Spisovatelka Eva Dolejšová k nové knize: Parkour je pro ty kluky životní cesta

O čem je vaše nová kniha?
Je to příběh o dospívajícím klukovi, který hledá sám sebe a tak trochu neví, co se životem. Náhodou se setká s parkouristy, kteří ho zasvěcují do tajů tohoto sportu. Pozor, nemluvíme o parkuru, kdy skáčou koně přes překážky. Parkouristy mají lidé tak trochu za šílence. Dělají venku přemety, lezou po zdech, skáčou přes různé překážky, ať už přímo pro parkour, nebo prostě přes zábradlí a střechy domů… Ten příběh jsem původně začala psát kvůli mému synovi. Tehdy mu bylo 14 let. Přestal číst a mě to jako knihovnici mrzelo. Ptala jsem se ho, o čem by tedy rád četl. „O parkouru,“ řekl mi tehdy. A tak jsem začala psát.

Jak to bylo? Vyprávěl vám syn o tom, čemu se věnuje, a vy jste to pak zapsala?
Takhle jednoduché to nebylo. Příběh byl jedna věc, ten je fiktivní a s ním jsem si poradila sama. Potřebovala jsem ale vědět víc k technice. Jako třeba jak vysoko může parkourista vyskočit, jak má ten skok vypadat a podobně. Pomohl mi s tím především profesionální parkourista z Frýdku-Místku Lubomír Baum. Je to mladý člověk, má to ale v hlavě neuvěřitelně srovnané. Šel se mnou do tohoto projektu, aniž měl záruku, že bude úspěšný. Ale od začátku tomu věřil a povzbuzoval mě. Má velkou zásluhu na tom, že kniha vyšla.

Hurá do školy! Děti se těší i obávají, co nezapomenout nakoupit?

Takže parkouristi skutečně nejsou „šílenci“, kteří hazardují se životem?
Jistěže ne. Parkour není jenom o skákání, ti lidé mají svébytnou životní filozofii. Parkourem posunují nejen své fyzické hranice, ale i psychické a morální. Učí se disciplíně ve sportu i v životě. Pro řadu z nich to je životní cesta. Vědí, co chtějí, co je pro ně důležité: že chtějí sportovat, žít zdravě a mít opravdové přátele. Parkouristé, se kterými jsem přišla do kontaktu, jsou čistí lidé se srdcem na dlani.

Jako knihovnice máte dobrý přehled o tom, co dnes mezi mladými „frčí“. Proto jste napsala knihu o parkouru?
V téhle době hrozně moc jede fantasy nebo detektivky. Ale v podstatě nikdo nepíše o základních věcech, o morálních hodnotách, o ceně přátelství a podobně. A můj příběh je sice hodně o parkouru, ale především o morálním dilematu hrdiny. Nastane pro něj těžká situace, kdy se musí překonat a přiznat svou vinu. Nést její důsledky, aby se mohl sám sobě podívat do očí.

Radila jste se při psaní ještě s někým jiným než s profi parkouristou?
S ústeckým soudcem Janem Michánkem. Protagonista knihy totiž spáchá trestný čin. Honza je také skvělý člověk, perfekcionista. Když si pročítal rukopis, dával mi opravdu zabrat. Říkal třeba: „Takhle to u výslechu nemůže být… Tohle není možný…“ Ale hrozně mi pomohl, díky němu nemám v textu faktické chyby.

Žijete v Litoměřicích. Inspirovaly vás při psaní knihy?
Tréninky parkouristů jsem prakticky situovala na Střelecký ostrov. To je zdejší volnočasový areál, kde je kromě vyžití pro děti i venkovní posilovna. Musím říct, že když jsem tu knížku psala a šla se tam projít, byli pro mě fiktivní hrdinové z rukopisu tak živí, že jsem je tam málem hledala. Jinak se ale příběh neodehrává nikde konkrétně. Snad je v něm největší kus z Prahy.

Nejtěžší v Bejrútu bylo horko, všude bylo sklo. Náročné, ale psi si poradili

Kde jste lapala hovorovou řeč náctiletých, kterou spolu vaši hrdinové mluví?
Něco jsem pochytila od syna, něco vygooglovala. V nakladatelství mi dokonce pár termínů vyškrtali, asi toho už na redaktora bylo moc. Hovorová řeč mladých mě za uši netahá, pohybuji se mezi nimi často. A pokud vyloženě nemluví vulgárně, nevadí mi to. Dospíváním si musí projít všichni a je zkrátka spojené s určitým typem projevu.

Knihu jste dopsala už před dvěma lety. Proč vyšla až nedávno?
Dlouho jsme s nakladatelem sháněli vhodného ilustrátora. Chtěli jsme, aby to bylo pro mladé lidi „cool“, jak oni sami říkají. Oslovila jsem jednu ze špiček mezi komiksovými ilustrátory, Michaela Petruse. Nápad se mu moc líbil, avšak odmítl pro svou časovou vytíženost. Ale tak dlouho jsem ho přemlouvala a uháněla, až jsem ho „ukecala“. Z legrace říkám, že jako prvního muže ve svém životě. A jsem ráda, jeho ilustrace jsou opravdu skvělé a překonaly mé představy.

Vaši knihu už přečetla řada čtenářů, kteří vám píšou nadšené odezvy. Patřil k nim i váš syn?
Nakonec mu trvalo půl roku, než se k Parkouristovi dostal. Ale potěšil mě. Řekl mi, že se od příběhu nemohl odtrhnout. Nakonec teď snad i díky tomu občas něco přečte.

Mimochodem, skočila jste si i vy sama?
Zkoušela jsem side flip. To je, že se chytíte zábradlí rukou a přeskočíte ho bokem. Nepovedlo se mi to, ale nic jsem si naštěstí nezlomila.

Primář ústecké infekce Dlouhý: Rýmička ne, ale svět se kvůli Covidu nezhroutí

S knížkou se poprvé veřejně představíte na konci léta. A to rovnou s profi parkouristou Lubem. Jak budou vaše společné akce vypadat?
Týdenní turné proběhne na přelomu srpna a září v knihovnách v regionu. Navštívíme Litoměřice, Lovosice, Ústí nad Labem a Děčín. Lubo předvede exhibici, to bude děti určitě zajímat. Budou si s ním moct popovídat o parkouru. A já budu číst z knížky.

Napsala jste nejprve knížku pro děti, pak pro dospělé, teď pro mládež. Co máte za lubem příště?
V nakladatelství chtějí, abych napsala něco v duchu mé druhé knihy Já a moji muži. Měla u čtenářů příznivou odezvu. A jak vydavatel, tak i já cítíme, že čtenáři přivítají něco odlehčeného a humorného mezi záplavou vážných knih. Všichni máme dost starostí, doba je stresující.

A o čem ten nový titul bude?
Pokud se mi podaří knihu opravdu dopsat a vydat, lehce asi rozzlobím svoji dceru. Píšu o tom, jak ze mě udělala babičku. Cítila jsem se na to mladá a nepřipravená. Měla jsem pocit, že jsem teprve před chvílí uklidila do kouta vojáčky, můj syn tehdy teprve dospíval. A najednou jsem se měla starat o vnouče. Ale myslím, že to je trošku i obecný problém současné doby. Naše matky byly v našem věku už v důchodu, já mám před sebou ještě hodně pracovních let a není snadné dělat babičku „po práci,“ jak to asi zažívá hodně žen. Prostě babičkou proti své vůli, jak se ostatně kniha má jmenovat.