„Už třetím rokem pracuji jako učitelka v přípravném ročníku na Základní škole v Nebušicích, kde se snažím do dětí vtělit trošku toho estetického cítění a malířského umu. Snad se to daří, buď ve třídě nebo v keramickém kroužku, který vedu,“ říká Jana Delgerová, jejíž jméno je momentálně spojováno s Českým porcelánem v Dubí, přesněji s výročními talíři. Vyhrála výběrové řízení na pětici talířů, z nichž čtvrtýv pořadí je na světě a dělá radost zejména sběratelům porcelánu.

„Inspiraci jsem čerpala opět v českých tradicích, které se vážou k Vánocům a období okolo nich. To se objevuje i na předešlých návrzích. Hudba, koledy a zpívání je spjato s těmito svátky neodmyslitelně, takže téma nemohlo chybět ve ztvárnění. Na návrhu můžete vidět malou dívenku notující melodii s ptáčkem, kdy u nohou děvčátka spokojeně dříme kočka. Ta ostatně v této době klidu a míru nemá chuť si ptáčka ulovit.“

Rozezpívaný talíř vyvolává v těch, kteří ho vidí, příjemnou náladu. Jak Vy a muzicírování?
Jé, to je dobrá otázka! Jsem přesně to dítko, kterému ve škole učitelka hudební výchovy radila raději nezpívat. Později jsem si cestu ke zpívání našla při táborových ohních a setkávání se s kamarády u kytary. Dokonce jsem se pustila do hry na klavír a flétnu – a ono to šlo. Takže má paní učitelka asi tenkrát neměla pravdu. Hudbu poslouchám velmi ráda, občas navštívím koncert, ze kterého lze čerpat velmi dlouho.

Výroční talíř.Zdroj: Archiv

Všechny výroční talíře jsou plné vánoční pohody, dětských tváří. Zůstanete tomu věrná i v příštím roce, kdy představíte pátý z Vašich návrhů, kdy půjde o talíř s prolamem a zlatem?
Nad tématem závěrečného talíře si již dlouho lámu hlavu. Měl by završit a uzavřít mou sérii, také bych chtěla, aby zároveň nesl jakési poselství. Provedení se zlatem tomu pak dodá jiskru a záři. Nechám si tedy ještě čas k tomu, aby se nápad sám zrodil v mé hlavě a mé ruce jej pak převedly do realizace. Vánoční tématika je tak často zobrazovaná v různých stylech a technikách, že je těžké najít soulad motivu a techniky, jakou je právě malba kobaltem. Zároveň v současném globálním mixu tradic a prolínání zvyků je nutné připomenout tradiční české pojetí svátků, aby děti dále chtěly psát dopisy Ježíškovi a nečekaly, co jim ráno po Štědrém večeru nadělí Santa Claus.

Jste doslova rodinou umělců. Váš manžel je výtvarník, úspěšné děti jdou ve Vašich šlépějích. Nepustíte se do nějakého společného díla?
Rádi bychom s manželem uspořádali výstavu, od konce prázdnin jsme ve fázi domlouvání výstavních prostor a termínu, výsledek se tedy teprve vyvine. Nedávno jsme se vrátili z dovolené v jižní Francii, kde jsme čerpali inspiraci u kolegyně z dubského sympozia Jany Mašíkové. Procestovali jsme s ní kus země, v nádherně zbarvených podzimních barvách, především pole vinic lemovaných cypřiši, starobylé stavby na skalnatých útesech, které známe z jejích obrazů, se náhle před námi zobrazovaly reálně. Byly jsme tím místem natolik uchváceni, že se některé scenérie promítnou i do naší tvorby coby vzpomínka na dovolenou.

Libuše Maxová