Kliknutím zvětšíteVěznice není zrovna snové prostředí. Co vás vedlo k tomu stát se tu kaplankou?
Během studií na teologické fakultě jsem na nástěnce uviděla nabídku semináře s názvem Práce s pachateli trestných činů. Zabušilo mi srdce a cítila jsem, že to je „ono“. To jsou ty „náhody“, křižovatky, na kterých máme možnost se rozhodnout pro cestu zcela jiným, novým směrem. Později jsem se přidala k laickým dobrovolníkům, kteří do věznic docházejí, to bylo před 12 lety. K práci ve věznici jsem ale potřebovala pověření církve.
Takže jste do některé musela vstoupit?
K církvi jakožto instituci jsem měla řadu výhrad, a mám dodnes. Mnozí lidé to mají podobně, chtějí žít svou víru sami, po svém. Já zakotvila v metodistické církvi, evangelikální proud křesťanství je mi nejbližší. V loňském roce se naskytla možnost a od října jsem ve Všehrdech kaplankou.
V čem spočívá těžiště vaší práce?
Mým hlavním úkolem je poskytnout odsouzeným útěchu a naději. Těm, kteří o mou službu požádají, se věnuji individuálně, případně ve skupině.
Se všemi se bavíte o víře? Nebo s vámi mohou rozmlouvat i ateisté, kteří si chtějí jen popovídat?
Věřící a ateisty neselektuji. Posláním kaplana je poskytovat služby všem, a to nad rámec vlastního vyznání, vlastní církve. Respektuji katolíka stejně jako evangelíka a bavila bych se stejně i s muslimem nebo stoupencem židovské víry. Hledáme společně to, co nás spojuje.
A to je?
Víra v Boha a živý vztah s ním. Víra je součástí života každého člověka, byť si to třeba neuvědomuje, a je škoda se před ní uzavírat. Touhu po čemsi magickém, co nás přesahuje, máme v sobě všichni. Někdo vykládá karty, platí ezoterické kursy a pobyty, kupuje artefakty pro štěstí, chodí k vědmám. Proč nezkusit vztah s Kristem? Je zadarmo. (smích)
O čem se s odsouzenými bavíte?
O všem, co je zajímá, co aktuálně prožívají, o minulosti, plánech. O vztazích, ženách, dětech, drogách, krizích, životních hodnotách. Využívám příklady a příběhy z Bible nebo vlastní zkušenosti a k otázkám víry se stejně dostaneme.
Není kaplan v trochu komplikované situaci? Vězni si odpykávají trest, vy se jim ho snažíte ulehčit. Na čí straně vlastně stojíte?
Pozice kaplana má obrovskou výhodu, umožňuje být plně na straně odsouzeného i věznice. Odsouzení ve mně mají spojence, ale musí přijmout, že respektuji pravidla instituce. Nebudu jim nic donášet, nebudu fungovat jako prostředník se světem venku. Musím být stále ve střehu, posuzovat konkrétní situace. Velmi důležitá je intenzivní spolupráce s vedením věznice, psychology, terapeuty, vychovateli, dozorci. V tomto směru si opravdu velmi vážím všech kolegů, kteří nemají oporu ve víře. Nevím, kde berou sílu, aby dokázali snášet zátěž prostředí. Lidé, se kterými pracujeme, mohou být velmi zdatní v manipulaci, agresivní, psychopatičtí nebo prostě jen otravní svými nekonečnými požadavky.
Mají třeba tendence žádat vaše služby jen proto, aby si zkrátili dlouhou chvíli?
To bývá ve věznicích častá praxe. Já jsem se od října setkala asi tak se 60 lidmi a jejich očekávání a přístup byly různé. Někteří se přijdou předvést se zlatým krucifixem na hrudi a doufají v nějaké výhody. Nebo chtějí růženec, který by záhy vyměnili za kafe nebo cigarety. Jiní na mě pořvávají z baráků a chtějí upoutat pozornost. Na všechny čas nemám, snažím se pečlivě volit, komu se věnovat. S těmi upřímnými je spolupráce opravdu moc pěkná a zajímavá.
Byl nějaký vězeň, který vás opravdu rozhněval tak, že ani víra moc nepomáhala?
Je to dost vtipný příběh. V jedné věznici jsem rozmlouvala asi dva měsíce s mužem, jehož duchovní nasměrování vypadalo velmi nadějně. Nechala jsem se unést představou, že koukám na budoucího faráře. Představa vzala ve vteřině za své během terapeutické skupiny, kdy účastníci dostali za úkol představit svůj vysněný týden. Samozřejmě tam žádná víra nehrála roli, dotyčný chtěl být na hotelu s deseti „nádhernejma ženskejma“.
Tak z toho asi farář nebude…
Nikdy nevíme, kudy naše cesta v budoucnu povede. Ale tenkrát mě opravdu dostal, právě ženské a jeho vztah k nim a drogám dostaly dotyčného do vězení. Měla jsem na sebe vztek! Pád z piedestalu vlastní úspěšnosti a léčba z naivity příjemná není. Dnes už se tomu směju a díky psychoterapeutickému výcviku vím, že takové momenty jsou ve vztahu s klientem klíčové, oba mají možnost něco pochopit a posunout se vpřed.
Práce kaplana určitě nekončí pracovním dnem, práci si berete „domů“. Musí to být velmi náročné i na psychiku.
Náročná práce to určitě je. Ale každá práce s lidmi má svoje specifika. Mladí lidé s postižením, které jsem učila deset let, byli skvělí, ale také v mnoha ohledech nároční. Má současná práce mě baví a vidím v ní smysl, jinak bych ji nemohla dělat. Je určitě příjemné spolupracovat s někým, kdo hledá cestu ze svých problémů nebo smysl žití, a být součástí jeho hledání. Navíc je to dobrodružné, což mi vyhovuje, vždycky jsem byla trochu dobrodruh. Odsouzeného vidím poprvé v životě, nevím o něm nic, odhaduji, hledám způsob, jak s ním komunikovat. V tomto směru je víra neocenitelný dar, neustále se k Bohu obracím, prosím Ducha svatého o pomoc, vedení, radu, moudrost či obezřetnost.
Naučila jste se vy sama při práci s vězni něco o životě?
Učím se pořád. Než jsem se začala v prostředí věznic pohybovat, měla jsem vnitřní potřebu černobílého světa, dobro a zlo, morální a nemorální, padouch nebo hrdina. Pochopila jsem, že tak jednoduché to nikdy nebude. Dnešní rychle se měnící svět a společnost vyžadují značnou dávku tolerance od nás všech. A Kristův příklad jde ještě dál, k lásce. Miluj bližního svého jako sebe sama. Milujte své nepřátele. Navíc nemáme právo nikoho soudit, omezují nás různé předsudky nebo nedostatek informací. Ostatně i to je v Bibli: Nesuď a nebudeš souzen, já odplatím, praví Hospodin. Morální a etické hodnoty je bezesporu třeba zákonem chránit, jinak bychom přestali být lidmi v samé podstatě lidství. Nicméně všichni jsme stvoření Boží a Bůh miluje celý svět. To se snažím respektovat ve svých vztazích i v práci s lidmi ve výkonu trestu.
41
Volný čas
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
