Kliknutím zvětšíteBrilantní mladý lékař při výzkumu pátrá po spojitostech mezi duševními poruchami a srážlivostí krve. Přestože náhodně dochází k přelomovému zjištění, které může zachraňovat lidské životy, ostatní odborníci na jeho závěry hledí s nepochopením a plně je ocení až po lékařově tragické smrti. Tak zní ve zkratce obsah dramatu legendárního českého režiséra Martina Friče Tajemství krve. Příběh, jež vypráví, ale není výmyslem scénáristů a dramaturgů, nýbrž skutečným životním příběhem českého neurologa a psychiatra Jana Janského. Narodil se 3. dubna přesně před 150 lety.
Janského jméno jistě dobře znají všichni pravidelní dárci krve - poté, co mají za sebou minimálně deset bezplatných odběrů, za svoji ochotu pomoci získávají medaili pojmenovanou právě po vynikajícím lékaři.
Jeho jméno se s krví nepojí jen tak náhodně. Do dějin se totiž Janský zapsal tím, že objevil a popsal čtyři základní krevní skupiny. Díky tomu mu vděčí za život množství lidí, neboť jeho objev přispěl k minimalizaci rizika úmrtí pacienta při transfuzi, které hrozí, pokud je mu podána krev od špatného dárce.
Film Tajemství krve z roku 1953 vypráví příběh Jana Janského:
Paradoxem ale je, že Janský o podobný objev původně vůbec neusiloval, a k přelomovému zjištění se dopracoval vlastně náhodou.
Žádný cennější užitek pro psychiatrii
Jan Janský se narodil v Praze na Smíchově. Po skončení gymnázia pokračoval na lékařské fakultě tehdejší Karlo–Ferdinandovy univerzity v Praze, rok po jejím absolutoriu se oženil.
Již při studiích se ukázalo, že jde o velmi bystrého odborníka, a už jako hotový lékař nastoupil na psychiatrickou kliniku v Praze. Nechtěl ovšem "pouze" léčit, ale vědeckým výzkumem se snažil hledat také příčiny duševních onemocnění, jimiž se zabýval - například hysterie, akutních psychóz či schizofrenie.
A právě jeden z výzkumů jej dovedl k poznatkům, které nakonec výrazně změnily dějiny medicíny. „Zastával názor, že duševní nemoci mají své tělesné příčiny, které začal hledat ve vlastnostech lidské krve. Napadlo ho zkoumat takzvané aglutinační vlastnosti krve – zjišťoval, jak sérum lidí s psychickou nemocí shlukuje červené krvinky a jestli je zde nějaký rozdíl proti lidem duševně zdravým,“ píše web Červeného kříže.
Výzkum, který Janský připravil, byl skutečně rozsáhlý. „Protože Janský byl systematický člověk, věděl, že obecné závěry nemůže vědec dělat na základě zkoumání krve jen třeba tří desítek lidí. Své pokusy prováděl nejdřív na vzorku 300 osob a své závěry ověřil 3 160krát,“ upozorňuje Červený kříž.
Co se ovšem hlavního cíle jeho výzkumu týče, zůstal nakonec Janský po bádání zklamaný. Spojitost mezi srážlivostí krve a duševními chorobami se totiž nepotvrdila.
Jenže při zkoumání krve objevil něco jiného. Prokázal totiž, že lidskou krev lze podle určitých rozdilů ve vlastnostech krvinek rozdělit do čtyř základních skupin. Svá zjištění odprezentoval v roce 1906, a v roce 1907 vydal odborný text nazvaný Haematologická studie u psychotiků, v němž nalezeným krevním skupinám přiřadil římské číslice I., II., III. a IV. „Systematické naše vyšetřování – byť k účelům psychiatrickým nepřineslo žádný cennější praktický užitek – objevilo pozoruhodná, dosud nikdy neuvedená fakta,“ poznamenal v něm.
Tajemství krve
Přestože vydal skutečně přelomový článek, Janský se výzkumu krve pak už dále nevěnoval a zaměřil se na svůj původní obor - psychiatrii a neurologii. Za svou vědeckou činnost postupně dosáhl titulu profesor a v dalších letech působil na pražské České univerzitě a jako přednosta neuropsychiatrického oddělení Vojenské nemocnice v Praze. Zemřel předčasně na vážné srdeční onemocnění v roce 1921. Bylo mu 48 let.
Závěry jeho výzkumu, při němž popsal čtyři základní krevní skupiny, ovšem mají praktický dosah až do dnešních dní. I když ani tady to není až tak jednoduché - Janského jméno se totiž dlouhou dobu neuvádělo, čeští odborníci dlouhá léta jeho přelomovou práci prakticky neznali, a prestižní Nobelovu cenu za objev krevních skupin získal někdo úplně jiný.
K rozpletení příběhu objevu krevních skupin je potřeba podívat se hlouběji do minulosti. Vše začalo ještě v 19. století, kdy si anglický lékař James Blundell všiml, že krev od stejného dárce může jednomu člověku pomoct, ovšem jiného i zabít. Důvod, proč tomu tak bylo, sice nikdy neodhalil, kdesi ve vědeckém světě se ale objevil drobný pomyslný výkřičník, že s transfuzemi krve to zřejmě nebude tak jednoduché.
