Kliknutím zvětšíteO dlouholetém šéfovi krajské vyšetřovačky Bohumilu Kotasovi není příliš známé, že ještě před nástupem do služeb policie i později intenzivně fotografoval lidi v ústeckých ulicích a putykách. „Fotografii jsem bral jako osobní zábavu i jakýsi vzdor v mezích zákona. Fotil jsem věci, které mi v tehdejším režimu připadaly paradoxní,“ říká 68letý muž, který se k tvorbě z 80. let vrací knihou fotek z tehdejšího i dnešního Ústí. Chystá také malou jednodenní výstavu ve Svádově.
Kdy jste začal fotit?
Na přelomu 60. a 70. let, když jsem chodil na chemickou průmyslovku v Ústí. Většinou jsem snímal kamarády. Díky chemii jsem si mohl dovolit experimentovat například s vlastními vývojkami a převyvoláváním filmů až na citlivost 36 DIN, což je pro fotografování bez blesku výhodné.
Na jedné z raných fotek jste zachytil mladého Josefa Náhlovského, to je z této doby?
To jsou portréty z domácích mejdanů z konce 70. let. Pepa byl o trochu starší než já a bydlel vedle v ulici. Byl to dobrý parťák a inspirátor mnoha našich vylomenin.
Fotil jste v hospodě Chaloupka. Byl jste tam štamgast?
Kousek opodál jsem léta hrál závodně basket a po tréninku jsme sem chodili. Občas jsme hráli na kytaru a když se přimotal někdo od jiného stolu, vyfotil jsem ho také. Tenkrát ještě nebyla v módě ochrana osobních a osobnostních práv a focení v hospodě nikdo neřešil.
Máte z této doby i snímky z vinárny Pod Pražačkou. Kde ta byla?
Na rohu Fučíkovky, dnešní Masaryčky, pod již zbouranou hospodou Pražačka. Dnes tam stojí hotel Vladimir. Tady jsem fotil také baskeťáky a známé. Tenkrát ještě nebyly digitály a mobily a lidé byli rádi, když jsem jim dal jejich alespoň malou fotku.
Řadu portrétů jste pořídil v M-klubu na Mírovém náměstí. Byla to už tehdy diskotéka?
Hrál tam jako DJ Míra Hašek, ale dělaly se tam třeba Mikuláše pro děti, koncerty a jiné akce. Když akce skončila, tak se tam prostě v uzavřené partě popíjelo. Bylo to takové doupě neřesti skryté pod pláštíkem SSM. Chodil jsem tam fotit od začátku 80. let a ve foyer pak fotografie vystavoval. Kromě portrétů a jazzové tematiky tam dlouho visely také mé záběry závodních aut.
Další fotky máte ze svádovské Koruny. Až tam jste z Ústí jezdil?
Přes kopec mám chatu a hospoda ve Svádově tehdy byla jediná kultura široko daleko. Lidé tam hráli šachy, kulečník, slavily se tu svatby, pohřby, občas někdo vytáhl harmoniku, tančilo se, dělaly se tady zabijačky. Hospoda byla taková sociologická laboratoř. Ani zde nikomu nevadilo, že ho fotím, všichni mě znali. Dnes jenom projedu autem okolo, ale plánuji tu celý cyklus fotografií vystavit. Mám to už zkompletované, dokonce i připravený provázek a kolíčky. Řeknu pár známým, aby se přišli podívat. Bude to pouze na jeden den.
V 80. letech jste se nevěnoval jen focení v hospodách. Zvěčnil jste i Předlice, proč?
Terén jsem znal z obchůzek, v Předlicích jsem dělal chvíli policajta. Byl by hřích ten materiál nevyužít, a proto jsem tam chodil i mimo službu. Třeba pálení plakátů z komunistické výzdoby na místním smetišti, to nešlo nevyfotit.
Tvořili na hraně zákona, nikdo je nepráskl
Někdy v té době jste se stal členem československé fotoskupiny Oči. Jak jste se k ní dostal?
Oči fungovaly už nějakou dobu, když jsem se k nim připojil. Její členové se věnovali výhradně sociálnímu dokumentu. Tahouni skupiny studovali v Žilině a Olomouci různé vysoké školy, dopravní, vojenskou, medicínu a další obory, nesouvisející s uměním. S duchovním otcem Očí Zdeňkem Fišerem jsem se potkal tuším na Juniorfotu v Teplicích a ten mě tam natáhl. Všichni jsme se jednou za čas scházeli v chatě Bumbálka na hraničním přechodu Makov. Já se technicky podílel na vydávání občasníku skupiny s názvem Dioptrie. Jinde nepublikovatelné kontroverzní příspěvky jsem na psacím stroji přepisoval na kradené blány, které se tenkrát evidovaly, a ve Spolchemii se to potajmu tisklo. Porušovali jsme tím minimálně tiskový zákon. Přestože jsme výtisky tohoto „samizdatu“ z hecu zasílali jako povinný výtisk i na FAMU, redakci časopisu Československá fotografie a dalším osobám mimo fotoskupinu, nikdy nás nikdo nepráskl.
