V těch čtyřech písmenech je vše. Škleb rockového klauna Marilyna Mansona, žár Rammstein, radost Parkway Drive, česká teatrálnost Dana Landy, um Slashe, pot AC/DC, otcovství rappera Marpa, žhavost festivalu Rock im Park v Norimberku, osudovost hudby na jednom z posledních snímků zesnulého Chestera Benningtona z Linkin Park. Ale také zábavnost Billy Talent, zdravá urputnost Foo Fighters, naštvanost Ice-T (Body Count), „křížové tažení“ Ghost, ztracené lásky Markéty Irglové a Glena Hansarda, vášeň Adama Grahna (Royal Republic) živě v Plzni nebo tetování Matta Tucka z Bullet For My Valentine v Norimberku…

Autor fotografií pracoval také pro Plzeňský deník. A právě takto odpovídal Milan Říský pro Ústecký deník.

Jak byste své snímky charakterizoval?
Zachycují převážně zahraniční kapely a zpěváky, některé téměř portrétním způsobem, jiné zase živelně. Fotky jsou velkoformátové, na šířku mají metr a vznikly za posledních pět let. Zhruba půlku jsem jich pořídil na festivalu Rock im Park v německém Norimberku.

Které si nejvíce ceníte a proč?
Asi Chestera Benningtona, zpěváka Linkin Park. Toho už nikdy nevyfotím, protože spáchal sebevraždu. A na jejich albu Hybrid Theory jsem vyrostl. Na výstavě v ústecké knihovně jsou i snímky mých dalších letitých oblíbenců jako Rammstein, System Of A Down a nechybí ani věhlasný Tom Morello z Prophets of Rage s ironickým nápisem Fuck Trump na kytaře…

Linkin Park - One More Light  Zdroj: YouTube.com/Linkin Park

Když vidím vaše foto Rammstein, vybaví se mi jejich koncert před pár lety v Praze. Jaké to je, dávat si pozor, abyste tu nezačal sám hořet? Byl to tehdy až v půli sálu pěkný žár z pódia…
Když nejste na scéně, ale pod ní, až takový žár tam není. Na druhou stranu vystavuji snímek polské black metalové kapely Behemoth, a tam šlehaly plameny blíž, než jsem čekal. Už to nebylo úplně příjemné, přišel jsem o pár chlupů na rukou. Paradoxně jsem ale sáhl po zcela jiné momentce, mnohem vyrovnanější a klidnější, pokud se to tak dá u black metalové kapely říct. A plameny na jedné fotce šlehají i kolem muzikantů z australské skupiny Parkway Drive.

Může se výstava pochlubit i snímkem Karla Gotta?
Ne, není tu, ač jsem ho fotil na festivalu Rock for People před šesti lety.

Kdy výstava vznikla?
Začala vznikat koncem minulého roku, poprvé byla vystavena letos v lednu. Ale asi šest fotek jsem ještě po letních festivalech přidával. Takže kdybych chtěl Gotta, dodal bych ho. Obecně jsem měl celkem problém s výběrem, vystoupeních jsem nafotil fakt velké množství, protože jsem prošel různými médii - časopisy Rock & Pop a Rock & All, fotil jsem v novinách a teď přispívám do časopisu Fakker.

Na většině vašich snímků jsou muži, zpěvaček pomálu. Kamarádka jednou pěkně nafotila Doro Pesch s rozevlátými vlasy. Máte podobný snímek?
Doro jsem také jednou fotil, takže možná v archivu podobná bude (smích). Za zmínku určitě stojí fotka kapely Infected Rain, ale pravda - žen je zde poskrovnu. Ani si nevybavuji, že bych poslouchal nějakou skupinu, kde by zpívala žena.

A z českých kapel? Jak se vám dostali do hledáčku Dan Landa a Marpo a jeho TroubleGang?
Landovi jsem fotil celé loňské turné a Marpo patří také k těm z Čech, kteří mě zajímají a baví. Z tuzemských interpretů je tu pak ještě Ben Cristovao a Markéta Irglová s Glenem Hansardem. To bylo asi před čtyřmi roky v Praze v Divadle Archa. Oni ani nehráli spolu, ale Markéta tam přišla…

Přišla si ho zkontrolovat, jestli tam nedělá nějaké „lumpárny“?
To klidně i mohl, oni už tenkrát nebyli spolu.

Která fotka je pro vás z výstavy top?
Vedle Linkin Park také Tool, jejich nové album je navíc dokonalé. Ty jsem zrovna fotil letos v Norimberku, patří na výstavě v Ústí nad Labem k novým snímkům a stala se jednou z mých nejoblíbenějších.

Na této výstavě mi chybí třeba Nick Cave.
Toho jsem nikdy nefotil a mám pocit, že povoluje fotografům pouze jednu písničku, podobně jako Marilyn Manson. Jiní většinou tři.

A jak to mají nastavené Tool?
Také jen jednu. Ale u nich je to jedno, mají patnáctiminutové skladby (smích). Na druhou stranu je jejich zpěvák Maynard James Keenan zhruba na úrovni bubeníka a špatně nasvícený, takže to byla taková fotografická maturita. (smích)

Jaká je vaše „česká srdcovka“?
Fotil jsem Danovi turné, znám ho už spoustu let a jeho muziku jsem odmala poslouchal. Ač má nějakou pověst, pracovalo se mi s ním vždy dobře, je to hlavně fajn člověk. Chválím si spolupráci s Marpem, od něj vždy chodí skvělá zpětná vazba a koncerty má výborné.

Jak moc vaše výstava putuje po Česku? A kam se chystá?
Začali jsme v Plzni, nedávno ji viděl Zlín, teď je tady a pak se stěhuje na skoro dva měsíce do Blatné, mého rodného města. Asi nějaká líheň fotografů, spousta kamarádů tam odsud skvěle fotí, mají tam foto festival a další podobné aktivity. Na příští rok se řeší další města, domluvený je třeba Regensburg v Německu. Ideální je naplnit celý rok tak, aby má výstava každý měsíc někde byla. Na výstavách nezní reprodukovaná hudba kvůli OSA, ale návštěvníci si pomocí QR kódu mohou načíst playlist písní připravený k výstavě. A pustit si hudbu do sluchátek buď na Spotify, Applemusic anebo YouTube.

Má z toho člověk nějaké peníze, přinese mu je vystavování?
Ne. Spousta fotek je smluvně vázána, dostanete před koncertem podepsat papír, kde je jasně definované, co se snímky můžete dělat. A prodávat je třetí straně je většinou striktně zakázané.

Fotíte pro německé hudební festivaly, pracujete ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje. Živí vás knížky, je to tak?
Ano, pracuji na PR oddělení, takže se moje práce točí kolem knih, sociálních sítích a focení akcí v knihovně. Koncertní fotografie u nás člověka neuživí, pokud by chtěl dělat jen to, co ho opravdu zajímá. Pro mě je to hlavně zábava a také splněný sen, třeba v případě už několikaletého focení pro festival Rock im Park. Toho si fakt cením.

Výstava Milan Říský – LIVE
probíhá v Severočeské vědecké knihovně v Ústí nad Labem až do 31. října. Vstupné se neplatí.