Jiří Trnka řídí dvě divadla, v Děčíně a Ústí. Režírovat stihne jednou do roka

Co pro vás vůbec Činoherní studio znamená, jak své působení v něm dnes s odstupem několika let hodnotíte?

Činoherák je legenda. A ta legenda je stále živá… Přišel jsem do souboru v nelehké situaci, kdy divadlo vstávalo z popela jako bájný pták Fénix. Vlastně jsem přišel ještě před tím, v té naprosto nejtěžší době. Po návratu zpět do původní budovy Činoheráku ve Varšavské ulici se zbytky starého týmu a s několika nováčky, kdy sem se nechal ukecat a stal se ředitelem. To nebylo jako začínat na zelené louce, to bylo jako začít v díře po granátu. Jsem rád, že tohle období je za mnou a za námi.

Nechybělo moc a studio málem zaniklo. Jak je na tom dnes?

Dneska je Činoherák zpátky na české divadelní mapě, nechybíme na žádném významném festivalu, mluví se o nás a diváci k nám chodí rádi. Jsme pořád silně specifické divadlo s výjimečnou dramaturgií. Takže nejsme jen historie, jsme velmi moderní a živá divadelní scéna, která získává nominace a ocenění (naposledy cenu Thálie pro Zuzanu Truplovou v září 2019) a máme silnou diváckou základnu.

Jak to vypadá s financováním studia, jaké máte možnosti? Co stát a město, jak se k tomu staví, stačí peníze?

Město nám v posledních třech létech vyšlo opravdu vstříc, nejen provozní dotací, ale také se ledacos opravilo, budova byla v opravdu mizerném stavu. Kraj se k nám zatím chová s mírným odstupem, vrátil nás sice před čtyřmi léty mezi subjekty podpory, ale nereflektoval a nereflektuje zcela náš rozvoj a růst, což magistrát a Ministerstvo kultury dělá. Věřím, že se situace zlepšuje a hlavně zlepší.

Beton je uchvátil, vyrábí z něj šperky i umyvadla. Tvoří v dubském ateliéru

Na co se mohou fanoušci Činoherního studia těšit letos a jak byste letošní program popsal?

Vloni jsme měli řadu vynikajících premiér. Za sebe favorizuji Čarodějova učně, Lobby Hero a Sen noci svatojánské. To jsou opravdu povedené inscenace s moderním přístupem k divadlu a také s patřičným diváckým ohlasem. Dramatizace tří velkých románů dvacátého století je další naší specialitou. Mám na mysli oceňovanou inscenaci Homo Faber s Martinem Fingerem v hlavní roli, představení Pornografie a také připravovaný titul Stepní vlk, který má premiéru 11. října.

Je podle vás Ústí dost kulturní město, jak to vidíte?

Ústí má zcela svébytnou kulturu a ta je opravdu nezaměnitelná s jinými podobně velkými městy v České republice.

V jakém smyslu má podle vás tedy Ústí svébytnou kulturu?

Zatímco jinde underground už téměř vymřel, tady je to stále živá věc. Pořád tu existuje něco jako oficiální a neoficiální kultura. Ne, že by jinde neexistovaly různé subkultury a hnutí, ale tady v Ústí a v celých severních Čechách je zachováno něco z dob Plastiků a StB. Pořád to tu je cítit tou ponurou a přitom nesehnutou a nezlomenou atmosférou a pořád to má reálné kontury na obou stranách.

Co kromě ústeckého divadla ještě děláte, jakým projektům se věnujete?

Zatím jsem ještě stále ředitelem děčínského divadla, takže všechny své další aktivity jsem z časových důvodů ořezal. Občas si něco zahraju, režii tak maximálně jednou do roka, ani na psaní už nemám moc času, ale snažím se. Na všechny své občanské aktivity v občanských uskupeních a organizacích jsem postupně z časových důvodů rezignoval. Rád chodím do lesa.

Běh v Jílovém podpoří Marečka, který potřebuje asistenčního psa

Času tedy nemáte zrovna moc. Jak vlastně vypadá váš pracovní den?

Ráno vstanu, cvičím, věnuji se sobě a pak do noci oběma svým divadlům. Často nemám víkend. Tak tedy vypadá můj den. Mohu si to dovolit, protože nemám rodinu a nemusím brát ohledy na nikoho blízkého. Říkávám, že jsem se oženil s divadlem. Mám ale v plánu to změnit.

Mimochodem, když mluvíme o vašem běžném dni, na vašem profilu na webu Činoheráku hovoříte o meditaci, 16. karmapovi, tedy vůdci tibetské buddhistické školy a směru, přitahuje vás buddhismus Diamantové cesty. A proč ne třeba dnes velice módní zenbuddhismus?

Nejsem stoupencem a ani praktikujícím buddhismu Diamantové cesty. Naopak, první buddhistická kniha, kterou jsem v šestnácti letech přečetl, byla Tribunová sútra šestého patriarchy, jeden ze základních pilířů zenového buddhismu. Ta paralela s mým narozením a prvním příjezdem 16. Karmapy do Evropy je důležitá hlavně pro mě osobně. Příjezd Karmapy roku 1975 pečetil začátek velkého přenosu nauk uchovaných v Tibetu směrem na západ. O tom mluví stará proroctví Guru Padmasambhavy z osmého století. Dnes už tu je mnoho center a pravidelně tu učí velcí lámové a předávají se nauky, o kterých jsme ještě v sedmdesátých létech netušili, že vůbec existují. Děkuji, že jste se mě na to zeptal. Jsem šťastný, že můžu žít tady a v téhle době. Je to obrovská klika a nepřestávám za to děkovat.

Existuje divadelní představení, nebo hra, které byste chtěl jednou dostat do života, ale zatím na to nedošlo?

Upřímně, já asi ani žádnou vysněnou věc nemám, jen pár zajímavých nápadů a inspirací. Ale že bych o něčem snil a prostě to musel udělat, nějaká hra, téma, role, to ne, to já takhle necítím.

Autobusy čekají zase objížďky. Uzavírka ulice Čsl. mládeže potrvá asi tři týdny

Říkáte, že sice není, co byste si vysnil, ale že máte různé nápady. Mohl byste je nějak našim čtenářům přiblížit?

Vždycky mě zajímalo propojovat žánry a styly. Řekněme loutky, živou hudbu, pantomimu, akrobacii, zpěv, činohru… Velmi blízko k takovému pojetí divadla má naše poslední premiéra loňské sezóny Sen noci svatojánské, ke které jsem dělal dramaturgii. Jednou už jsem se věnoval propojování žánrů nového cirkusu s veršem a s videomappingem, téma i název byl Kámen mudrců. Mám o tom dodnes řadu materiálů, o alchymistech, o králích razících mince ze zlata vyrobeného alchymisty, takové mince existují, o životech velkých mágů. Je to moc zajímavé. Tak třeba k tomuhle bych se ještě někdy rád vrátil.

Co připravujete do budoucna za divadelní zajímavosti?

Právě Stepní vlk od Hermanna Hesseho mě kdysi velmi formoval jako teenagera a na jevištní zpracování tohoto zásadního románu se velmi těším. Na něj pak naváže německá režisérka Theresa Welge s inscenací Mládež bez Boha. V zimě nás čeká hra podle slavného Hanekeho filmu Funny games, a na jaře velmi moderní pohled na Antigonu, hru starou dva a půl tisíce let. Myslím, že každá jedna z připravovaných premiér bude v podání našeho souboru divadelní událostí.