Ústí nad Labem je přímo vaše rodiště. Jak vidíte tohle město dnes?
Ústí nad Labem mám svým způsobem rád, ovšem že by to bylo město roku, to si nemyslím. Ale přece jenom jsem tam strávil šest a půl let svého života. Takže jesle, mateřská školka a první třída základní školy. Dodnes mám v paměti ty chodníky, ty budovy, cestu do školy, paní soudružku učitelku a první hodiny klavíru, které jsem tam absolvoval. Když se na to kouknu objektivně, kdysi bylo Ústí mnohem krásnější než dnes. Co tam stojí za zmínku a návštěvu, je Větruše a Střekov.

Nyní žijete v Praze. Co vás sem přivedlo?
Mám kořeny z různa, můj táta je z Kolína a máma z Kladna. Když skončila 2. světová válka a došlo k odsunu sudetských Němců, oba moji dědové šli za prací do Ústí, kde byla spousta pracovních míst a také krásné byty po Němcích. Dodnes mám po nich doma staré pianino. Že se moje rodina dostala do Ústí, byla souhra náhod. A proč ten přesun do Prahy? Ono když se zprůměruje Kladno a Kolín, průsečík vychází někde v pražské Hostivaři, kde jsem nakonec zapustil kotvu. Mně v tu dobu bylo necelých 7 let, a tak jsem o tom nemohl rozhodovat. Mého otce to táhlo do Prahy. Je to hlavní město, které je nejen nejkrásnější v celé republice, ale možná nejkrásnější v celé Evropě. Takže ten přesun nebyl kvůli tomu, že bychom pohrdali Ústím, ale chtěli jsme být prostě v centru dění. Jsem za to nesmírně vděčný, protože kdybych zůstal v Ústí, tak vůbec nevím, co bych dělal. Asi bych nehrál na klavír s kapelou a nebyl moderátorem či hercem v televizi.

K hudbě jste tíhnul už od dětství. Kde byl ten první impuls?
Můj táta byl ten, který měl inspiroval. Měl starý gramofon a 25 dlouhohrajících desek, část z nich byla rock’n’rollová. Elvis Presley, Bill Haley a další hvězdy. Já jsem ten gramofon ovládal ve dvou letech, kdy jsem sotva mluvil. Mě zajímal jen rock’n’roll, žádný „Skákal pes přes oves“ nebo „Pec nám spadla“, v tom jsem se odlišoval od ostatních dětí. Od první chvíle jsem se zamiloval do rock’n’rollu a Elvise Presleyho.

Proč vás zrovna zaujal rock’n’roll?
Za to opět vděčím tátovi. On Elvise a rock’n’roll přímo miloval. Jako malý kluk chytal německé rádio, kde hráli rockovou hudbu. Já to také pocítil, my chytali západoněmeckou stanici, kde každou neděli hrály hodinu rock’n’rollu, měl jsem připravené kazety a furt jsem nahrával. Nejhorší pro mě bylo, když se zhoršilo počasí a najednou nebylo slyšet vůbec nic. Ostatní vůbec nevěděli, o čem je řeč, moji vrstevníci byli úplně jinde. Kvůli rock’n’rollu jsem začal jsem chodit do tehdy Lidové školy umění a učil jsem se hrát na klavír. To s sebou ovšem neslo i hudební teorii a to mě nebavilo. Zpětně jsem vděčný za to, že si dokážu přečíst nějaké noty, i když kostrbatě a pomalu. Jinak jsem se hlavně učil hrát na klavír z těch nahrávek, které jsem si foneticky přepisoval.

Kdy jste začal hrát ve skupině Lokomotiva?
Všechno to začalo už během studia na vysoké škole, kdy jsem začal účinkovat se svou kapelou v pořadu S politiky netančím, který uváděl Miloslav Šimek se Zuzanou Bubílkovou. Nejdříve jsme s ním jezdili dva roky po divadlech. Pan Šimek si nás strašně oblíbil a chtěl nás jako hudební složku do svého pořadu. Líbilo se mu, že hrajeme rock’n’roll a živě.

Vaše texty jsou velice zajímavé, píšete si je sám?
Texty jsem nejvíce psal, když jsme s mojí kapelou Lokomotiva působili v pořadu Miloslava Šimka a Zuzany Bubílkové. Museli jsme vytvořit dvě písničky do každého dílu. Většinu ovšem napsal můj strýc Petr Vondráček a časem jsem začal psát i já. V té době jsem byl docela plodný. Když to vezmu dohromady i s písničkou Krokodýl Chňapík, kterou jsem otextoval z původní německé verze, tak mám na svém kontě tak 40 skladeb. Z toho 25 pro Lokomotivu, což je na těch čtyřech CD. Ale nejsem textař na klíč, kterému by někdo zavolal a řekl „Vondráčku, potřebuju text“ a já ho udělal. Tak to opravdu ne.

