Předchozí
1 z 3
Další

Loni to bylo sto let od konce monarchie a vzniku Československa. Vy jste se tři roky po druhé světové válce narodila v Banské Štiavnici, jednom z nejkrásnějších měst Slovenska. Byly tam ještě patrné stopy po tom bývalém slovensko-maďarsko--německo-židovském světě?
Samozřejmě. V souvislosti se vznikem Československa se vzpomíná, že se rozpadla monarchie – říše, ale my tady na Slovensku vůbec nemluvíme o tom, že se po více než osmi stech letech rozpadlo Uherské království. A je to škoda, že se to nepřipomíná, protože Uherské království bylo i naše. Je pravda, že posledních padesát let jeho existence před rokem 1918 od vyrovnání v roce 1867 tu byla snaha Maďarů si celé Uherské království přivlastnit. Ale my Slováci bychom měli opustit pohled, že jsme byli za Velké Moravy a pak jsme se vynořili až v 19. století. Měli bychom se také přihlásit ke svému podílu na Uherském království.

Vaše Banská Štiavnica byla kdysi druhým největším městem Uherského království, nemýlím se?
Ano, nejen druhým největším, ale i jedním z nejbohatších. Bylo to různorodé, až multikulturní město, a tím bylo ještě v době mého dětství. Mluvilo se tu i v padesátých letech třemi, čtyřmi jazyky, jedna věta v jednom, druhá věta v druhém jazyce. A slovenština tu byla jak ve spisovné formě, tak ve formě silného dialektu. V naší rodině to vypadalo podobně.

Vy jste na mě vždy působila jako šlechtična. Nemáte modrou krev?
Ve jméně mám ypsilon, což, jak se v Uhrách traduje, ukazuje, že ano. Naše příjmení je italské, naši předkové přišli ze severu Itálie zřejmě v 15. století do vojska krále Zikmunda. Ostatně i náš premiér se jmenuje Pellegrini. Nás „Italů“ je tady hodně. Ale kdy přesně jsme dostali to ypsilon, to se zatím nepodařilo zjistit, protože v rodném městě mého dědečka Cegléd, které je dnes v Maďarsku, za války shořela radnice a v ní všechny dokumenty. Ale tatínkův bratranec z třetího kolene je světově proslulý klavírista Tamás Vásáry, který má ve jméně také ypsilon. Na druhou stranu, můj už zmíněný dědeček byl řezník.

Váš život mi přijde rozdělený na dvě poloviny, mezi herectví a politiku…
Já sama ho dělím na čtyři části. V té první hrála hlavní roli moje láska k matematice a k logickému myšlení, které se u nás společně s muzikálním a hereckým talentem tak nějak dědí

– moje sestra Emília také vyhrávala všechny matematické olympiády. Chtěla jsem tehdy studovat matematiku, chodila jsem na matematicko-fyzikální gymnázium. Můj tatínek mě ale přesvědčil o tom, že čistá matematika pro blondýnu a tehdy už herečku, to se mu nezdá. A nasměroval mě na sociologii, kde mi tvrdil, že si té matematiky užiji víc než dost. Při studiu sociologie jsem se orientovala na statistiku a metodologii. Ale pak přišla v srpnu 1968 vojska Varšavské smlouvy a v roce 1969 mě vyhodili z univerzity. Kvůli filmu Juraje Jakubiska Siroty, ptáčkové a blázni, který skončil na dvacet let v trezoru.

