Publikace Hledání ztraceného Voskovce, vydaná nakladatelstvím Galén, je osobní zpovědí člověka, jenž vyrostl na humoru V + W a v dalších dekádách ho úspěšně rozvíjel. Společně s Petrem Skoumalem navázal Jan Vodňanský na poetiku protagonistů Osvobozeného divadla tak zdařile, že si Voskovec kvůli deskám této dvojice koupil nový gramofon.

Léta jste Jiřího Voskovce znal jen z elpíček, knížek nebo z kina. Když jste se s ním konečně seznámil, lišil se nějak od vašich představ?
A víte, že nelišil? Jen získal další rozměry. Z dvourozměrného fantoma stříbrného plátna, který mě v dětství fascinoval ve filmu Pudr a benzin, se při osobním setkání stal trojrozměrný elegantní jedenasedm-desátiletý pán, jenž si pořád uchovával ten svůj hravý, klukovsky pobavený, jemně ironický pohled na svět. A také krásnou češtinu, pronášenou jeho osobitým hlasem. Musím poznamenat, že šlo o češtinu současnou, ne o tu z doby, kdy opustil pražskou scénu.

Spřátelili jste se. Co vás spojovalo? Smysl pro nesmysl?
Já jsem s ním byl spřátelen a mentálně spojen už od svých osmi let, tedy od toho divácky jednostranného kontaktu u filmu Pudr a benzin. V letech 1969 až 1976 jsme se pak spřátelili i korespondenčně. Jiří byl upřímně potěšen, že jsem si k vydání své první sbírky textů S úsměvem idiota vybral jako motto citát z jeho úvahy o humoru. Psal mi nesmírně hravé a zábavné dopisy, jimiž mi odpovídal na desky a knížky, které jsem mu posílal k našim společným narozeninám. Oba jsme je měli 19. června. Z těch dopisů jsem pochopil, že má zájem o filozofii a hlubinnou psychologii. Zvláště se zajímal o Carla Gustava Junga, což byl a je i můj oblíbený autor.

Někteří mluví o Voskovcovi negativně. Tvrdí, že si držel odstup a byl k nim příkrý. Já mám ale pocit, že je až neuvěřitelné, jak vyhověl každému, kdo se zastavil u jeho dveří. Nikoho nevyhodil, každého vyslechl. Jaký tedy byl americký Voskovec?
Nevím, jak to prožívali jiní, ale „můj“ americký Voskovec odpovídal spíše vaší představě. Vstřícný, neokázalý, v rozhovoru velice originální, s přesně pointovanými postřehy.

Za co si ho nejvíce vážíte?
Za všechno, o čem jsem teď mluvil. A k tomu bych ještě dodal, že dokázal mít lehce ironický odstup od sebe a své životní historie. Stejně jako od Jana Wericha i s tím jeho v domácích poměrech hojně pěstovaným kultem moudrého klauna. A hlavně od celé jejich generace i s jejím někdejším levicovým poblouzněním.

K Janu Werichovi, jenž byl mužem mnoha slabostí, jste měl komplikovanější vztah?
Tak s Werichem jsem to měl jinak než s Voskovcem. Každý z nich byl výrazně jiný, a kouzlo V + W spočívalo právě v onom kreativně plodném protikladu osobností. Dodnes si myslím, že se ti dva v dějinách opakovaně rodili v různých vzájemně propojených převtěleních, jak o tom ostatně zpívali: „My dva nic nemáme, nic neznamenáme, ze století do století jdem.“ To bych jim docela věřil. Třeba se už zase převtělili a pohybují se mezi námi inkognito, v omlazeném vydání.

Takže odpověď na vaši otázku zní: Wericha jsem měl rád, ale jinak. Když mi bylo šestnáct, chodil jsem na něj téměř každý týden k stání do Divadla ABC. A nejenže jsem se nesmírně bavil, ale byl jsem i vděčný, že tu zůstal alespoň jeden z dvojice V + W. A že jsem ho mohl v jejích hrách vidět naživo, i když už s novým partnerem Miroslavem Horníčkem. Horníček hrál Voskovcovy role, ale postupně se vypracoval do úlohy Werichova partnera v improvizovaných dialozích před oponou, ve kterých se řešila nová, aktuální témata.

