„Proč jíte tu plíseň, co z toho vůbec máte –sbírat ji?!“ ptal se mě v jednom z deštivých víkendů nechápavě turista z Nizozemska Henk Spierings. Viděl totiž u silnic penzisty i rodiny s dětmi, jak v dešti v pláštěnkách kráčejí s plnými košíky a s blahým výrazem ve tváři. Henk nechápal. České pivo mu chutná a po pár půllitrech má pro naše prvenství v jeho spotřebě pochopení. Houbám ale na chuť nepřišel, přestože deštivé počasí je v jeho zemi časté a i lesy tam nějaké mají.

Houbařské úlovky čtenářů Deníku.
Sbíráním hub do igelitky lidé ohrožují vlastní zdraví, varuje mykolog

Jak je možné, že nás houbaření tolik oslovilo? V čem je ono kouzlo? Nejde o zálibu související jen s jídlem. Je to také skvělá relaxace, procházka v přírodě, pocit soutěživosti, náplň aktivního odpočinku pro rodiny. Tak to nějak cítí snad všichni našinci. Zvlášť v létě a na podzim jich s košíky do lesů vyrazí statisíce. Stačí, aby se rozkřiklo mocné slůvko Rostou. S oblibou ho na titulních stranách používají noviny pro zvýšení nákladu.

Poznáte jedlé houby od nejedlých a jedovatých?

Jedly se kvůli bídě

České houbaření je fenomén s dlouhou tradicí. Jeho kořeny jsou zmapovány už od středověku. Nizozemský turista tak zároveň dostane odpověď, proč našinci jedí onu „plíseň“. Bývaly totiž doby, kdy jim nic jiného prakticky nezbývalo.

„Velkou roli hraje skutečnost, že se přes naše území v minulosti přehnaly několikrát války,“ přibližuje inženýr Jiří Baier, známý mykolog, nadšenec a zároveň autor knih o houbaření. „Armáda vyhubila zvěř a panovala velká bída. Lidem nezbývalo, než chodit do lesů a sbírat, co se dalo. Podobně tomu tak bylo i na území Slovenska, Polska, Ukrajiny a Ruska. Je to tedy skutečně typické hlavně pro slovanské národy. Zkoušely se jíst houby všemožné a nutno podotknout, že za to řada lidí zaplatila životem. Ale třeba Rusové dokázali upravit některé nejedlé houby tak, že je nakládali do speciálních nálevů, aby v nich nebezpečnou látku odbourali.“

Krásný, ale jedovatý hřib satan
Pozor na hřiby a žampiony. V českých lesích mají své jedovaté dvojníky

Tehdy se ale zdaleka nedalo hovořit o houbaření. Jiří Baier se domnívá, že lidé zkoušeli jíst houby už od pradávna. Rozhodně se před 2 000 lety konzumovaly třeba v Číně, Indii, Koreji, Japonsku a Vietnamu. Tam šlo hlavně o kulinářské speciality a výrobu koření.

Kolik jich je?
O počtu hub se dodnes vedou dohady. V Evropě může být kolem 10 000 druhů. Většina je nejedlých – můžou způsobit zažívací potíže nebo nejsou chutné. Asi 20 druhů hub je smrtelně jedovatých.

Středověk ve většině zemích západní civilizace houbám moc nepřál. Lidé, kteří je požívali, byli považováni za čaroděje. Tvrdilo se, že houby pocházejí z hniloby a špíny země. Někde byl jejich sběr dokonce trestán. Angličané ani Francouzi by se stejně ke konzumaci volně rostoucích hub jen tak nesnížili. Snědí jedině tak žampiony či lanýže.