Nakonec se mi ale podařilo v roce 1971 ta studia, díky pomoci mých profesorů a téměř potajmu, dokončit. Ale ani s diplomem jsem nemohla v sociologii pokračovat, protože jediný způsob, jak zůstat na univerzitě, byl vstup do komunistické strany. To pro mě nepřipadalo v úvahu. No, a já nevěděla, co budu dělat…

Vy, už tehdy slavná herečka, jste nevěděla, co budete dělat?
Ano, bylo to tak. Ale naštěstí jsem potkala herce Martina Hubu, který mi nabídl, abych se zastavila u nich v Divadle na Korze, kde prý shání někoho takového romantického, blonďatého, jako jsem já. Hrála jsem tam rok, než nás kvůli „oportunismu“ zrušili. A všechny nás, včetně mě, přesunuli na Novou scénu. Tam jsem zůstala devatenáct let jako profesionální herečka, ovšem s nejnižším platem, protože jsem herectví nevystudovala. Ale přitom jsem se dál stýkala se sociology, četla si filozofické knihy nebo luštila matematické příklady. A byla jsem šťastná, protože jsem se přes nepřízeň tehdejšího režimu ocitla mezi elitou, skutečnou kulturní elitou té doby. Jsem za tuhle dobu velice vděčná.

Takže u vás to bylo obráceně než u většiny lidí, kteří chtějí být herci a dělají něco jiného. Vy jste chtěla dělat něco jiného, ale musela jste takříkajíc být herečka? To jste skutečně nikdy nechtěla být herečkou?
Já se k herectví dostala spíš náhodou. Náhoda chtěla, že mi dali roli v dětském filmu i že mě pomocný režisér Františka Vláčila Aleš Dospiva objevil na Kolibě, kde našel moji fotografii s rozpuštěnými vlasy, a řekl si: „Tohle je Markétka.“ (film Marketa Lazarová, pozn. redakce)

Ale jde o nejlepší český film všech dob…
Film nedokončený, protože Vláčil už nedostal peníze na královský obraz, který v tom filmu chybí… A samozřejmě Marketa zmizela v trezoru, jako mnoho jiných filmů.

Pak přišly v roce 1980 dodnes tak slavné Postřižiny. Mohl ale přijít ještě slavnější film…
Přišel za námi, když jsme točili Postřižiny, americký režisér Alan Pakula, který mě chtěl do Sophiiny volby. Wiliam Styron (autor stejnojmenného románu, pozn. red.) byl nadšen a chtěl, abych to hrála, mluvili jsme spolu telefonicky. Já už tehdy hovořila dobře polsky, takže tu Polku bych mohla hrát. Byla jsem kvůli tomu tři týdny v Americe, musel se tehdy za mě zaručit šéf filmových ateliérů na Kolibě Ťapák, který z toho ty tři týdny nespal, bál se, že se nevrátím.

Dělala jsem kamerové zkoušky v Paramountu, ale měla jsem silnou soupeřku, Meryl Streepovou. A tlaky na to, aby to hrála ona, byly velké. Pamatuji na večeři v New Yorku s Pakulou a Milošem Formanem, kde mu Forman řekl památnou větu: „Máš dvě možnosti. Buď to natočíš s Meryl Streepovou, ona dostane Oscara a na tebe každý zapomene, nebo to natočíš s Magdou a ty dostaneš Oscara a budeš slavný.“ A tak se také stalo. Kdyby se to bývalo uskutečnilo, tak by moje kariéra byla úplně jiná.

KDO JE MAGDA VÁŠÁRYOVÁ
* Narodila se 26. srpna 1948 v Banské Štiavnici.
* Slovenská a česká herečka, diplomatka, slovenská politička.
* Vystudovala sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě.
* V roce 1967 se stala slavnou díky hlavní roli ve filmu Františka Vláčila Marketa Lazarová. Nejznámější je ale díky filmu Postřižiny z roku 1980.
* Spolu se sestrou Emilií podědily vedle hereckého talentu i nadání pro matematiku. Je manželkou satirika Milana Lasici, má dvě dcery.

Kdyby to tedy tehdy vyšlo, tak byste byla dodnes „jen“ herečka?
To nevím, ale zřejmě bych neměla své dvě děti. Vždy je něco za něco.

Díky Postřižinám jste se nejméně ve střední Evropě stala slavná také?
Kromě Rakouska. Tam tomuto humoru nerozumí.

Pak přišel velký střih listopadem 1989 a začaly ty další jiné životy?
Ano, diplomatická kariéra, která se pak překlopila do deseti let politické.

