Je tady příjemná Jobovka Jaroslava Haidlera

Shodil se Jan Masaryk z okna Černínského paláce sám? Jaká byla poslední Stalinova slova? A jak to bylo se smrtí Lavrentije Pavloviče Beriji? A co když to všechno bylo úplně jinak? Kde je hranice mezi historickou skutečností a fikcí? Tyto otázky si pokládá snad každý čtenář „politického trilleru“ JOBOVA ZVĚST z pera spisovatele JAROSLAVA HAIDLERA. Podobné literární dílo se na našem literárním trhu objevuje jen zřídka…

V posledních dvou letech vám vyšly rychle po sobě dva tituly. To je v době webu a poněkud menšího zájmu o knihu vlastně pozoruhodný úspěch. Jste přitom ročník 1933, takže nelze mluvit o debutu. Jak dlouho vlastně píšete?
Podle toho, jak se na to podíváme. Pokud by šlo o žurnalistiku, jako novinář píšu už od svého návratu z vojny, což je prakticky víc jak šedesát let. Literatuře, respektive žánru „dokumentární fikce“, se věnuji posledních pět let.

Nejste jediný novinář, který píše literaturu. Vaši čtenáři si té žurnalistické zkušenosti určitě povšimli. Nicméně o málokom se maličko v nadsázce říká „druhý Forsyth“. Vy jste si toto označení u kritiky po vydání „Jobovy zvěsti“ mimoděk vysloužil. Píšete záměrně tak, jak píšete, nebo je to jen předchozí a vlastně bezděčný vliv vaší předchozí žurnalistické praxe?
Noviny se na mé práci určitě podepisují. Žurnalistika vyžaduje rychlou cestu k věci, nezabývat se zbytečnými popisy, zakládat na faktech. O totéž se snažím i u prózy. K tomu (opět ze zkušenosti) pokud možno věrohodné rozhovory a vnitřní monology. Celé své psaní se pokouším stavět na beletrizaci literatury faktu a tam je možná ten novinář cítit ze všeho nejvíce. Držím se přísně historických faktů, ale dovoluji si přemýšlet i o „apokryfu“. Jak by to mohlo dopadnout, kdyby…

Poslední otázka v rámci „škatulkování“. Forsyth anebo autoři slavných apokryfů, Joseph Heller anebo Karel Čapek, mají vedle otázky, jak by to dopadlo kdyby… také velice čtivý a vlastně dost ukázněný vyprávěcí jazyk. Myslíte při své tvorbě i na detail a cizelování textu?
Předpokládám, že většina autorů si dává zatracený pozor, aby se neopakovaly nejen námětově, ale i jazykovými prostředky, a opět musím poděkovat žurnalistice, která mne zejména později v pozici šéfredaktora naučila věnovat se čistotě jazyka.

Čtenář má k dispozici dva vaše tituly. „Jobovu zvěst“, čerpající z éry stalinismu a osudů stranického vůdce Beriji, a pak „Prokletou setbu“, román mapující prostředí českých a nacistických zpravodajských služeb v oblouku před, během a krátce po druhé světové válce. Kde chcete čerpat dál a do budoucna? A hlavně, chcete i nadále zůstat věrný svému žánru?
Určitě.

Mohu jednu otázku na tělo? Vámi zvolený žánr, vaše potřeba popsat oblouk komunistické historie naší republiky, snaha dotýkat se „stranických tabu“ jedná se o chuť, jakési puzení, anebo je to jen autorský kalkul, řemeslný etalon, jaký zvolil například jiný, kdysi velmi oblíbený Severočech Páral?
Rozhodně puzení. Ale abychom si rozuměli. Není to nějaká patetická potřeba „vypsat se z toho“, psát za každou cenu. Stane se mi, že někdy napíšu jen jeden dva odstavce a jdu od toho. Věřím, že každý, kdo „slyší“ na své puzení, je jakoby řízen odněkud svrchu.Vesmíry našich životů tedy vzpomínek a pohnutek jsou napěchovány fůrou myšlenek. Je potřeba si na ně znovu počkat a nechat je ožít. Příběhy nevymýšlím. Přesvědčuji se, že se každý zas a znovu setkáváme s totožnými modely chování. Prostě jen čekám, až se nějaký „rozžije“ a ani potom na něj netlačím, a nechávám ho „žít vlastním životem“. Samozřejmě s nekompromisním přihlédnutím k historickému kontextu. Nebudu tvrdit ani další floskuli, že se to „píše samo“. Prostě vím, že příběh tam někde je, a tak jen pozorně čekám, až dostane chuť se odvíjet.

