Josef Formánek bydlí na takové samotě, že navigace na posledních desítkách metrů probíhala voláním. Na krásně upravené zahradě pobíhal bílý švýcarský ovčák jménem Bylinka, dole v domku se líně povalovalo kotě a v patře, kde je pracovna a tolik vzpomínek z cest, že by to vydalo na malé muzeum, poletovala severoafrická hrdlička chechtavá.

„Ta přiletěla v den, kdy se podle křesťanů slaví seslání ducha svatého v podobě bílé holubice. Vzal jsem jí do ruky a chtěl jsem jí vypustit, ale ona se ke mně vrátila. Zázrak? Nikdo mi to nikdy nevysvětlil,“ řekl v rozhovoru pro Deník Josef Formánek, kterému se hrdlička usídlila na rameni.

Vaše chalupa i okolí je nádherné. Je to jediný důvod, proč jste vyměnil bydlení ve městě za samotu?
Ne. Jedním z důvodů je naprostá svoboda. Nikoho neruším a nikdo neruší nás. Chtěl jsem něco na vesnici, ale zároveň ne tak, že bych byl úplně odříznutý od světa. Nakonec se ukázalo, že jsem byl na téhle chalupě čím dál častěji. Se ženou nám došlo, že není důvod, abychom platili byt, když můžeme natrvalo bydlet tady. V místě, kde nám absolutně nic nechybí.

Hojně navštěvovaná je jeskyně víl. Pronikající voda zde v zimě dělá množství rampouchů.
V jeskyních Ústeckého kraje krápníky nenajdete, ale rostou v nich kořeny nahoru

Přesto, je něco, co vám zde komplikuje život?
Spousta lidí mě od stěhování sem odrazovala, ale dneska v době aut o žádnou komplikaci nejde. Je pravda, že děti to mají tři až čtyři kilometry do školy, takže je potřeba je vzít autem, ale Jana (manželka Josefa Formánka, pozn. red.) naštěstí dělá ve škole, čímž se problém řeší.

Kdy jste se rozhodl, že se natrvolo usadíte právě zde?
Ona to vlastně rozhodla dcerka, tím, že se narodila. Tehdy nám došlo, že život na venkovském vzduchu je prostě ve všech směrech lepší. Čistší a bezpečnější. Já tady totiž dělám to, co Mentawajci na Siberutu.

To je přesně co?
Nehoním se. Oni nejdou jen tak na procházku. Když jdou, tak si nasbírají nějaké plody. Když nemusí, tak sedí a koukají. Ale nenudí se. Já koukám z okna, což je součást spisovatelské práce. Vůbec nemám výčitky z toho, že na první pohled nic nevytvářím. V pozadí šumu listí slyším Janu a děti a vím, že všechno je, jak má být. Tohle je pro mě maximum, co mi život mohl dát. Ale uvědomuji si, že je dáno to typem spisovatelské práce, a že to nemá každý.

Marie Imbrová, vášnivá afrikanistka, s knihou, která ji změnila život.
Kniha Emila Holuba jí změnila život. Bývalá diplomatka pomáhá dětem v Africe

Takže vám nuda nehrozí?
Nemáme televizi a na Netlixu si nejsme schopní nějaký film najít. Kdysi jsem byl newsholik. V dobách, kdy jsme zakládali a provozovali časopis Koktejl, potřeboval jsem číst všechny noviny a mít pocit, že musím všechno vědět a být obraze. Teď už to tak není…

A vůbec nic se neděje, že?
Přesně. Už nejdu věcem naproti, věci jdou ke mně samy. Dříve jsem se tlačil do akce. Od Koktejlu nebo první knížky. Teď to nechávám plynout. Je pravda, že jsem se trefil do skvělé doby. V devadesátých létech byla touha po cestování a já jsem založil cestovatelský magazín. Obrovsky jsme si to užili, projeli jsme svět a asi jsem žil příliš rychle. A jsem upřímně moc rád, že jsem to přežil. Teď tady cítím naprostý klid a spokojenost a pro práci spisovatele je to přesně to prostředí, které mi vyhovuje.

Jste slavný nebo alespoň známý. Vaše knížky se prodávají, točí se podle nich filmy a dokonce i divadelní hra. Jak to vnímáte?
Sláva je hrozně nestabilní platidlo. Já jsem perfekcionista, a když vystupuji v televizi nebo rádiu, tak se snažím připravit, abych nevypadal jako hlupák. Když si představím, kolik stojí energie se přichystat a nakonec k čemu to je? Že bude o pár tisíc lidí víc znát Formánka? Opravdu to potřebuji? Vždyť není nic staršího, než včerejší zprávy. Ano, v minulosti jsem si asi na tom zakládal a šel do akce, teď jsem spokojený a baví mě bádat. Hledat zákruty víry v knihách a pravěké artefakty v polích.

„Být vesničanem si užívám,“ říká Michal Novotný
Novodobý chalupář našel zalíbení ve statku v Náčkovicích. Jak se mu tu žije?

Jakou tedy chystáte novou knihu?
To bych nechtěl zatím říkat nahlas. Mám pár prvních vět, se kterými se mazlím, ale netuším, jestli z toho něco bude. Může vykrystalizovat v dílo, ale zatím o tom nejsem přesvědčený. U každé knížky, kterou jsem napsal jsem měl nutkavou potřebu ji poslat do světa. Jenže tahle potřeba tu zatím není. Kdyby se náhodou nějaká moje knížka dostala do světa a vydělala velké peníze, víte, co bych si koupil?

Netuším.
Nic! Já už všechno mám. Mám skvělou ženu, láskyplnou, mám děti, práci i koníčky. Dokonce jsem si se svou nešikovností, za důkladné pomoci kamaráda, postavil saunu.

Josef Formánek (narodil se 16. června 1969 Ústí nad Labem) je český prozaik, reportér, redaktor a cestovatel.
Vystudoval Střední zemědělskou technickou školu v Roudnici nad Labem.
Roku 1992 založil společně s Miroslavem Urbánkem geografický magazín Koktejl. Téměř třináct let působil jako jeho šéfredaktor a díky své práci procestoval přes třicet zemí světa, z nichž ho nejvíce ovlivnil ostrov Siberut.
Dnes se Josef Formánek věnuje výhradně spisovatelské činnosti. Doposud napsal osm knih. Podle Úsměvů smutných můžu se natočil i úspěšný film. V něm Formánek popisuje své problémy s alkoholem.
Má dceru Karolínu.
Zdroj: wikipedie