Měl jste Jana Wericha také za něco nerad?
Na nic takového si nevzpomínám. I ten jeho podpis-nepodpis pod Antichartou jsme si v osobním rozhovoru vyjasnili. Potvrdil mi, co se po Praze říkalo: že tam byl vylákán pod záminkou pozvání na zasedání herců a po příchodu se podepsal v domnění, že podepisuje prezenční listinu. Když pochopil, že vlezl do pasti, o přestávce odešel. Pozorný divák přímého televizního přenosu si toho mohl všimnout. Ve druhé polovině zasedání sice ukazovali jeho podpis, ale ne už samotného Wericha.

Werich měl o Americe zkreslené představy, které vám Voskovec vyvrátil. V čem přesně se Werich mýlil?
V roce 1979 jsem ho u něj na Kampě navštívil s paní Vlastou Chramostovou. Požádali jsme ho, aby se vyslovil na obranu Pavla Landovského, tehdy nespravedlivě stíhaného estébáky. V rozhovoru jsme se dostali na globální témata. Werich se s námi podělil o svůj názor na svět. Soudil, že život není ideální v Praze ani v New Yorku, ale zatímco na Václavském náměstí je v noci možno chodit bez obav, třeba i s briliantovým náhrdelníkem, v New Yorku a konkrétně tam, kde bydlí Voskovec by se toho za tmy nikdo neodvážil. Dokonce už v podvečer, kdy se teprve smráká, si prý musí Voskovec brát z divadla taxíka, který ho odveze přímo ke dveřím jeho domu. Jinak by nepřežil.

Předpokládám, že vaše zkušenost byla jiná.
Jak rád bych Werichovi vyprávěl, že mě jeho kamarád pár let předtím v New Yorku i s mou dívkou doslova vyhnal do noci s tím, že tu zářící a všemi rytmy dunící nádheru zvanou Broadway musíme vidět na vlastní oči. A že si to máme všechno pěkně projít, prožít a náležitě vychutnat. To jsem mu ale říci nemohl jednak proto, že byl Werich nedoslýchavý, a pak také kvůli jeho hlubokému přesvědčení, jak se točí svět. Bylo mi ho v té chvíli líto a nechtěl jsem mu jeho víru brát. Vždyť on v New Yorku za Voskovcem byl. Psali si, telefonovali. Možná si Voskovec v nadsázce tu a tam na něco postěžoval a Werich to takhle zobecnil.

Jak to dopadlo s Pavlem Landovským?
Na závěr naší návštěvy nám Werich slíbil, že svůj hlas národního umělce na obranu „Lanďáka“ pozvedne. Ale až po procesu. S výrazem zkušeného experta prohlásil, že komunističtí mocipáni si zakládají na své neomylnosti. „Chtějí být jako církev svatá,“ dodal, „ale neumějí to. Jsou to fušeři.“

Zpátky k Voskovcovi. Řekl vám při vašich setkáních něco, čeho se můžete držet?
Řekl, a dokonce mi to už předtím napsal v jednom z dopisů, které našemu seznámení předcházely. Udělil mi titul Mistr absurdity. A odůvodnil to tím, že mu ode mne na Štědrý den přišlo z totalitní Prahy dvojalbum dua Vodňanský a Skoumal ještě dříve než nový gramofon, který si objednal v New Yorku, aby si nás mohl kvalitně poslechnout. Psal mi i recitoval některé mé básničky z knížek, které jsem mu k našim společným narozeninám posílal. To, že jsem byl zrovna Voskovcem pasován na mistra absurdity, pro mě znamenalo obrovské povzbuzení. A držím se toho dodnes.

Vyšlo při vašich konverzacích najevo i nějaké Voskovcovo trápení? Jaký byl v takových chvílích?
Řekl bych, že v podobných okamžicích byl přiměřeně zasmušilý. Stalo se to však jen jednou. Povídali jsme si o Werichovi a on posmutněl, snad se i lehce rozčílil, jak s jeho přítelem a hlavně s jeho unikátním talentem režim zametl. Pak si vzpomněl, jak Wericha přesvědčoval, aby s ním zůstal a hrál v Americe. Pak už jen smutně dodal: „Když on ten Jan byl línej se učit cizí jazyky.“

