Svařené plechy, dráty, desky, mřížoví či mohutné stojny vytvořil konstruktér sochař ze železa a ozdobil celé dílo vrstvou zinku, který svítí, je-li slunné počasí, ostře v azuritu modré oblohy a vzpíná se k nebesům.

Skutečně úctyhodný hraběcí výkon

Vystoupat na vrchol nejvyšší hory Jizerských hor Smrk nemusí být náročným výkonem, zvláště od Smědavy jde o celkem pohodlnou čtrnáctikilometrovou vycházku. Nejhorší úsek, Nebeský žebřík, lze při troše kondice zdolat poměrně snadno. V minulosti to však tak snadné nebylo, chyběly cesty na vrchol, a tak osmdesát výstupů, které uskutečnil hrabě Schwerta Meffersdorf Traugott Adolf z Gersdorfu v osmnáctém století, bylo výkonem úctyhodným. Ze svých cest zaznamenal četná pozorování a knihu věnoval zhořeleckému přírodovědeckému spolku. Soukromý přírodovědec nechal na Smrku postavit dvě chatky, ty se ale po jeho smrti rozpadly a už další útulnu nikdo nepostavil.

Počátkem devatenáctého století zbudovali zde zeměměřiči pozorovatelnu, ale tu pašeráci zničili, protože z ní byl rozhled po kraji, a financové tak měli přehled o tom, kdo se přes hranici pohybuje.

Pamětní deska básníku Körnerovi

Rozvoj turistiky koncem devatenáctého století inspiroval novoměstské občany k ustavení rozhlednového výboru a k plánu výstavby rozhledny. Tehdy pruská hora Heufuder (Stog Izerski) dostala rozhlednu o něco dříve než rakousko-uherský Smrk. Osmnáctimetrovou stavbu vytvořil v roce 1892 novoměstský tesař Franz Fritsch a pečoval o ni až do svých osmdesáti let. Chatka, která sloužila pro ochranu dělníků, kteří stavěli rozhlednu, byla používána jako útulna pro tisíce turistů, kteří sem na přelomu tisíciletí přicházeli. Tehdy sem přibyla i pamětní deska básníku Theodoru Körnerovi k jeho stému výročí hrdinné smrti v boji proti Napoleonovi.

V roce 1932 postavili novoměstští na vrcholu bytelnou chatu i k přenocování, tu po roce 1945 převzal Klub českých turistů. Rozhledna po válce brzy spadla a útulna vyhořela.

Společnost pro obnovu rozhledny

Nejvyšší hora Jizerek nabízí nádherný pohled údajně do vzdálenosti dvě stě čtyřiceti kilometrů, a to nedalo opět spát lidem pod horou. Kyselka ani podzemní štoly nedokázaly do kraje přivést turisty, kteří by oživili život i ekonomiku krajiny. Šedesátá léta přinesla masový zájem o turistické pochody, a tak později s výstupy na vrchol Smrku vznikla i myšlenka obnovy rozhledny.

Snaha o obnovení rozhledny na Smrku se datuje již do roku 1992, kdy (100 let po postavení staré dřevěné rozhledny) vzniká Společnost pro obnovu rozhledny na Smrku. V roce 1994 je vyhlášena architektonická soutěž na projekt nové rozhledny, ve které zvítězil návrh architekta Jana Dudy z Liberce. Dvě mohutné ocelové stojny důstojně drží na svých ramenech kruhové schodiště a tři plošiny.

Nebylo jednoduché sem kolos dopravit, a tak v rámci stavby nakonec vznikla i nová cesta, po níž se mohly pohybovat trajlery se sedmnáctimetrovými nosníky, dnes pohodlná cyklostezka. Upraven byl i Nebeský žebřík a celý projekt zažil prvý nápor turistů v září 2003.

Nebeský žebřík

Na vrcholu věže se třepetá vlajka s erbem Nového Města pod Smrkem a pro bezpečnost letecké dopravy bliká světelný majáček. Turisty sem přivádí nejen majáček a vlajka, ale i červená značka z Lázní Libverda, modrá z Nového Města pod Smrkem, stejná jako ze Smědavy (kam jezdí autobus z Frýdlantu).

Pohodlně se sem dostanou i cyklisté, i když zdolat Nebeský žebřík není s kolem na rameni zrovna snadné. Ale někdy stačí kolo ukrýt v lese a zbytek jen pár stovek metrů dorazit pěšky. „Pěšáci" na vrchol urazí z výchozích míst sedm nebo osm kilometrů, takže je nutno počítat s minimálně čtyřmi hodinami chůze.

Zajímavost

Nazývat Smrk královnou Jizerských hor Königin des Isergebirges se dnes může zdát divné, ale v minulosti, kdy to byla stolová hora Tafelfichte, se nad tím nikdo nepozastavil. Uprostřed masivu tady bývalo sporné místo tří zemí Čech, Lužice a Slezska. Spory se táhly po staletí a řešily se rozličně, teprve Postupimské dohody po druhé světové válce jednoznačně přiřkly Smrk do Československa a druhou podobnou horu Smrek, dnes Stog Izerski, do Polska.

Zpracoval Antonín Král