Koncem dubna uctívají veteráni, zástupci Českého svazu bojovníků za svobodu, politici a veřejnost v Krupce na Teplicku památku 313 obětí pochodu smrti.

Letos v Krupce slavnostní shromáždění k uctění památky 313 obětí pochodu smrti proběhlo ve čtvrtek 23. dubna u památníku Na prokopce.

Co se tehdy stalo?

Vlak s vězni z koncentračního tábora Ossendorf u Halle na nádraží v Bohosudově, který spadá dnes pod Krupku, zastavil 24. dubna 1945. Celkem 313 zcela vyčerpaných vězňů zemřelo na zápal plic nebo na tyfus. Jejich těla byla naházena do šachty opuštěného dolu Elbe nedaleko trati. Vlak pak pokračoval do Žihle, kde byli 27. dubna přeživší vězni osvobozeni.

Po válce byla těla exhumována a pohřbena vedle trosek kostela svatého Prokopa. V roce 1948 tam byl odhalen pomník.

Svědectví očitého svědka masakru

Nechme promluvit dokument z 11. září 1945, adresovaný tehdejší Okresní správní komisi v Ústí nad Labem. Obsahuje popis tragédie:

„Oznamuji, že v době od 15. do 24. dubna 1945 projíždělo nádražím v Bohosudově několik vlaků s vězni z koncentračního tábora z Německa.

Jeden z nákladních vlaků skládal se ponejvíce z otevřených vagonů, na nichž bylo transportováno přibližně 5500 vězněných osob různé národnosti, v největším počtu čeští a němečtí židé obojího pohlaví, dále pak příslušníci polské a ruské národnosti. Zmíněný nákladní vlak, který přijel jednoho dne ve středu o 11. hodině stál na nádraží v Bohosudově do ranních nedělních hodin. Většina osob (vězňů) byla z vagonů nákladního vlaku vypuštěna na blízkou louku.

Dle sdělení Augusta Maliny, člena národního výboru v Bohosudově č. 77, vězňové vrhli se přímo na vrbové křoví na louce se nacházející, loupali z něho kůru a tuto pojídali. Jiní zase trhali vrbové listí, nebo z bažinaté louky tahali rákos a jeho měkké kořeny hltavě jedli.

František Lederer, jeden z posledních pamětníků holocaustu. Jakmile se některý vězeň třeba jen nepatrně oddělil od velkého houfu, byl buďto zbit nebo úplně ubit silným klackem nebo zastřelen.

Použití prostředku ku trestání záviselo na libovůli a založení jednotlivých transport doprovázejících SS-manů. August Malina, který bydlí v bezprostřední blízkosti místa činu a jen občas jednotlivým výjevům s hrůzou přihlížel, sdělil dále, že SS-mani stříleli vězně ve dne i v noci. August Malina sdělil při vyšetřování, že po odjezdu nákladního vlaku našel osobně na louce lidský mozek pocházející od jednoho z ubitých vězňů.

Mrtvoly byly postupně odváženy na vozech i nákladním autem k haldě uhelného dolu Doppelhof III., kde byly nikoliv pochovány, nýbrž prostě zakopány. Počet ubitých, zemřelých hladem a zastřelených činí 312 osob.

Dle sdělení velitele stanice SNB dostavilo se do Bohosudova již několik vojenských komisí z Prahy a Teplic Šanova za účelem vyšetření případu, jakož i ohlédnutí místa činu a jejich pochování."

Exhumace obětí

Ve zprávách o masakru se objevuje různý počet obětí. Nakonec oficiální počet ubitých se ustálil na 313 mrtvých. Dochovala se ale i tehdejší zpráva o 311 mrtvých: Viz hlášení tehdejší policejní stanice (Velitelství stanice SNB), v němž bylo uvedeno, že „25. a 26. září 1945 byla provedena v Bohosudově exhumace hromadného hrobu obětí pochodu hladu politických a rasových vězňů z Buchenwaldu.

Exhumováno bylo Němci z inter. tábora v Ústí n. L. 311 osob, které budou pochovány na zvláštním hřbitově v Bohosudově… Šlo o osoby různých národů se stopami zastřelení, zavražděné a úmrtí hladem …"

A život šel dál

Kromě exhumace obětí transportu smrti měly tamní prozatímní československé orgány na starosti i jiné akce, ale naštěstí již klidného poválečného zaměření.

Například v policejních záznamech se zachovalo hlášení, že „ve dnech 7. 9. září 1945 navštívila poutní místo Bohosudov výprava Lužických Srbů v krojích v počtu asi 70 lidí. Tato výprava přicházela před válkou každoročně a nyní přišla po sedmi letech. Projevili přání a naději, že budou připojeni k naší republice. Mladší účastníci ovládli již méně srbský jazyk. Jinak se všichni hrdě hlásili k svému slovanskému původu. Byli při své povolené návštěvě pozdraveni předsedou okresní správní komise a místního národního výboru a pohoštěni z prostředků místního národního výboru."

Všeho bylo málo

Osídlování poválečného pohraničí českým obyvatelstvem nebylo bez problémů.

V hlášení SNB velitelství stanice v Bohosudově z 31. října 1945 je doporučováno, „aby každý, kdo hodlá se přestěhovati do pohraničí, byl již v místě svého pobytu důkladně přezkoušen a teprve, když se zjistí, že vyhovuje všem podmínkám, tj. zachovalostí a spolehlivostí, byl pak do pohraničí poslán. To se týká hlavně všech osob, které se uchází o místo národního správce, z nichž mnozí přišli do pohraničí za účelem nepoctivého obohacení."

Češi přicházeli, místní Němci naopak museli odjet do Německa. První čeští Němci z Bohosudova byli v seznamech třetího odsunového vlaku odjíždějícího z Ústí n. L. v dubnu 1946. Ani o dva roky později zde neměli lidé na růžích ustláno. Policejní stanice v Bohosudově hlásila 31.12.1947, že lidé si stěžují na nedostatek peněz a vysoké ceny životních potřeb.

Ve zprávě též policisté upozorňují na problémy se zásobováním: „…na snížené dávky potravin, což se zde nejvíce projevuje v chlebě, některé rodiny nemají v posledním zásobovacím týdnu chleba vůbec, a tak tento doplňují brambory, kterých je také nedostatek. Konečně byly vzneseny stížnosti také do přídělu mléka, které není hodnotné a často se i při svařování srazí."