V knize vzpomínáte, že vás Voskovec ve Státech nechtěl vzít na své představení. Styděl se za hru, nebo za sebe, nebo v tom bylo něco jiného?
On ten důvod zcela přesně formuloval. Nechtěl nás tam pustit, abychom o něm neztratili iluze. Bylo vidět, že se na nás těšil a intenzivně vnímal, že my se těšíme na něj na takového, jak jsme ho znali a obdivovali v nezapomenutelných filmech dvojice V + W. Za roli se myslím nestyděl, to by ji asi aspoň podle toho, jak jsem ho poznal vůbec nevzal. Nicméně nám s omluvou vysvětloval, že úlohu v Brechtově hře přijal jen kvůli své paní Christině, která v tom taktéž hrála. A raději nás pozval na premiéru Čechovova Racka, kde měl ztvárnit roli, z níž měl opravdu radost. Premiéra byla naplánována na jaro následujícího roku. Jenže šlo o sedmasedmdesátý rok Charty. A tak už jsme se do New Yorku znovu nedostali.

Čím to, že Jiří Voskovec tak pěkně vplul do Ameriky přelomu šedesátých a sedmdesátých let? Měl v sobě tutéž svobodomyslnost jako generace hippies, i když si z ní utahoval?
Voskovec „vplul“ do USA celkem dvakrát. Ale ani jednou bych to ne-označil slovem „pěkně“. V roce 1939, kdy do Ameriky emigroval s Werichem a Jaroslavem Ježkem, sváděl velice tvrdý existenční boj ve světě, v němž bylo třeba najít úplně jiný styl jevištní komiky. Jiný kód k oslovení publika, než si ti tři vypěstovali doma. A druhé „veplutí “ na počátku padesátých let, v éře mccarthy-ovského prověřování levicově smýšlejících osob (především umělců), bylo ještě drsnější. Proto si na vpuštění do New Yorku musel počkat v internaci na ostrově Ellis Island. Naštěstí to dopadlo dobře, po deseti měsících byl prověřen a opět svobodně vstoupil do města, které měl ze všech nejraději.

Raději než Prahu?
Svěřil se mi, že New York je město, po němž se mu, když se vrátil do Prahy, nejvíce stýskalo. Máte ovšem pravdu, že šedesátá léta a zřejmě už i konec padesátých patřila ve Voskovcově životě k těm šťastnějším. Z té doby známe výraznou roli ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů. Také ho proslavila role šaška v prestižní, mezinárodně obsazené divadel-ní inscenaci Shakespearova Hamleta.

A co ta svobodomyslnost?
Tu v sobě určitě měl, ale asi trochu jinou než hippies. A že si z nich utahoval? To je slabé slovo. Z jeho telefonického rozhovoru s Janem Werichem z let šedesátých, který znám ze záznamu na CD, jsem pochopil, že mu dost vadili, zejména když ještě bydlel na Washington Square. Celé noci tam řádili a vyřvávali mu pod okny. Připomínky měl i k jejich hygieně. Po této stránce mi připadal značně noblesní.

Jak hodnotíte Voskovcovu americkou kariéru? Myslíte, že to ve velkém světě zvládl?
Zvládl? To je v jeho případě poněkud málo. Z pražského autorského komika se propracoval k žánru charakterního amerického herce. Kromě už zmíněných světově známých rolí odehrál desítky dalších v nejrůznějších filmech, televizních seriálech a na scénách větších i menších manhattanských divadel. Doma měl na stěnách zarámované fotografie, na kterých byl jako Caesar v inscenaci Caesara a Kleopatry od G. B. Shawa nebo jako Einstein v Dürrenmattových Fyzicích. Visel tam i diplom za nejlepší off-broadwayskou roli roku 1956, což byla titulní postava v Čechovově Strýčkovi Váňovi.

Přemýšlel jste někdy, co byste dělal v krizových situacích, do nichž se Voskovec a Werich dostali?
Každá generace a každý lidský osud má své vlastní „krizovky“. Také já jsem si nějakými prošel. A o těch, které potkaly V + W, jsem přemýšlel mnohokrát. Asi bych se rozhodoval podobně jako oni. A více jako Voskovec než jako Werich, což je patrně dáno naším astrologickým blíženectvím.

