Miroslava Němcová: Přála bych si letos zažít znovu euforii roku 1989

Jaký byl pro vás rok 2018?
Myslím, že splnil to osmičkové očekávání, že bude něčím vykloubený. V mém osobním životě bylo naštěstí všechno v pořádku. Pokud jde o politiku, tam se osmička ukázala v plné síle. Pozitivně v tom, že jsme si mohli připomenout rok 1918 v neobvyklé šíři fotografií, dokumentů, souvislostí… Pro mne to bylo moc příjemné a myslím, že jsem tím žila dobře měsíc a půl před samotnými oslavami. Ale potom 21. srpen i 17. listopad ukázal, že naše společnost není v dobrém stavu.

V čem se tedy, ať už v negativním nebo pozitivním smyslu, změnila nebo posunula Česká republika?
Pozitivní je to, že se nám hospodářsky vede dobře. Patříme mezi neúspěšnější a nejbohatší země na světě. Také nejsme bezprostředně ohrožení nějakými bezpečnostními hrozbami, jako jsou v souvislosti s migrací třeba v Německu nebo ve Švédsku. Negativní je, že politika pod vedením Miloše Zemana a Andreje Babiše dostala směr, se kterým si půl národa neví rady, protože je pro nás těžko představitelné, že v čele vlády stojí trestně stíhaný člověk. V žádné z okolních zemí, ke kterým vzhlížíme a chceme se jim přiblížit, by tohle možné nebylo. V souvislosti s tím, jak prezident Zeman otáčí kormidlo našeho zahraničního ukotvení z prozápadní orientace na orientaci proruskou a pročínskou, mi to přináší velké zneklidnění.

„Politika pod vedením Miloše Zemana a Andreje Babiše dostala směr, se kterým si půl národa neví rady.”

Loni naše republika oslavila 100 let od svého založení. Kde jste strávila 28. října?
Byla jsem v Rudolfinu na koncertu k výročí založení republiky, který byl mimořádný tím, že skloubil díla Janáčkova, Dvořákova a Smetanova. Bylo to připomenutí velikánů naší historie. Také jsem byla na oslavě 28. října u nás na Žďársku v obci Velká Losenice, která si velkolepě připomenula toto datum průvodem nebo slavnostním koncertem mužského pěveckého sboru. Ještě předtím jsem viděla film Toman a řadu divadelních představení. Příležitostí bylo dost a dost.

Jednou z nejdůležitějších hodnot demokracie je změna, říká Milan Kňažko

Shodou okolností jste se narodila 17. listopadu, jak jste oslavila své letošní narozeniny?
Už od roku 1989 je slavím méně soukromě a více na nějakých veřejných akcích, ale letos se mi povedlo být dopoledne v Praze na Národní třídě, kde jsme se prošli, abychom nasáli atmosféru, a potom jsme odjeli na takovou soukromou oslavu mimo Prahu. Takže letos to bylo poprvé po dlouhé době více soukromé než jindy.

Místem vašeho narození je Nové Město na Moravě, tedy Mekka biatlonu u nás a sportu vůbec. Co vy a sport?
V tomhle koutu Vysočiny skoro všechny děti začínaly na běžkách. Ani já jsem nebyla výjimkou. Měla jsem tehdy prehistorické běžky ze dřeva. Také jsem bruslila na zamrzlých rybnících. Na běžky už nemůžu, ale brusle jsem ještě letos obula. Závodně jsem ale žádný sport nedělala, vždy jen pro radost. Teď mě ze všeho nejvíc baví elektrokolo.

„Musela jsem se naučit přijímání kompromisů.”

Není náhodou politika také takový sport? Vyžaduje disciplínu, vytrvalost, pevné nervy…
Máte pravdu. A protože já jsem žádný velký sportovec nebyla, nezískala jsem tyto vlastnosti ze sportu, ale nějak se v nich postupně utvrzuji, abych tu zátěž mohla zvládnout.

Božena Jirků: V téhle zemi lidé vědí, co je to pomoc. Přeji si, ať to vydrží!

Politika vás stále baví. Co vás na ni tak přitahuje?
Mě bavila už v mládí. Už když jsem poslouchala rodiče, jak se doma baví o politice. Oni nechtěli, abych to slyšela, a tím spíš mě to zajímalo. Chtěla jsem vědět, o čem mluví. Do roku 1989 pro mne ale nebylo možné se jakkoli angažovat. V komunistické straně jsem nebyla. Potom se ta možnost naskytla a kromě toho, že jsem začala soukromě podnikat a otevřela si knihkupectví, jsem se věnovala politice. Napřed na komunální úrovni a pak na té parlamentní. A baví mě to!

Únava na vás ještě nepřišla?
Někdy jsem unavená. Je to psychicky náročné. Stres se ale projevuje v každém povolání. A když je ta zátěž dlouhodobá, například dlouhá jednání, která se vlečou, cítím fyzickou i psychickou únavu. Ta se projevuje tak, že přijdu večer domů a ráda bych si třeba četla nějakou knížku, ale vůbec to nejde, protože ta hlava je tak plná, že se nedokáže na nic koncentrovat.

„Lidé by si přáli ženu na Hradě. Třeba se do toho souboje nějaká pustí.”

