Bouře zničila i lesy a pole u Stebna. Lidem začíná docházet, co se stalo

Úkryt hledala i jedna studentka. Když byla 24. června ve Stebně a udeřila vichřice, dům kamarádky našla zamčený. „Schovala se do jejich stodoly, která se začala zatápět. Naštěstí to nebyla žádná z těch, které spadly. Až později nám došlo, jaké měla dcera štěstí,“ vypráví maminka. Deset dní po živelní pohromě stojí s vážnou tváří poblíž domu, jehož střecha odletěla na pole, a hledá vnitřní klid. Chce alespoň na chvíli vypnout a odpočívat. Ale zkuste relaxovat v mraveništi.

Ženy ve Stebně jsou stejně jako muži od brzkého rána v pohybu. Sotva zakokrhá u kostela kohout, pomáhají, uklízejí, předávají informace a nabízejí občerstvení manželům, sousedům a dobrovolníkům na střechách. „Chlapi, kafe! Jaký chcete?“ zazní ženský hlas na návsi. „To je jedno,“ odpoví mužský z chumlu dobrovolných hasičů. „To není jedno! Chlap musí vědět, co chce od života,“ zaburácí hostitelka.

Předseda Okrašlovacího spolku Stebno Tomáš Ratiborský vítá v torzu svého domu pomocníky. Jdou na cihly ze spadlé zdi. „No jo, už je to vlastně přes týden. Je to fofr, mně to neuvěřitelně uteklo,“ uvědomí si patriot zvláštní plynutí místního času. Soustředěním na přítomnost vyhání starosti o budoucnost a bolest ze zmaru. Hledí z vršku na vísku a prorokuje ještě hodně práce. „Dívám se na Stebno a srovnávám, jak vypadalo předtím a jak vypadá teď. Jako by to byla cizí vesnice,“ povzdechne si a do očí se mu derou slzy. Za nejdůležitější považuje, aby lidé co nejrychleji opravili své domy a další úsilí se soustředilo na veřejný prostor. „Nesmí se to zanedbat ani podcenit. Musí sem nastoupit odborníci, například urbanisté, dendrologové a zahradníci. Pokud přijdou na obnovu Stebna velké peníze, nemůže se to dělat svépomocí. Nějaká lidová tvořivost nepřipadá v úvahu,“ upozorňuje předseda okrašlovací spolku.

Rodinný dům Ratiborských patří k nejpoškozenějším budovám a zatím se v něm nedá bydlet. Odhalené krovy čistí dobrovolníci z báňské záchranné stanice v Libušíně. Stebno jim připomnělo záplavy v Troubkách. „Budeme tu tak dlouho, jak bude potřeba,“ říká záchranář Václav Erba, když sleze ze žebříku a vejde do holé místnosti, která jen vzdáleně připomíná kuchyň.

V Mostě začala nová sbírka pro Stebno. Kasička je v Centralu

Krupobití zničilo i pole a objekty mladému soukromému zemědělci Romanu Opatovi, který s rodinou hospodaří na 214 hektarech. „Půlka polí je zničena ze sta procent. Tam nebudeme nic sklízet, je to na zaorání,“ říká před selskou usedlostí. V okolí pěstuje pšenici, řepku, žito a hrách. Nyní čeká na to, co Státní zemědělský intervenční fond vymyslí a jaký dotační program na kompenzace škod připraví. „Mluvili jsme s ministrem zemědělství, který přislíbil, že si to u nás zmapují,“ tvrdí sedlák ze Stebna. Bouře sfoukla také střechu z garáže, kde parkují techniku. Celý krov je pryč, takže někdo musí vyprojektovat novou střechu, která bude odolnější. Materiál by mohl být ze sbírky od dárců, kteří vozí do vsi stavebniny. Zničený spodní statek s rozlámanými zdmi se ale asi bude muset celý zbourat. Sloužil jako sklad a věci z něj se podařilo zachránit.

O státní dotaci na obnovu bydlení požádala 80letá Dagmar Dvořáková, která žije v domku ve Stebně sama. S odstraňováním škod jí pomáhají děti. „Dneska tu mám dceru, zítra tu budu mít syna,“ říká. Při červnové bouři byla doma. „Během dvanácti minut bylo hotovo. Katastrofa. Střecha se nadzvedla, všechno se dostalo pod ní, a pak si sedla,“ vzpomíná. Zateplení vodu vsáklo a ze stropu přes dva dny do bytu pršelo. Po návštěvě technika přijela z Děčína parta mladíků a celé odpoledne shazovali dolů promočený materiál, aby nespadly stropy. A pak začalo vysoušení. Seniorka dům ani v době největší nouze neopustila. „Byly to ale nervy, několik nocí jsem nespala,“ svěřuje se. Psychicky jí pomáhá, že má rodinu a aktivní sousedy, kteří se snaží starat o ostatní.

Pomoc Stebnu jede. Hasiči, motorkáři i cukráři míří do vísky poničené bouří

„Tady fungují nadstandardní vztahy. Jsme zvyklí si tu všechno dělat sami, a to ve všech vesnicích není. Kdybychom byli pasivní jako lidi z paneláků, tak to by byla tragédie,“ vysvětluje jedna z místních žen.

Kritiku, že lidem chybělo po bouři úřední krizové řízení a informování, aby si nemuseli zajišťovat řadu věcí svépomocí, zatím nikdo nechce příliš ventilovat. „Teď na to není čas,“ říkají prací unavení Stebenští. Hněv zatím potlačují, protože zachraňují majetky a své duševní zdraví. Ostatní má přijít na řadu až potom. Proto, když přijíždí do Stebna cukrář s obřím dortem pro všechny a ptá se „kdo tomu tady velí?“, nikdo nezná odpověď. Každý ale ví, kdo pomáhá. Jsou to ti, co pracují na střechách, ve stodolách nebo shánějí řemeslníky. „Tohle jsou chvíle, kdy se ukážou lidské charaktery a na povrch vyplouvá, co běžně zůstává skryto. To, jací doopravdy jsme,“ glosuje dění Mostečan, který přijel podpořit Stebenské.