Počátkem dvacátého století samozřejmě neexistoval internet a možnosti komunikace byly omezené. Když proto Janský začínal se svým výzkumem, netušil, že o pár let dříve se problémem krve zabýval Rakušan Karl Landsteiner. Ten odhalil tři krevní skupiny, a zdálo se, že celý problém s transfuzemi vyřešil. Jenže pak se zjistilo, že případy úmrtí pokračují.
Krevní buňky
A zde do příběhu náhodně vstoupil psychiatr Janský. „Zjistil, že tajemství krve má svou logiku, podle které se lidská krev dělí do čtyř skupin, které označil I. až IV. podle toho, jak krevní sérum člověka z určité skupiny působí na krvinky ostatních skupin. Do skupiny I. patří osoby, jejichž krvinky nejsou shlukovány sérem žádné další skupiny. Do skupiny II. zařadil ty, jejichž krvinky jsou shlukovány sérem III. (a také I.) skupiny, a naopak do III. skupiny ty, jejichž krvinky jsou shlukovány sérem II. (a také I.) skupiny. Do IV. skupiny pak patří lidé, jejichž krvinky jsou shlukovány sérem každé další skupiny. A právě IV. skupina byla ta, na kterou Landsteiner nenarazil – ostatně vyskytuje se jen u šesti procent středoevropské populace,“ vysvětluje Červený kříž.
Boj o Nobelovku
Přesto, že se Janský v tu chvíli stal skutečným objevitelem ucelených krevních skupin, dlouhou dobu to nikdo netušil a jeho závěry se s transfuzemi nespojovaly. Nejenže o něm nevěděli zahraniční odborníci, netušili to ani ti čeští.
Vše se změnilo až v roce 1910 daleko za oceánem. Na odborné konferenci v USA totiž jistý W. L. Moos v souvislosti s krevními skupinami zmínil právě Janského práci. Tehdy se jeho jméno začalo v oboru čím dál častěji skloňovat. V roce 1921, kdy nic netušící Janský zemřel, pak Spojený výbor tří amerických lékařských asociací doporučil, aby se krevní skupiny označovaly právě tak, jak to navrhl český odborník. Zajímavostí přitom je, že si o něm američtí experti mysleli, že jde také o Američana.
Na pravou míru se vše uvedlo až v roce 1923, kdy už byl Janský po smrti. Tehdy totiž tři českoslovenští chirurgové vyrazili na kongres o transfuzích do Londýna, a zde se s překvapením dozvěděli, že se zde výrazně skloňuje jméno Pražáka Jana Janského. „S touto zprávou o prvenství objevu českého lékaře se vrátili do Prahy a o Janském se konečně i u nás začalo mluvit jako o významném objeviteli krevních skupin,“ doplňuje Červený kříž.
A paradox na závěr? Přestože zahraniční odborníci uznali za hlavního objevitele čtyř krevních skupin Janského, Nobelovu cenu za tento čin nakonec v roce 1930 získal Rakušan Landsteiner, byť na rozdíl od Janského byla jeho zjištění neúplná.
Jak fungují krevní skupiny:
„Karl Landsteiner zjistil, že pokud se smíchá krev lidí s rozdílnými krevními skupinami, někdy to vede k poškození. V roce 1901 vysvětlil, že lidé mají různé typy červených krvinek, a že tedy existují různé krevní skupiny. Objev vedl k zajištění bezpečných transfuzí,“ stojí dodnes na webu Nobelovy ceny. V daném textu není Janský zmíněn vůbec.
Pozitiva dárcovství
Byť bez Nobelovky, Janského práce každopádně zachránila životy množství lidí. Od té doby se výzkum krevních skupin ještě zdokonalil. Nynější odborníci v současnosti hledají umělou náhradu krve. Než se jí ale lidstvo dočká, ještě to zřejmě chvíli potrvá.
„Velká potřeba podání krve vzniká v chirurgických oborech zvláště při komplikovaných operacích a po haváriích. I to je důvod, proč potřebujeme velké množství krve od dárců. Přesto, že je snaha vytvořit umělou tekutinu, něco tak dokonalého, jako je krev, se doposud nepodařilo vyrobit. Máme např. erytropoetinové preparáty, které dokáží zesílit produkci krve, ale krev plně nahradit nedokážeme,“ uvedl za Českou hematologickou společnost přednosta IV. interní hematologické kliniky FN Hradec Králové Pavel Žák.
Lékaři se tak při záchraně životů i nadále musí spoléhat na ochotu dárců krve. Každý Čech dostane v průměru za svůj život čtyři krevní transfuze a dvanáct preparátů vyrobených z krve. Aby bylo jen v České republice dostatek krve pro všechny pacienty, je potřeba, aby se každý rok přihlásilo až 33 tisíc nových dárců.
Dárcovství ale s sebou pro všechny přináší nejen dobrý pocit z pomoci druhým. „Dárce, který chodí pravidelně darovat krev, tak pomáhá nejen těm, kteří krev potřebují, ale chrání i sám sebe, jelikož je jeho krev díky odběrům pod dohledem,“ upozornil Žák.
9
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