K herectví a moderování jste dříve neinklinoval. Kdy to tedy začalo?
Mě vždy bavila hudba a zároveň jsem cítil ve skrytu duše, že to není žádná tutovka. A tak jsem si chtěl udělat takzvaně zadní vrátka, což dělá spousta lidí. Po gymnáziu jsem šel na VŠE v Praze, na mezinárodní obchod. Představoval jsem si, že budu někde daleko jako diplomat v bílém saku s červeným motýlkem jako James Bond. Něco jako kulturní atašé, ale to nevyšlo. Vlastně mě z VŠE třikrát vyhodili, ale já vždycky udělal přijímačky znovu, to mi šlo. Problém tkvěl v mé lenosti, neměl jsem rád dlouhé přednášky nebo dělat nějaké úkoly, to jsem šel radši někam do kavárny nebo do parku. Problém byl, když jsme třeba museli vypracovat nějakou práci na počítači, tak to byl horor, protože to nebyly počítače doma, ale byla jedna velká počítačová učebna, kde se stály veliké fronty. Já nesnášel čekání, to vlastně nesnáším dodnes. Když mě pak tolikrát vyhodili, tak jsem si říkal, že na to nemám dost inteligence. Šel jsem na IQ testy a tam jsem zjistil, že by mě vzali i do Menzy.

Jak jste se tedy nakonec dostal k herectví a moderování?
Začalo to právě, když jsem účinkoval v pořadu pana Šimka. Ten pořad měl velice vysokou sledovanost, asi 3 miliony, to bylo v té době fenomenální. Časem si mě povšimly dvě ženy, Kateřina a Jitka Bártů, které psaly scénář k seriálu Rodinná pouta. A tak jsem dostal nabídku na roli Viktora Švarce, který byl majitel restaurace, hrál na klavír a byl tak trochu hochštapler. Pro mě jako neherce to bylo něco úžasného. V seriálu jsem se naučil nějakému tomu herectví. Také jsem účinkoval v muzikálu Olympic s Alešem Hámou, to byla moje první divadelní zkušenost. A moderování pořadu Hádej, kdo jsem na Primě? Žádné příručky moderování jsem neměl, dá se říct, že jsem měl pouze školu rétoriky od pana Šimka. Osm let spolupráce bylo vidět, naučil mě, jak se správně vyjadřovat a mluvit. Takže jsem začal moderovat a ten pořad byl tak úspěšný, že vyhrál Týtý.

To byl velký umělecký skok. Jak jste reagoval?
Upřímně řečeno jsem absolutně nečekal, že bych mohl být nominován, natož vyhrát. Já dostal cenu Týtý jako objev roku. To jsem se strašně smál, co já jsem za objev.

Takže jste se rozhodl, že se herectvím a moderováním budete nakonec živit?
Já jsem byl vždycky tak trochu lempl, to mi zůstalo dodnes. Pro mě byl důležitý rock’n’roll, to mě bavilo. A to, že bych chtěl docílit nějaké herecké mety, to jsem v sobě neměl. Jen jsem chtěl, abych to, co dělám, dělal dobře.

Účastnil jste se i show Tvoje tvář má známý hlas, jaké to bylo? Jaká proměna byla nejlepší a naopak ta nejhorší?
Byl to velký zážitek. Nejlepší byla přeměna na Lennyho Kravitze, toho mám rád. Zato přeměna na Tinu Turner byla horší. Měl jsem podpatky, takzvané kačenky, aby se mi lépe tancovalo. Pak zlaté krátké šaty, paruku a nalepené řasy. Nejhorší bylo, že jsem si musel oholit nohy, ruce a hruď. Těsně před vystoupením jsem šel na záchod a tam jsem pochopil, že není jednoduché být žena. Samotné převlékání do ženský mi přijde velice ubohé, nevkusné a laciné. Moc mě nebavila přeměna v ženu, mě bavila jen písnička Proud Mary, protože pro mě je Tina Turner taková skvělá rocková babička.

Vaším vzorem je Elvis Presley. Co vás na něm uchvátilo? Stylizujete se do něj?
On je můj učitel zpěvu. On je jedinečný. Nemám rád napodobeniny. Já mám Elvise v srdci, takže frajeři, co se za něj převlékají, mě absolutně nezajímají a nebaví. Šaškárna na téma Elvis je mi v podstatě odporná. Několikrát jsme s mojí kapelou Lokomotiva a velkým symfonickým orchestrem měli koncert na téma Aloha from Hawai podle Elvise. Tohle jsme dělali několikrát.

Jak vznikla vaše skupina Lokomotiva?
Já a Vítek Fiala, který hraje na basu, se známe od mala. Mně bylo 7 a jemu 9 let, naši otcové se znali a k sobě přibrali mého strýce a ještě jednoho pána. A tak to vzniklo, my dva malí kluci a 3 dospělí. Hráli jsme rock’n’roll. Jmenovali jsme se Seniors and Juniors, bylo to v roce 1983. O dva roky později jsme vystoupili po boku Karla Zicha. Ten si mě všiml a nazpívali jsme duet. To bylo poprvé, kdy jsem se objevil na desce. Pak přišla revoluce a nějak se to s naší kapelou odmlčelo. Lokomotiva pak vznikla v roce 1994. Dohromady to dal Vítek Fiala, protože znal Karla i Norbiho. To je čtyřka, která funguje dodnes. Jeden z největších úspěchů byl, když jsme hráli v Rusku na Sibiři, to byl zážitek na celý život. Hráli jsme tam 5 dní a stálo to opravdu za to.

Vy hrajete ovšem i ve filmech, z poslední doby třeba v Lídě Barové, předtím to byl Bestiář nebo Vánoční Kameňák. Máte radši kladné, nebo spíš záporné postavy?
Ve filmu Ženy v běhu jsem hrál chlípného podnikatele. Takže spíše záporáka. Ale mně je jedno, zda hraju zápornou, nebo kladnou postavu. Ve filmu Pražské orgie jsem za agenta StB. Je to zasazené 70. až 80. let minulého století a svou roli hraji v angličtině.

Zuzana Dumbrovská