Jak napadlo Václava Havla vaše jméno jako velvyslankyně?
Havel byl feminista. A když viděl, že mu jako nové velvyslance nabídli ze Slovenska samé chlapy, potřeboval tehdy rychle vyměnit nejméně čtyři desítky ambasadorů, tak oslovil mě. Znali jsme se, Havel věděl, že němčina je jedním z mých mateřských jazyků. Nabídl mi místo velvyslankyně v Rakousku. A já po poradě v rodině souhlasila. Bylo mi čtyřicet a já jsem si řekla, že je nejvyšší čas. A také jsem chtěla být u toho, protože vždy jsem se zajímala o politiku, i tu zahraniční. O politice se u nás doma mluvilo i v době mého dětství velmi otevřeně, byť jsme samozřejmě věděli, že to nesmíme říkat na veřejnosti.

Když se federace rozpadala, mnozí velvyslanci - národností Slováci - vstoupili do českých služeb. Vás to nenapadlo?
Václav Havel to velmi chtěl, ale já jsem nechtěla. Můj tatínek byl profesorem slovenštiny, celá moje rodina byla na Slovensku, to nešlo.

Vrátila jsme se za premiéra Vladimíra Mečiara na Slovensko, byť jsem věděla, že za jeho vlády nebudu moci v diplomacii pokračovat. Založila jsem a sedm let stála v čele Slovenské společnosti pro zahraniční politiku, která funguje dodnes a je kritickým think-tankem pro naši diplomacii. I to byla krásná léta, byla jsem součástí silné občanské společnosti, která především mezi mládeží pomohla tomu, aby tato nová generace šla v klíčových volbách 1998 v obrovském množství volit. To umožnilo sestavit širokou koalici, která odstavila Mečiara od moci.

Pro mečiarovce jsem tehdy byla největším nepřítelem národa, každý druhý týden jsem byla takto častována v jejich listu Slovenská republika. Ale zvykla jsem si na to. A když jsem pak přestala být tím největším nepřítelem, tak mi to chybělo, přiznávám.

V prvních přímých prezidentských volbách v roce 1999 jste kandidovala na prezidentku a skončila na třetím místě. Nemířila jste příliš vysoko?
O to mě poprosil právě ten silný slovenský občanský sektor. Já jsem věděla, že nevyhraju. Zátěží bylo už to, že jsem kandidovala jako první žena. Ale na druhou stranu, první velvyslankyní už jsem byla, tak jsem si řekla, že i toto zkusím jako první a schytám to. No, a prohrála jsem. Ale prorazila jsem cestu. Paní Iveta Radičová už málem vyhrála.

Po té prohře za mnou přišli mí polští přátelé v čele s profesorem Wladyslawem Bartoszewským (dvojnásobný šéf diplomacie, pozn. red.) a požádali mě, zda bych se nestala velvyslankyní v Polsku.

Slovensko totiž tehdy vypadlo z rozšíření NATO a Polsko si odhlasovalo v parlamentu, že jeho strategickou prioritou je Bratislavu do Aliance dotáhnout. A potřebovali ve Varšavě silného slovenského velvyslance, tedy velvyslankyni. A když to prezident Rudolf Schuster, který s mým jmenováním nesouhlasil, v jedné chvilce ministrovi Eduardu Kukanovi podepsal, tak jsem dostala z Polska během osmnácti hodin asi nejrychlejší akreditaci na světě. Přestože to pan Schuster chtěl pak změnit, bylo pozdě. Zůstala jsem tam pět let a střežila polskou snahu o otevření NATO.

Po návratu jste se stala první dámou slovenské diplomacie…
Ano, premiér Mikuláš Dzurinda mě poslal jako státní tajemnici na ministerstvo zahraničí. To je politický post. Dnes všichni chtějí zůstat diplomaty, ale diplomat je jen úředník, který nemůže ovlivnit dění, to je na politicích. Pro diplomata je frustrující, když víte, jak by to mělo být, a nedokážete to změnit. Pokud chcete opravdu něco měnit, musíte do politiky. S tím se nedá v demokratickém státě nic dělat.

