmi omezily. To staví nejchudší vrstvy proti reformistům. V Íránu je totiž velká spousta peněz, které se ovšem k chudým lidem nedostanou, což oni vědí. Proto spíš podporují politické jestřáby, kteří jim dokázali výrazně zvednout životní úroveň.

Jaký výhled mají tito lidé do budoucnosti?
Oni to přežijí. Jestli tam někdo iniciuje nějaké politické změny, tak to nejsou ti nejchudší, ale spíše bohatší a vzdělaní. Impuls podobného druhu – pokud k němu vůbec dojde – bych tedy očekával od lépe situovaných studentů z teheránských univerzit.

Budou chtít, aby se Írán zbavil svého teokratického systému?
Je otázka, proč by to vlastně měl dělat. Íránská islámská republika vznikla na základě souhlasu většiny populace v reakci na situaci před rokem 1979. Je pravda, že v současnosti tyto hodnoty pro většinu Íránců vyčpěly. Nejsem schopen říct, zda to stačí, aby režim skonal rychle, nebo bude-li to trvat dlouhá desetiletí. Osobně bych se velmi bál, kdyby skončil náhlým a násilným zlomem.

Svědčí o vachrlatosti režimu i tragická nehoda, kdy Íránci po atentátu na Solejmáního omylem sestřelili civilní letadlo se 176 cestujícími? Jak je možné, že okamžitě neuzavřeli svůj vzdušný prostor pro civilní leteckou dopravu?
To je spíš otázka pro odborníky na letectví.

Nemyslím. Dokládá to přece neprofesionalitu a chaos íránské armády, kdy se rozkaz nedostane v pravou chvíli k pravým uším.
Sestřelení civilních letadel se přihodilo leckomu. Američané sestřelili íránské civilní letadlo, Sověti korejské, někdo malajsijské. Kdybychom pátrali dál, asi bychom našli i jiné případy. Vždy jde také o mediální interpretaci.

S veškerou úctou k obětem lze ovšem říct, že image Íránu to nepomohlo.
Image režimu to určitě nepomohlo, pro něj to byla velká smůla.

Je prvotní lhaní o pádu letadla a posléze přiznání k jeho sestřelení jedním z důvodů současných protestů v Íránu?
Jde o komplex důvodů. Loni v prosinci nepokoje odstartovalo zdražení benzinu bez jakéhokoli ohlášení a kompenzace. K tomu se přidaly protesty proti zavraždění Solejmáního a Západu obecně a nově proti režimu, který zavinil incident se sestřelením civilního letadla a 176 oběťmi. Situace je hodně rozkolísaná.

V Evropě vždy silně reflektujeme konkrétní událost na Blízkém východě, ale o souvislostech dění v širokém prostoru mezi Íránem, Irákem, Sýrií, Libanonem, Saúdskou Arábií a Jemenem víme pramálo. Je to z vašeho hlediska především náboženské bojiště mezi sunnity a šíity, nebo kolbiště velmocenských zájmů?
Náboženský motiv v tom hraje určitě mnohem větší roli, než my jsme ochotni a schopni připustit. Pro nás jsou náboženské nebo kmenové motivy irelevantní a vyčpělé. Do dění na Blízkém východě projektujeme vlastní kulturní zázemí. Náboženství určitě není jediným prvkem, ale nepochybně důležitějším, než jak to my tady interpretujeme.

Když tedy ministr zahraničí Saudské Arábie Ádil al-Džubajr při nedávné návštěvě Prahy zdůrazňoval právě fakt, že Írán chce ovládnout co největší prostor obývaný šíity, tak byste s tím souhlasil?
Ano. V úterý jsem seděl s iráckým diplomatem působícím v OSN a ptal jsem se ho na situaci v Iráku. Řekl mi, že pokud to chci pochopit, musím se vrátit k začátku sporů mezi sunnity, šíty a cháridžovci. Podle něj je totiž současná situace v Iráku kopií toho, co se dělo v 8. století. A myslel to úplně vážně.

Když mluvíte s obyvateli Iráku či Íránu, tak tento moment vnímáte?
Jasně. Pro ně je náboženství zcela elementární prvek života, bez něhož si svoji existenci neumějí představit. Mnoho Íránců se deklaruje jako ateisté, ale ve skutečnosti je to póza a oni si vůbec neumějí představit, co je to ateismus.

Když opustíme náboženství, jak vidíte zájmy jednotlivých mocností v oblasti, ať už jde o USA, Rusko nebo Turecko?
To úplně nedokážu říct, vyznám se spíš v orientální než v západní mentalitě.