Pod hlavičkou Očí jste nafotil mládež u ústeckých kolotočů. Proč jste ten cyklus nazval Quo vadis?
Byl to můj příspěvek do projektu MY 80, který měl zmapovat osmdesátá léta. Každý to pojal po svém. Já se rozhodl fotit u kolotočů tam, kde je dnes Forum. Můj kamarád se mladých na magnetofon dotazoval, čeho by chtěli v životě dosáhnout, a součástí byla i písemná anketa. Obvykle odpovídali, že by chtěli auto a mít se dobře, což bylo v kontrastu s tím, že pro to zjevně nic nedělají, jen se flákali. Fotografie se vystavovaly i s anketou. Z kontextu fotografií a infantilního písma, plného pravopisných chyb, je zřejmý i název cyklu „Quo vadis?“ (latinsky „kam kráčíš“). Mimochodem, s jedním z těch mladíků, kterého jsem fotil, jsem se později potkal na služebně. Když ho šacovali, našli v peněžence můj snímek od kolotočů. Ty jsem tam mládeži průběžně rozdával, abych si získal její důvěru. Potěšilo mě, že si toho tak cenil. V praxi tím naplnil socialistickou tezi, že umění musí jít mezi lidi.
Dělali jste s Očima nějakou větší akci v severních Čechách?
V roce 1980 jsme si v Holanech na Českolipsku pronajali chatu a týden tady fotili. Já se pokoušel o autentický obraz socialistické vesnice. Ne nijak jásavý, jak velela tehdejší ideologie, ale realistický, se vší šedivostí a ošuntělostí. Pak jsme sem za měsíc přijeli na dožínky a udělali „expanzivní výstavu“, jak jsme tomu říkali: na budovu hospody jsme pověsili provázky a na ně fotky velkých formátů. Místní byli u vytržení a pořadatelé je museli vyloženě tahat do sálu na koncert Evy Pilarové, který měl zrovna začít.
Vaše angažmá u skupiny ale později skončilo, proč?
Tahouni Očí dostudovali a rozešli se do všech stran, skupina přesto dál nějak fungovala. Já se už ale příliš neztotožňoval s jejich důrazem na sociální dokument a frekvencí plánovaných projektů. Chtěl jsem se fotografií bavit, ne trápit. A někdy v druhé polovině 80. let jsem založil v Ústí neformální volnomyšlenkářské sdružení c.k. Bivoj, tedy celovšeumělecký kolektiv. Občas jsme fotili, poslouchali a hráli muziku, chodili do hospod, psali básně, kouřili dýmky, byli jsme takoví umělci života. Dělali jsme si srandičky a posílali do renomovaných soutěží jako Chodovský džbán nebo Zlatý svícen Kamenického Šenova technicky a formálně dokonalá, ale obsahově neuchopitelná díla. Jako to s názvem Tragédie v Bronxu, kde zpod trabanta s ústeckou poznávací značkou trčí noha a na to svítí baterkou muž v klobouku a kožeňáku. Poroty si s tím vůbec nevěděly rady. A i Fišer z Očí mi vytýkal, že znevažuji fotografii.
Pak jste postupně přestal fotit kvůli práci a rodině?
To úplně ne, ale fotím spíš jen pro sebe, rodinu a kamarády. Nic konceptuálního. Nejsou to úplně prvoplánové fotografie, ale na zajímavosti získají až časem. Teď, kdy i nemehlo udělá díky digitálu hezkou fotku, mě to nějak nebaví. Ale těch starých fotek, o kterých se bavíme, si s odstupem let cením. Loni jsem je v knize Aussig nad Labem doplnil několika snímky ze současného města.
Jak jste vlastně v 80. letech své focení chápal?
Bral jsem ho jako osobní a společenskou zábavu. Také to pro mě představovalo jakýsi vzdor v mezích zákona. Fotil jsem věci, které mi ve stávajícím režimu připadaly paradoxní. A musím říct, že mě kvůli tomu nikdy nikdo neperzekvoval. Cenzoři a lidé, kteří měli dbát na ideovou čistotu, buď ty fotky nepochopili, nebo dožívajícímu režimu sami nevěřili. Ostatně v životě jsem potkal jen minimum zarytých a kovaných komunistických blbů. Kdyby to tehdy nebyla taková tragédie, byl by to „bizár“ jako dnes.
41
Volný čas
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
