Tempo nám zrychlili medvědi, říká závodnice Spartan Race o běhu v Transylvánii

Jak tento závod vypadal?
V Transylvánii vrcholila série závodů Beast Moutain series CEU. Každý z nich má trasu dlouhou nejméně 23 kilometrů a zdolává se na ní přes třicet překážek. V Rumunsku jsme navíc překonávali převýšení dva tisíce metrů. Nejhorší to bylo na sedmém kilometru, kde jsme přiběhli ke strmému svahu. V podstatě to byla stěna, po které se měl člověk vyškrábat až do nebe. Museli jsme lézt po kolenou přes kořeny, hlínu a kusy skal, nedalo se tam postavit a úsek byl dlouhý kilometr. Závod navíc probíhal v biatlonovém areálu v území, kde žijí medvědi. Jak zavětřili, že se tam něco děje, přibližovali se, protože jsou zvědaví.

Viděla jste nějakého? Tušíte, kolik jich tam bylo?
Naštěstí jsem žádného neviděla, jen jsem slyšela bručení zpoza lesa. Ostatní napočítali tři medvědy.

Nejhorším místem pro život je Ústecký kraj, tvrdí průzkum. Umíráme nejmladší

Předpokládám, že to vylepšilo vaše sportovní výsledky.
Ano, určitě to zrychlilo naše tempo (smích). Na druhou stranu, když jsem zdolávala tu stěnu, říkala jsem si, ať už ten medvěd přijde a sežere mě. Byla jsem skutečně vyčerpaná. V duchu jsem trhala přihlášky, prodávala boty, dres a říkala si, že už mě tam nikdo nikdy neuvidí. Zlepšilo se to, když jsem stěnu přelezla a rozhýbala to. Zase se mi chtělo závodit. Celou trasu jsem běžela tři až čtyři hodiny ve sněhu a mrazu.

Zdroj: DeníkPořadatelé věděli, kam vás posílají a co může hrozit. Dali vám nějaké doporučení, jak se chovat?
Varovali nás samozřejmě před medvědy. Doporučili nám, abychom s sebou nebrali jídlo a neodhazovali zbytky od gelů. Kdybych viděla medvěda, měla jsem odhodit nějaký svršek a zdrhat.

Vážně by mu stačila bunda?
Očichával by ji a já bych mohla utíkat. Radili nám také, abychom nelezli na stromy, protože je medvěd výborný lezec. Bohužel je i výborný běžec a plavec, takže by člověk neměl, jak se zachránit. My ale na začátku závodů podepisujeme revers, který obsahuje, že pořadatele zbavujeme odpovědnosti za vše. Za trvalé následky, umrznutí, přehřátí, uhoření, oslepnutí, amputaci končetin a vše ostatní. Člověk to nesmí ani číst.

Rozpočtový schodek 25 milionů: Můžeme si to dovolit, ujišťuje starosta Klášterce

To zní děsivě. Co člověk z takového závodu má?
On to byl ale hezký závod. Dostaneme se na nádherná a zajímavá místa, kam bychom se normálně nevydali. Spartan Race má heslo: „Pochopíš až v cíli“ a ono to tak skutečně je. Když jsem doběhla, zjistila jsem, že mám čtvrté místo, jsem tedy ve špičce. Byla jsem tam mezi zhruba dvaceti ženami, které patří ke světovému výběru. Bohužel jsem se neúčastnila celé série těchto závodů, jeden mi chyběl. Bylo to z rodinných důvodů.

Vy jste ale běžela další závod ještě druhý den a vyhrála druhé místo. Také to byl „hezký závod“?
Ano. Byl to závod Super na třináct kilometrů a přes pětadvacet překážek. Původně jsem neplánovala, že ho poběžím, byla ale zima jako když praští a já nechtěla nečinně čekat na kluky z týmu, až to zaběhnou. Přihlásila jsem se na poslední chvíli. Den před tím jsem bojovala s těžkýma nohama, teď ale jako bych měla úplně nové nohy. Robotické. Po té náloži, co jsme dostali předchozí den, se mi běželo úplně lehce. Všechny překážky jsem zdolala téměř bez postihu, výjimkou byl jen hod oštěpem, protože jsem netrefila terč. Za to je třicet angličáků, po kterých je člověk úplně mrtvý. Běželi jsme strmým suchým korytem, kde byla spousta odpadků: plechovky od barev, staré hrnce, obaly. Nevím, že si někdo dá takovou práci odvézt odpadky do hor. V jeden moment jsem mezi ně zapadla až po koleno a měla problém se dostat ven. Strachovala jsem se, abych si o něco nerozřízla nohu. Nakonec to odnesla jen bota, což bylo štěstí.