Dobrá, co tedy znamená sílící pozice Turecka v oblasti?
Turecko je silný hráč, takže není důvod, aby tak nevystupovalo. Turecko je cosi podobného jako Německo. Je moc slabé na to, aby bylo globální velmocí, ale moc velké a silné na to, aby bylo v regionu podřízeným státem. To jen my si ve zcela pokleslé evropské sebestřednosti myslíme, že od doby, kdy jsme Turky, ty psy pohanské, porazili u Vídně, jsou jakýmsi zaostalým porobeným národem. Tak to ale vůbec není.

Rozhodně to tak nevnímám. Naopak vidím nebezpečí v růstu jeho sebevědomí a obávám se, že francouzský prezident Macron měl pravdu, když upozornil na těžko řešitelné rozpory mezi Tureckem a ostatními členy NATO, jež je podle něj ve stavu mozkové smrti. Má Severoatlantická aliance za těchto okolností budoucnost?
Proč vstoupilo Turecko do NATO? Protože v 50. letech minulého století chtělo NATO s jeho pomocí zajistit jižní hranici Sovětského svazu. Už tehdy byly problémy mezi Tureckem a Řeckem, kde mimochodem vládla tvrdá vojenská diktatura, což nikdo neřešil. Od té doby Turecko v paktu zůstává, aniž by kdokoli bral v úvahu, že by také mohlo mít své vlastní mocenské ambice. Kdykoli mluvíme o tom, že situaci musíme koordinovat se svými spojenci v NATO, tak to znamená, že se jdeme zeptat Spojených států.

Evropská unie se i v tom posledním konfliktu nijak výrazně neangažovala. Je to další potvrzení její uvadající role na mezinárodní scéně?
Nejsem expert na unijní otázky, ale jako její obyvatel a uživatel mám dojem, že silná je především v nařízeních, jaké si smíme kupovat žárovky, ale slabá ve věcech, jako jsou migrace, vojenské a zahraniční vystupování států EU a podobných margináliích.

Dokáže se vzpamatovat a klást důraz na věci, které jsou zásadní pro její přežití?
Budoucnost už nastala. EU se v tom natolik koupe, že důležité věci není schopna reálně řešit.

Kdo tedy bude třímat taktovku při dirigování světového dění, Washington, Peking, Moskva?
Ptejte se mě na drobné věci z ulic Blízkého východu, nikoli na věci světového významu.

I v teheránských uličkách lze zajisté vysledovat, kdo je považován za hlavního mocenského hráče.
Íránci jsou na tom podobně jako naše země, která si tvoří názor podle toho, co si přečte nebo jakou televizi si zapne. Íránci se hodně dívají na zahraniční perskojazyčné kanály vysílané z USA a Velké Británie, což jim hodně formuje pohled na život kolem nich. V mnohém jsou stejně naivní, jako jsme byli my před rokem 1989, kdy jsme si přestavovali svět rozdělený na peklo a ráj.

Chystáte se se svými studenty na každoroční cestu do Íránu. Nemáte obavy o jejich bezpečnost?
Někteří studenti to už raději vzdali. My jsme ovšem v neustálém spojení s našimi přáteli na místě. Chceme odjet, protože nemáme pocit, že by nám tam šlo o život. Až budeme v Íránu, musíme studenty držet zkrátka, protože ve vypjaté atmosféře 40 dní od uplynutí smrti generála Solejmáního, což je jeden z náboženských milníků, nemohou jít s rozesmátými obličeji ven a obléci si triko I love the USA. V Íránu to totiž není jenom jako.

Nejde tedy o příliš rizikovou misi?
Loni v dubnu jsem byl se třemi našimi vzornými studenty v Súdánu, kde jsem je zabydlel a zbaběle jsem odjel tři dny před vojenským převratem, který oni v pohodě přežili, učili se a mnohé si z tamního pobytu odnesli. Z fakulty byli dobře vyškoleni a instruováni, takže se v pořádku vrátili. Když se budou studenti v Íránu chovat tak, jak mají, nemůže se jim nic stát.

Kdo je PhDr. Petr Pelikán
- Narodil se 22. ledna 1964 v Praze.
- Vystudoval orientalistiku na Univerzitě Karlově v Praze.
- Pracuje jako překladatel, tlumočník, konzultant a průvodce s kontakty se zeměmi Blízkého východu a Afriky. Věnuje se problematice islámu. Studoval jazyky na univerzitách v Tunisku a Afghánistánu, islám studoval v Egyptě, Súdánu a Íránu.
- Významně se podílel na propuštění českých rukojmí v Libanonu v roce 2017.
- Působí na Katedře blízkovýchodních studií Filozofické fakulty Západočeské univerzity.
- Je honorárním konzulem Súdánu v ČR.