I proto jsem odmítla další nabídku, abych šla dělat velvyslankyni v Londýně.

Byla vaše politická kariéra úspěšná?
Deset let jsem seděla v parlamentu, ale většinu z toho v opozici. V ní sice můžete některé špatné tendence zastavit, ale jen málo věcí prosadit.

A pátý život po politice?
Před dvěma lety jsem dobrovolně odešla z politiky a založila jsem think-tank Institut pro kulturní politiku. Protože my už jsme teď i v EU i v NATO, konce i euro máme. Ale o co se teď na Slovensku musíme pokusit, je velká kulturní změna a veliká reforma kulturní politiky.

Co na ní reformovat?
My jako společnost se potřebujeme už nevracet do 19. století, k romantickým pohledům na nás, že jsme byli vždy jen něčí obětí a nikdy nic špatného jsme neudělali. To se musí změnit.

Musíme se vyhnout tomu, kam spadlo Maďarsko, které dodnes pláče nad rozpadem Uherského království a nad Trianonem. Nebo Polsko, kde vláda mesianisticky vyhlašuje, že Poláci jsou vyvolený národ, ideje z konce 19. století.

Jak to ale změnit?
Musíme začít jinak psát učebnice, což je základ kulturní politiky. Musíme se naučit podívat kriticky na vlastní dějiny, jako to dokázal udělat Tomáš Garrique Masaryk v případě Čechů. Potřebujeme přestat být obětí, a stát se sebevědomým evropským národem. To je možná větší revoluce, než ta v roce 1989. Pokud to nedokážeme, nepohneme se kupředu, ale půjdeme nazpátek se všemi důsledky. Potřebujeme k tomu získat spisovatele, točit o tom filmy. Je to kulturní změna par excelance.

V Maďarsku, Polsku a v Česku jako by byla demokracie na ústupu. Je to na Slovensku jinak, a pokud ano, proč?
Já si myslím, že je to jinak. My z občanské společnosti, ale i další aktivisté, pořád jezdíme po Slovensku, o demokracii mluvíme a vysvětlujeme. Lidé, kteří v loňském roce vyšli do ulic na demonstrace za slušné Slovensko, to jsou studenti z roku 1998 a mladší generace. Pořád jsme na univerzitách, školách, domovech důchodců a mluvíme s lidmi. Slovensko má samozřejmě také spoustu problémů, ale to, co nám i dnes pomáhá, je, že my jsme nikdy nemohli úplně odpočívat. Jsme připraveni vyjít do ulic a protestovat. Bohužel, se začínáme cítit jako ostrov.

Moje žena, když vidí vývoj situace v Česku, tak propadá občas beznaději. Máte pro ni nějaká slova naděje?
Já se jí chci zeptat, co dělá, aby to změnila?

Chodí na demonstrace…
Dobře. Ale je v nějakém spolku? Měla by být třeba v nějakém ženském spolku, protože tam je třeba začít. Nejde sedět doma a naříkat. A chodit jen na demonstrace je příliš málo. Tam chodí stále ten samý okruh lidí a ten je třeba rozšířit. Musíte s lidmi mluvit, protože jinak budou věřit jen konspiračním letákům, které dostávají do schránek. Musíte vstát a jezdit. Já jsem také pořád někde.

A nevzdávat to?
To určitě. Jsem vychována v křesťanském duchu. Ale nikdy jsem nevěděla, proč se říká: „Víra, láska, naděje“. Věděla jsem, proč je tam víra, proč je tam láska, ale naděje? A pak až po roce 1989 jsem pochopila, že moje největší chyba v životě byla, že jsem v osmdesátých letech ztratila naději a měla jsem pocit, že komunismus tu bude do konce mého života. A začala jsem sázet mrkev, udělala jsem si zahrádku, pěstovala tam zeleninu pro děti. Ztratit naději se nesmí. Protože když ztratíte naději, umřete. Nesmíte ztratit naději. To je největší hřích. To jí řekněte.