Písně z prvního představení V + W, legendární „Vestopocketky“, jste zrekonstruoval za pomoci skladatele Daniela Dobiáše. Povězte mi, co je to za projekt.
Od mládí dráždilo mou zvědavost, jak vlastně Voskovec a Werich ve Vest pocket revue zpívali své texty. Většiny melodií jsem se nemohl dopátrat. V roce 1927 ještě neměli na zhudebňování kongeniálního Jaroslava Ježka, a tak psali dvaadvacetiletí autoři své první texty na oblíbené melodie z celého světa, od opery až po ragtime. Začátkem roku 1997 dozrálo mé rozhodnutí znovu ty písně nastudovat. Blížilo se sedmdesáté výročí premiéry „Vestpocketky“ a mně se naskytla jedinečná mož-nost uvést je přesně ten večer, tedy 19. dubna v místě tehdejší Umělecké besedy, kde se premiéra odehrála. V současnosti tam sídlí Divadlo Na Prádle. Pro realizaci nápadu jsem získal klavíristu a skladatele Dana Dobiáše, ale i tak to byla práce veskrze detektivní.

Jak jste jednotlivé skladby dohledávali?
V dostupných vydáních textů Vest pocket revue jsou sice uváděny původní názvy, ne však jména skladatelů. Někdy jsme melodii vypátrali snadno, ale byly i komplikované případy třeba skladba uvedená pod názvem Für dich, na kterou V + W složili text Šel jsem kdys ulicí. Zrovna tenhle kousek nám dal celkem zabrat. Po dvou letech od jubilejního večera, na jaře roku 1999, jsme písně natočili pro Český rozhlas v divadle Semafor v režii Karla Weinlicha. Rekonstruované skladby zářily nejen vynalézavými aranžemi, ale i díky hlasům Jany Koubkové, Martiny Kociánové a Lucie Výborné. Při dalších jubilejních uvedeních v roce 2007 v nich excelovala temperamentní Lenka Loubalová a v roce 2017 neokoukaná Zuzka Vrbová. Představení hrajeme v sestavě Vodňanský-Dobiáš pořád. V takovém hudebně-analytickém programu, který jsme nazvali Globální Vestpocketka.

Odkud se vlastně vzal ten humor, který Voskovec a Werich razili a z něhož dodnes čerpáte i vy?
Těžká otázka. Vest pocket revue a celá následná éra Osvobozeného divadla, to byl blesk z čistého nebe do nevětrané třetihorní kotliny. V generaci Devětsilu přišli V + W s něčím převratným, co ze dne na den rozbouřilo malé české útulné provinční prostředí. Z vlivů pařížské avantgardy, němé grotesky, komedie dell’arte a z amerického jazzu namíchali výbušný koktejl navýsost originální směs, která se vymykala tradičnímu napodobování zahraničních vzorů. Proto měli ve své době tak obrovský ohlas. A proto oslovují další a další generace.

Kdo je Jan Vodňanský: 

* Spisovatel, herec, textař, básník, autor kabaretů, text-appealů a jiných komorních představení.

* Narodil se 19. června 1941 v Praze, absolvoval Fakultu strojní ČVUT (1965) a Filozofickou fakultu UK (1973). S hudebníkem Petrem Skoumalem vytvořil úspěšnou dvojici. Vrcholem jejich tvorby byly autorské večery v Činoherním klubu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. V době normalizace vystupovalo duo jen příležitostně na malých scénách a ve studentských klubech, roku 1981 se tandem rozpadl.

* Poté, co podepsal Chartu 77, se Jan Vodňanský věnoval převážně tvorbě pro děti. Napsal oblíbené knížky Šlo povidlo na vandr, Potkal klauna, potkal klaun, Hádala se paraplata atd.

* Písňové texty shrnul do knížek S úsměvem idiota, Jak mi dupou králíci, Ej, moja paranoia!, Generální úklid ad.

* V devadesátých letech vydal své paměti pod názvem Zpívající memoáry aneb Když archiv zakuká.

* Po roce 1989 také vyšla řada kompilací a kompletů archivních nahrávek dvojice Vodňanský a Skoumal (České tajfuny, Život a dílo, Všechno je proměnlivé).

* V současné době vystupuje Jan Vodňanský se svým programem pro děti, který nazval podle jedné ze svých básniček Dejte mi pastelku, nakreslím pejska.