Běželi jste sněhem, blátem. Jak býváte na takových závodech oblečená, abyste nezmrzla a zároveň se běželo lehce?
Základem jsou boty, funkční ponožky a rukavice. Boty mám výborné, nedrží vodu a mají drop, takže si poradí s blátem i kamením. Neklouže to v nich. Problém je s rukavicemi, protože musí hřát, případně v nich ale musíme být schopní přeručkovat a tahat těžká závaží jako je betonová koule, kvádr, řetězy. Někteří závodníci si na to berou zahradní rukavice. Já si nechávám šít od kamarádky palčáky ze zimního softshelu. Při mé velikosti vypadají jako dětské, mám na nich navíc jednorožce (smích). A jinak mám tenké legíny, funkční triko a větrovku.

Takhle nalehko člověku nezbývá než být stále v pohybu…
Sice jsem drobná a nemám žádný tuk, při závodech se ale hodně přehřívám, je mi opravdu teplo. Na druhou stranu se nesmím nikde zaseknout, prochladla bych a bylo by to špatné.

Petra Kadeřábková v akciZdroj: se souhlasem Petry Kadeřábkové

Jíte nějak speciálně?
Jím jako prase a trenérovi jsem řekla, že jestli mi sáhne na výživu, přestanu běhat (smích). Vypozorovala jsem, že mi před těžkým závodem dělá dobře sýrová pizza, jinak jím víceméně všechno. Tím, že jsou tréninky a závody stále náročnější a jde mi o nějaké umístění, jsem postupně došla k tomu, že není dobré dát si večer sklenku vína. V kopci pak těžknou nohy.

Závody, které absolvujete, určitě představují velký vklad. Vkládáte do nich svůj čas, energii, finance, zároveň víte, že riskujete. Co vám to dává?
Je to zvláštní směs štěstí a pokory. A také úcty k mému tělu, že to zvládlo.

Je to i něco, co vám pomáhá v běžném životě, například z hlediska zdravé sebedůvěry?
Určitě. Nikdy jsem nepatřila mezi děti, před kterými by rodiče umetali cestičku a za nimi je plácali do zad, jak jsou skvělé. Naopak jsem byla spíš sesazovaná, pokračovalo to i ve škole. Nikdy jsem pro nikoho nebyla dost dobrá. V tomhle jsem ale dost dobrá pro sebe, to si uvědomuji.

Když jste byla malá, dělala jste nějaký sport?
Ne, nikdy. Vyrůstala jsem jen s mamkou a dvěma bratry, takže nebylo moc peněz.

Záchody, kuřata i doučování. Severočeši opět kupují Skutečný dárek

V tom případě, jak jste se dostala ke Spartan Race a jak je to dlouho?
Je to šest let, co mě známý oslovil, abych s ním běžela charitativní běh z Loun do Chomutova. Dala jsem se přemluvit a pak začala tak nějak cvičit. Chodila jsem na Power Plate a Hard Cross. Líbila se mi společnost zdravých a srdečných lidí, kteří sportují, a chtěla je mít kolem sebe. Pak se stalo, že mi další známý volal, když jim chyběla ženská závodnice ve Spartan Race. Bylo to v Liberci a málem jsem tam vypustila duši. Když jsem ale doběhla, byla jsem spokojená, že jsem to zvládla. Od té doby jsem se účastnila řady dalších závodů včetně již tří závodů Ultra, který je ještě náročnější než Beast. Na Slovensku jsem takto v létě 2018 zaběhla 58 kilometrů a zdolala kolem stovky překážek. Následovalo Ultra 2019 v Polské Krynici a loni na konci léta jsem se vrátila do Liberce a vyhrála tam AGE Group v Ultra. Vybojovala jsem první místo s konečným časem 9 hodin 30 minut. V roce 2019 jsem se nominovala na mistrovství světa do USA, byla jsem čtvrtá v kategorii Open. Zasáhla nás tam sněhová bouře. Bylo to strašidelné až démonické. Evakuovali tam hory. Ale řekla jsem si, že závod doběhnu a doběhla jsem. Hodně se mi dařilo, než přišel covid a zbrzdil nás.

Jak to bude dál se Spartan Race kariérou?
Letos jsem byla díky píli a účasti na závodech vybrána jako ambasadorka Spartan Race pro Českou republiku. Díky vysokým umístěním se mi ambasadorství posouvá i na příští rok a můžu se dostat do světového výběru.

Jaká máte přání a cíle?
Zájem o běhání má i moje pětiletá dcerka Inka. Mým přáním je, aby své nadšení pro závody udržela a byly jsme parťačky. Říká mi stále, že chce běhat jako maminka a získat medaile. Nosí moje běžecké boty. Těším se, že budeme žít jako hrdinky seriálu Gilmorova děvčata, na který jsem se dívala v pubertě. A můj cíl? Nepotit krev na atleťáku zbytečně. Chtěla bych se umístit ve světové špičce. Existuje takzvaný Spartan Pro, v něm už jsou takoví „nadlidé“, kteří vyhrávají běžně.