„Při procházkách městem se mě vnučka právě takhle ptala. U některých soch jsem dokázal odpovědět, ale u jiných ne. Začaly mě zajímat a zkoušel jsem je fotit tak, abych zachytil především výrazy ve tvářích. Po knížce Litoměřické věže a věžičky, která mi vyšla, jsem chtěl stejně udělat i knihu o sochách," vypráví o tom, jaký byl jeho původní záměr, litoměřický fotograf Pavel Rýva. Obrátil se proto na historika Oldřicha Doskočila v domnění, že mu k jednotlivým snímkům vytvoří fundované popisky. Ovšem dopadlo to jinak textu vyprodukoval muž, jenž se Litoměřicemi zabývá již déle než dvě desetiletí, mnohem, mnohem více…

„Ke každé fotce chtěl poetický text, tak tři čtyři řádky. Začal jsem Jezuitskými schody. Na nich jsem ale takzvaně chytil slinu, vykašlal se na autora a zadání a začal jsem psát. A psal jsem v jednom tahu. Tímto městem se zabývám už velmi dlouho, a tak více práce mi dalo někdy něco dohledat, protože jsem věděl, že to někde mám," poodhalil, jak se knížka rodila, Oldřich Doskočil.

Nakonec přinesla práce na ní i obrácení rolí. Z historika se stal zadavatel, protože fotograf musel dodat k některým jeho textům obrázky dalších soch. Obrazově byla kniha pohromadě v červnu loňského roku, v listopadu byla hotová celá.

Na pulty knihkupectví ji nakladatelství Baron a jeho majitel Petr Prášil přinesl v prvním měsíci roku 2014. Její křest se uskutečnil na Gotickém hradu v Litoměřicích ve čtvrtek 6. února.

Nebude poslední

Oba autoři slibují, že jejich první společné dílo nebude posledním. „Druhá kniha bude o obyčejných ošklivých barácích v Litoměřicích, které nejsou v žádném průvodci, ale děly se v nich nesmírně zajímavé věci," začíná, trochu tajemně, vysvětlovat Oldřich Doskočil a pokračuje: „Například císař Josef II. pobýval v Litoměřicích pětkrát a pokaždé si vybral stejný dům. Takový nenápadný, takže by nikoho nenapadlo, že mohl sloužit k ubytování pro prvního muže mocnářství." Jde o dům v Dlouhé ulici, kde později bývalo květinářství a nyní je vietnamská večerka. „Když vejdete dovnitř, po levé straně můžete spatřit velikou barokní připomínku v němčině na pobyt panovníka, kterou pořídil tehdejší hrdý majitel domu."

Ve třetí knize se chtějí Oldřich Doskočil a Pavel Rýva vydat i do okolí Litoměřic. „Třeba u nádraží v Ploskovicích máme sochu Panny Marie se dvěma obličeji. K ní se váže zajímavá pověst. V ploskovickém zámku žily dvě princezny a ty, řekněme, páchaly neřesti. Panna Marie se na ně nemohla dívat a vždycky se otočila. Princezny se rozhodly, že jí nechají udělat dva obličeje, aby se mohla otočit celá a nemusela se na to pořád dívat. Je to hezká legenda, přitom se neví, kdo je autorem sochy a proč má dva obličeje," usmívá se litoměřický historik.

Tvrdí přitom, že nechce pouze sebrat pověsti a vydat je. Každá pověst má totiž nějakou genezi. Například strašidlo na hradě vymysleli Angličané někdy v 18. století. Jestliže strašidlo na hradě není a lidová tvořivost hovoří o něčem nebo někom, kdo by jím mohl být, znamená to, že ona pověst je starší a nevznikla až v 18. století. Proč v pověsti s opicemi na hradě Helfenburk se nemluví o strašidlech? Protože je stará a lidová tvořivost ji tehdy do strašidel nedotáhla," těší se na přípravu dalších knížek Oldřich Doskočil.

Vraťme se však k té hotové, která už nachází své čtenáře. „Největším objevem pro mě osobně je secesní krása Litoměřic s drobnými plastikami na fasádách domů. Jenom to by vydalo na samostatnou knihu. Je ale zároveň smutné, kolik hlaviček a vyobrazení zvířat je poničeno! Ukázat secesi v Litoměřicích je jednou z možností, jak zvýšit zájem turistů o město," je přesvědčen historik.

Autoři věří, že jejich kniha může upozornit i památkáře, že je třeba hledat cesty, jak zdejší secesi zachránit, pokud se stavby vyskytují mimo městskou památkovou rezervaci…

Shrňme tedy, o čem kniha Kdo se to na nás dívá! je. Čtenář se to od jejích autorů dozví hned v úvodu: „Kniha není klasickým průvodcem, i když tak může i posloužit. Klasický průvodce jenom stručně konstatuje, tato kniha, protože je knihou publicistickou, vyslovuje názory, někdy i ne zcela v souladu s většinovým územ. Také si dovoluje předkládat návrhy. Je to práce nejen poznávací, tedy učebnicového charakteru, ale i diskusní, jež by chtěla vyprovokovat o dané téma hlubší zájem."