Musela jste se v politice v něčem přemáhat? Učit se něčemu, co vám nebylo vlastní?
Musela jsem se naučit přijímání kompromisů. Že nebude vždycky všechno tak, jak bych si to já představovala. Což byl kontrast oproti podnikání v knihkupectví, kde všechno leželo na mně. Když jsem se rozhodla dobře, dostavil se úspěch, když špatně, byla to prohra. Nemohla jsem na nikoho nic svádět a říkat mu: „Kdyby to to bylo bývalo po mém…“ Přestup ze světa vlastního rozhodování se všemi důsledky do světa politiky znamenal změnu. Ale nebyla tak velká, že bych se jí nedokázala přizpůsobit.

Vědkyně Orna Berry: Musíte umět vybrat téma a označit ho za národní cíl

K vám do poslanecké kanceláře může přijít každý. Kdo k vám chodí a co s vámi vaši návštěvníci v poslední době řeší?
Začínala jsem před dvaceti lety, a to lidé opravdu chodili za mnou do kanceláře, dnes chodí podstatně méně lidí, a když něco chtějí, napíšou e-mail. Problémy, které chtějí řešit, se ale příliš nezměnily. Jde spíše o soukromé záležitosti, než že by přišli s nějakým společenským požadavkem. Buďto vedou soudní při, a ta se zadrhla, a tak mají pocit, že justice nefunguje tak, jak by měla. Nebo je nějaký spor mezi nimi a obcí, kde žijí. Často za mnou také chodívali lidé, kteří měli své dospělé děti ve výkonu trestu a chtěli, abych pro ně u prezidenta vymohla milost. Nejsilnější vzpomínku z poslední doby mám na pána, který se celoživotně věnuje problémům vody a který je v panice ze sucha, které u nás panuje. Jako vodohospodář mi přinesl stohy papíru k prostudování. Propojila jsem ho s kolegy, kteří se tomu tématu věnují, ale byl to pro mne silný zážitek, protože to byl muž, který se vodou zabývá celý život, a vidí situaci jako kritickou.

„Pokaždé pro mne bylo ohromnou satisfakcí, že jsem znovu prošla, i když třeba z nevolitelného místa…”

Odmítáte se vyjadřovat ke své prezidentské kandidatuře v příštích volbách, protože nikdy neslibujete to, co nevíte, jestli budete moct splnit. Ale nemyslíte, že už by to chtělo na Hradě ženu?
Myslím, že ten čas určitě dozrál, že je i příznivá atmosféra ve společnosti a lidé by si přáli ženu na Hradě. Třeba se do toho souboje nějaká pustí.

Zdeněk Svěrák: Když jste starý, číhá dojetí za každým rohem

Jste už 20 let poslankyní. Na co z těch let z parlamentu vzpomínáte nejraději a co byste už nechtěla zažít?
Ráda vzpomínám na každé volby, po kterých jsem obhájila svůj mandát, protože to je velké povzbuzení. Nikdy totiž nevíte, jak je vaše práce hodnocená. Můžete si něco myslet, něco odvodit, ale až ty volby to vždycky rozseknou. Pokaždé pro mne bylo ohromnou satisfakcí, že jsem znovu prošla, i když třeba z nevolitelného místa díky preferenčním hlasům, to byl třeba případ voleb v roce 2017, a obhájila post poslankyně. Nejvíc nerada vzpomínám na skoro čtyři dny trvající obstrukční zasedání poslanecké sněmovny týkající se církevních restitucí, kdy jsme tady seděli nonstop dnem i nocí, a na nesmírně hanebná vystoupení například Davida Ratha. To bylo opravdu na hranici lidských sil. Já jsem v té době byla předsedkyní sněmovny a zasedání jsem řídila jen s místopředsedou Lubomírem Zaorálkem. Řídit ve dvou to běsnění bylo strašné. Odnesla jsem to zdravotně a docela dlouho jsem se z toho dostávala.

„Nemůžu odolat a knihy nakupuji pořád.”

Trpíte jako bývalá knihkupkyně nemocí z povolání a sledujete nově vycházející knižní tituly?
To bohužel nesleduji. Jsem nárazový nákupčí knížek. To znamená, že když jdu kolem knihkupectví, navzdory všem předsevzetím v něm nakonec skončím. Nemůžu odolat a knihy nakupuji pořád.

Co byste popřála našim čtenářům do roku 2019?
To přání se vždycky nakonec stočí k tomu opravdu nejdůležitějšímu v životě. A tak bych každému přála, aby ho lidé, které má kolem sebe, milovali, aby mu byli oporou a aby společně byli všichni zdraví, protože jedině tak mohou čelit všemu, co přijde.

Tereza Maxová: Od dětí bychom se mohli naučit spoustu věcí

A co myslíte, že nás v tomto roce čeká?
Přála bych si, aby to byl rok, který nás jako společnost povzbudí. Bude to „devítkový“ rok, tak by nám mohl vlít do žil i srdcí stejnou euforii, jakou přinesl závěr roku 1989. Abychom po třiceti letech opět pocítili tu obrovskou sílu naděje a víry ve schopnosti každého z nás svobodně a s optimismem rozhodovat o vlastním osudu. To kdyby vyšlo, byl by to rok snů! Splněných. 

Jaké cíle a plány máte vy osobně?
Já jsem si žádnou metu nestanovila, ale chtěla bych se více věnovat zahradě. Mám ji teprve dva roky, nikdy předtím jsem svou zahradu neměla. Zatím mám nakoupené všechny možné knihy, sleduji pořady o zahradničení, ale všechno, co zatím dělám je opravdu pokus omyl. A těch úspěšných pokusů bylo zatím málo.  V tom bych se ráda zdokonalila.

Dobrý anděl Petr Sýkora: Každý vyjadřuje a přijímá lásku jinak