Na přelomu května a června 1945 připravovali českoslovenští politici pokyny, jak provádět mocnostmi dohodnuté vysídlení Němců. Ve městech a obcích ale už mezitím probíhal takzvaný divoký odsun. Na řadě míst zvítězila nad lidskostí a mezinárodním právem nahromaděná zlost a krutost.

Většina transportů proběhla neohlášeně a rychle. Jeden takový ze začátku června je zaznamenaný v kronice Těchlovic u Ústí nad Labem. „Dle vypracovaného evakuačního plánu od místních antifašistů zahájena byla evakuace ve stanovený den ve dvě hodiny po půlnoci vyhlášením poplachu v obci,“ napsal kronikář obce. „Antifašisté oznámili ve svých obvodech německým občanům určeným k evakuaci, aby během 30 minut opustili se svými rodinami svá obydlí a s osobním zavazadlem maximální váhy 30 kilogramů na jednu osobu dostavili se na louku u Krumholce,“ stojí v dokumentu. Pak za dohledu vojáků zamířili na hranice.

V Březně u Chomutova si lidé mohli sbalit o pět kilogramů věcí více. Bylo ale přísně regulováno, co to mohlo být. Cennosti, hotovost či šeky zůstaly v českých rukou. Do Německa odešli Březenští bez prostředků a smíření s osudem. „Němci byli nečekaným výsledkem jimi vyvolané války zdrceni a nekladli až na ojedinělé výjimky žádný odpor,“ píše se v obecní kronice.

Majetek, kteří vysídlení obyvatelé ve svých domovech nechali, a také klíče od nemovitostí, se vzápětí dostávaly k novým majitelům. Současně s vyháněním Němců do pohraničí přicházeli noví osídlenci, kteří na majetky získávali dekrety.

Tisíce Němců putovaly do internačních táborů, kde čekaly na odsun. Podmínky, které tu panovaly, a zacházení ze strany Čechů si nezadaly s nacistickými koncentráky. Všudypřítomné násilí a mučení bylo českými úřady a armádou většinou přehlíženo. Nebo přímo iniciováno. Historik Tomáš Staněk v publikaci Tábory v českých zemí 1945-1948 popisuje masakr v Chomutově, který se odehrál z popudu posádkového velitelství na sportovním hřišti. Až pět tisíc mužů podezřelých z členství v SS a dalších nacistických organizací podstoupilo mlácení, vypichování očí, kastraci nebo pálení ohněm. Na místě zemřelo asi třináct lidí, na následky zranění 140.

Přes 763 životů včetně žen, dětí a starců ukončila kulka českých vojáků a příslušníků Revolučních gard v Postoloprtech v červnu 1945.

Dvacet tisíc mrtvých

Divoké odsuny na území Československa měla ukončit Postupimská konference na začátku srpna 1945. Spojenci rozhodli o „spořádaném a lidském odsunu německého obyvatelstva“ a úmluva měla zaručit, že živelné masové akce skončí. Podmínky Němců internovaných v internačních táborech to ale nezlepšilo, organizovaným masakrům a násilným excesů konec nebyl.

První organizované transporty z Československa vyjely na konci ledna 1946. Počet obětí divokého odsunu se na území Československa odhaduje až na dvacet tisíc.