Ilustrační foto.
Manželé si pochutnali na houbové nadílce. Zaměstnali posádky dvou sanitek

První atlasy hub

O skutečnost, že se v Čechách začalo hromadně chodit do lesů na houby, se velmi zasloužil František Smotlacha, který ve 20. letech minulého století založil Českou mykologickou společnost. Podařilo se mu lidi přesvědčit, že většina hub je jedlých, a postaral se o vydání jejich atlasu. Sám vyzkoušel nejméně 1 700 druhů, dokonce před zraky lidí pojídal muchomůrku citronovou! Za jeho největší dílo je považován právě Atlas hub jedlých a nejedlých, vlastně první publikace s barevnými fotografiemi. „Postaral se zkrátka o masovou popularizaci,“ říká k tomu Jiří Baier. „František Smotlacha třeba zvládl uspořádat během roku po republice třicet výstav! Do té doby něco nevídaného. Vždyť ještě pár let předtím platila povinnost dodávat hřiby vrchnosti. Odváděly se jako desátek.“

Jiří Baier ovšem také připomíná, že o vědomosti kolem hub se přičinil lékař a mykolog Vincenc Julius Krombholz (1782–1843), zhruba před 170 lety rektor Karlovy univerzity. V roce 1831 popsal kačenku českou, označil ji za jedlou houbu a pojmenoval ji latinsky Verpa bohemica. V té době vydal své stěžejní dílo o houbách, ve kterém popsal na 310 druhů. Kniha měla tři díly a byla doplněna 76 nádhernými ručně kolorovanými ilustracemi. Šlo bezesporu o světovou raritu! Atlasy hub ale začaly vznikat ještě předtím spolu s prvními botanickými herbáři, nebyly však zdaleka tak propracované.

Kdy je zle?

Otrava se projeví bolestí břicha, průjmem, poruchami vidění a následně sliněním. Tepová frekvence se snižuje, můžou přijít mdloby. Co dělat?

* Ihned k lékaři!

* Zbylé houby, popřípadě zvratky vzít do nemocnice s sebou. Lékaři můžou provést toxikologický rozbor a zvolit vhodnou léčbu.

* Snažit se vyvolat u nemocného zvracení.

* Existují různé rady jako požití mléka, živočišného uhlí apod., ale pozor: každá otrava může mít různý průběh, a tak je skutečně nejlepší okamžitě volat tísňovou linku.

Za co může jedinečný biotop

Růst hub velmi ovlivňují přírodní podmínky, jako jsou vláha, správný biotop, nadmořská výška a složení lesů. To je další faktor, proč jsme se právě my stali národem houbařů. Podle mykologů jsou na území České republiky ideální, možná i nejlepší podmínky.

„Největší sen mnoha mykologů z celého světa je navštívit třeba Karlštejnsko,“ potvrzuje Jiří Baier. „Tam se totiž vyskytuje abnormálně mnoho druhů, což souvisí s vápencovým podložím v oblasti. Široké paletě hub nahrává v naší zemi různorodost podloží, jsou tu nížiny i podhůří, bažiny i suchá místa. Důležitá je právě příhodná pestrost biotopu. Český národ má o houbách značné vědomosti a hlavně k nim chová lásku, což asi jinde zaznamenat nelze.“

Dobrá zpráva: podle odborníků se dá předpokládat, že díky skleníkovému efektu houby v budoucnu porostou stále víc. Takže lásce k fešákům na nožkách neudělá přítrž ani měnící se klima.

Předposlední týden v srpnu 2019 byly lesy na Valašsku plné hub. V Beskydech bylo také plno křemenáčů.
Houbaři vzali lesy útokem. Neumí se však chovat, zůstává po nich spoušť

Tomuhle raději nevěřte aneb Pověry, které můžou stát život

* Jedovaté houby chutnají odporně: Není to pravda, muchomůrka zelená je naopak výtečná; alespoň to říkají ti, co měli štěstí a přežili.

* Dlouhým vařením a smažením se jed zlikviduje: Není to pravda, většinu toxinů var neničí!

* Jedovaté houby poznám, jsou nádherné a pěkně zbarvené: Není to pravda, právě muchomůrka zelená je nenápadná a krásou zrovna neoplývá.

* Houba člověka neotráví, když ji ožírají slimáci: Není to pravda, tvrzení vzniklo nejspíše pod dojmem toho, že řada jedlých hřibů bývá okousaných, zatímco prašivky zůstávají častěji netknuty.

* Stoprocentní jistota: Každá houba je jedlá, ale některá jen jednou!

DAVID KALCŮ