Je o vás známo, že jste velice dobrý šachista. Nedivte se proto, že se ptám i na ten eventuální kalkul. Vaše texty přinejmenším tematicky nejsou přece pouze příběhy, které by diktoval vesmír z nějakého centrálního bazénu příběhů. Každý má také nějaké vnitřní téma, které chce zpracovat…
Jsem přesvědčen, že člověk, který prožije válku jako malý kluk, dospívá v totalitním systému padesátých let a svá nejlepší léta prožije v období normalizace, je kontaminován tak či tak. Buď jako kolaborující s dobou anebo dobou postižený. Mnoho mých vrstevníků si teprve po převratu uvědomilo, jak odepsanou a zmarněnou generací jsou. Mou snahou není přinést svědectví o té době těm, kdo dnes už nechápou, proč jsme stáli fronty na knížky anebo doložky do Jugoslávie. Ani omlouvat ty kolaborující a glorifikovat ty nesehnuté. Jen a právě prostřednictvím určité fikce, která nudná fakta mění ve skoro detektivní story nechat znovu ožít všechno to tehdejší plíživé zlo. Které ostatně dneska jen nově metastázovalo i do časů webu a virtuality.

Ve vás se snoubí zkušenost obou stran. Kolaborujících i nesehnutých. Zlomemo bylo tzv. „Pražské jaro 1968“. Hodláte se věnovat i této tematice?
Samozřejmě. S tímto tématem se vypořádávám v dalším připravovaném rukopisu „Očkovaní satanem“.

Chystáte se literárně komentovat i tzv. „Samet“?
Zatím ne. Ona totiž každá doba potřebuje určitý odstup. Navíc psát na faktech postavenou literární fikci o lidech v době, kdy je celá posametová realita jednou velkou fikcí, schizofrenií a téměř paranoidní nedůvěrou poznamenaným zklamáním všech, kdo ji tvoří a prožívají, by bylo kontraproduktivní.

Část nákladu Jobovy zvěsti věnujete speciálně městu Ústí. Nejde na odbyt, nebo je to určitá forma poděkování geniu loci?
Určitě to druhé. Od mládí Liberečák, od roku 1960 Ústečák. Já jsem v severních Čechách zakořenil a právě doba, která mne poznamenala a která mne fascinuje, se na tomto kraji podepsala. Ani zábor Sudet, ani německý odsun neublížily tomuto kraji tolik, jako právě stalinismus a normalizace. Teprve tato doba připravila tuhle krajinu o lidi, kteří jsou s ní svázáni. Vlastně o duši. Proto se také můj nejnovější titul věnuje přímo Ústí nad Labem a shodou okolností má pracovní název „Výkupné za duši“. Ten je však prozatím rozepsán, tudíž chci věnovat Ústí „Jobovu zvěst“. Kniha bude k mání v knihkupectví UJEP Ústí nad Labem. Shodou okolností přesně v těch místech, kde v osmašedesátém bývala tzv. „komandatura“, tedy sídlo sovětských jednotek, a kde pak dlouhou dobu normalizace stával pískovcový Gottwald, severočeským smogem postupně karikovaný do podoby „černouška pro štěstí“, jak mu ten popílek zapadal do papachy a pak se po dešti nemilosrdně roztékal po diktátorově ušlechtilé líci. Docela mne těší představa, že „Jobovka“ pro Ústí najde své útočiště právě tam. A že snad zaujme i ty, kdo toto knihkupectví využívají.

Rukopis přilákal předního českého ilustrátora

Haidlerovy knihy zaujaly držitele mnoha mezinárodních cen za knižní ilustraci, Oldřicha Jelena (*1961): „Jobovu zvěst jsem přečetl s nadšením a velice rychle. Ilustrovat knihu, která se mi líbí, je lehké, nápady se rodí samy. Ilustrace jsou krevním oběhem knihy, ale mě záleží i na tom, aby obstály samy o sobě, aby obsahovaly i něco univerzálního. Některé převádím do grafické podoby formou litografie-kamenotisku a vytvářím z nich samostatná umělecká díla,“ říká autor, jehož dílo se dostalo až k Barracku Obamovi. „Přestože se věnuji převážně volné tvorbě, rád bych s panem Haidlerem realizoval i další projekt podobný Jobově zvěsti nebo jeho románu Prokletá sedma, který mě také velmi oslovil.“

Zpracoval Jakub Brünner