Logo Ústeckého kraje.Logo Ústeckého kraje.Zdroj: Ústecký krajV seriálu Příběhy pamětníků z Ústeckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete na webových stránkách vašeho Deníku. Projekt vznikl za podpory Ústeckého kraje.

Její příjemný hlas velmi dobře znají v Lovosicích. „Na druhou kolej přijel osobní vlak…,“ znělo po peróně každý den. Na tamním nádraží Věra Svobodová déle než 20 let hlásila příjezdy a odjezdy vlaků, radila cestujícím, doslova se o ně starala. „Měla jsem tam moc ráda všechny. Cestující i všechny výpravčí a spolupracovníky, se všemi jsem se domluvila,“ usmívá se ve svém pokoji v litoměřickém Domově U Trati 93letá seniorka.

„Tvoji cestující,“ popichovali ji jemně s nadsázkou občas její kolegové na nádraží. Naráželi na to, s jakým zápalem a péčí se o ně starala. Jí to nevadilo, naopak těšilo ji to. Ostatně, cestující v Lovosicích měli Věru Svobodovou také velmi rádi. Vždyť kvůli nim dokázala čas od času i zdržet vlak, aby jim neujel.

Jindřiška Eiseltová v mládí tvrdě pracovala na poli, poté 36 prodávala v obchodech na Litoměřicku.
Nikdy žádné manko. Po obcích na Litoměřicku prodávala Jindřiška Eiseltová 36 let

„Třeba o Dušičkách jezdí na hřbitovy lidé, kterým je 70 nebo 80. A ti už nejsou tak rychlí. A lovosické nádraží je velké, podle předpisů byly na přestup tři minuty, to je chvíle. Cestující, hlavně ti starší, to občas nestíhali, hledali. Když jim to pak ujelo, byli nešťastní. Dědoušek pak musel třeba složitě cestovat dál někam na vesnici, a když mu to ujelo, měl to hodně komplikované. A tak jsem se za ně občas přimlouvala, bylo mi jich líto,“ vypráví Věra Svobodová.

„Dvakrát jsem vždycky zahlásila, podrobně, aby dobře našli cestu, aby věděli kudy. A hned jsem pak utíkala dolů k nástupištím a směřovala jsem je do vlaků. Jedete do Loun? Tudy. Kam vy? Tak tudy. Posílala jsem je rychle k jejich vlakům. A výpravčí, když už jsem je tam poslala, když už tam šli, tak si netroufl vlak poslat, už jim to neujelo,“ usmívá se.

Gertrud Volná vzpomíná na proměny Meziboří.
Ze staré vesnice vzniklo město, líčí pamětnice Gertruda Volná proměnu Meziboří

Jenže výpravčí musí pečlivě dodržovat jízdní řád, a tak si občas, samozřejmě naoko, stěžovali, že pak narůstají zpoždění. „Chvilku se třeba vlak zdržel, ale hlavní bylo, že jim neujel. Hlavně, že babička s dědečkem odjeli, že tam neseděli další dvě hodiny. Stihli to, nebrečeli tam, nebyli smutní, že jim to ujelo, a zpoždění minuta nic není. Pro minutu se nic nestalo,“ pokračuje ve vyprávění.

Z Polska do Čech

Věra Svobodová se narodila v Polsku, její rodiče tam totiž odešli za prací. V roce 1947 se celá rodina, včetně jejího bratra, vrátila do Čech. „Na dětství vzpomínám často. Na všechno. Chodila jsem tam do polské školy. Rok jsme tam měli dokonce češtinu, pak to ale padlo a učili jsme se ruštinu a ukrajinštinu, česky vůbec,“ říká Věra Svobodová.

Do Čech jeli několik dní, ve vagonech pro dobytek. „V jednom my, deset lidí tam muselo být, ve druhém jsme měli koně a krávy. Přijeli jsme do Mostu,“ vzpomíná seniorka.

Jaroslava Matlasová se narodila v Lenešicích, později se s manželem přestěhovali do Litvínova.
Ve školkách jsem pracovala celý život. Miluji děti, říká Jaroslava Matlasová

Poměrně dlouho pak rodině trvalo, než se usadila, vše už bylo osídlené. Mezitím trávila čas v táboře. Nakonec se usídlili v Chobolicích u Liběšic. Tatínek vybudoval hospodářství, a tak chodila pracovat na pole. V roce 1949 se vdala a s manželem se přestěhovala do Vrbice u Roudnice. Za rok tam založili JZD, kde pak také pracovala. Narodili se jí dva synové, které brávala i na pole. „Staršímu se tam líbilo. Ten by tam i spal. Vzal si třeba proutek, navázal provázek a hrál si, jakože pohání koně. Menšímu se ale nelíbilo,“ pokračuje.

Na dva roky se pak vrátili do Chobolic, nakonec si pořídili domeček v Brňanech u Bohušovic nad Ohří. Volného času moc neměla, starala se hlavně o rodinu. Manžel, dvě děti, zahrádka, zelenina, kytičky, něco si ušít, uplést. „Pořád bylo dost a dost práce,“ zmiňuje.

Zuzana Dobrá se narodila v Ústí nad Labem, později se přestěhovala do Mostu.
Na čajích se tančil Ústečák. Kdo ho neznal, neměl šanci, vzpomíná Zuzana Dobrá

Pět let pracovala v zemědělství, manžel byl „na dráze“ a i ona tam nakonec našla uplatnění. A práce ji velmi bavila. „Šla jsem do informací na lovosickém nádraží. Tam jsem hlásila vlaky, podávala cestujícím informace, pomáhala jim se vším. Dělala jsem také podnikovou poštu a další věci, které byly potřeba. Šla jsem tam původně na chvíli, za mateřskou, ale nakonec jsem tam byla až do důchodu, 21 let,“ směje se.

„Vzpomínám na to moc ráda. Každý výpravčí byl jiný, řídil dopravu trochu jinak. Musíte se s nimi sžít. Ale vždycky jsme se v pohodě dohodli. Já se s nimi nehádala, oni se mnou také ne. Vyhověli jsme si. Všechny jsem měla ráda. Na všechny strašně ráda vzpomínám,“ uzavírá vyprávění Věra Svobodová.

Centrum sociální pomoci Litoměřice – Domov U Trati
Domov pro seniory U Trati najdeme v klidné části Litoměřic, pětipodlažní panelový dům je obklopený parkem. Ubytování je poskytováno v 53 bytech, celková kapacita je 80 míst. V bytech mají klienti k dispozici i vlastní kuchyň a balkon. K dispozici jsou ale také klubovny, pořádají se kondiční cvičení, kinokavárny, pečení a vaření, kurzy malování, v kurzu jsou také ruční práce, sportuje se. V zařízení se také pro zájemce konají bohoslužby, vyráží se na výlety, návštěvy divadel nebo výstav.