„Ubyly akce nejen města, ale také škol, spolků a sdružení, které se do kroniky také zaznamenávají,“ popisuje. „Celkově to odhaduji, že kulturní akce v běžném roce tvoří až čtyřicet procent veškerého obsahu kroniky,“ vypočítává Pavel Simet. 

Lépe na tom nebudou ani obecní kroniky. „I u nás stránky dost prořídnou, přišli jsme především o podzimní akce, jako je drakiáda či soutěž v pečení. A samozřejmě vánoční program,“ přisvědčuje kronikářka Vysoké Pece na Chomutovsku Kamila Skalická.
 
Covid bude podle Simeta v textu jirkovské kroniky figurovat dost, zároveň ale odmítá, že si generace, které po nás teprve přijdou, budou číst spíš ročenku jedné nemoci než materiály o každodennosti města. „Není to kronika covidu, to v žádném případě. Kroniku není možné psát jen o jednom tématu a dávat mu přednost,“ vysvětluje. Jako příklad dává zdravotní situaci na přelomu roku 1995/96, kdy vypukla v Česku jedna z vážnějších novodobých epidemií – chřipková. Ta si vyžádala přeplněné nemocnice, chřipkové prázdniny a především, zasáhla jedenáct procent populace. Nákaza vedla k úmrtí stovky lidí.  „V kronice jsou tomu ale věnovány tři věty v rámci kapitoly o veřejném zdraví,“ doplňuje Simet.

Nejspíš to nebyl výjimečný krok. Kronikář ze Štětí Miloš Bílek se chřipkové epidemii nevěnoval na stránkách městské kroniky z let 1995-96 vůbec. Stejná situace se opakuje například i na druhém konci kraje v Podbořanech, kde se epidemii kronikář také nevěnoval.

Pavel Simet je zároveň historik a muzejník. Dobových kronik mu prošlo pod rukama tucty. Přístup kronikářů k zapisování je různý, jednoho pravidla by se ale měli držet. „Správně by kronika měla být výčet faktů bez emočního zabarvení,“ podotýká jirkovský kronikář.

A je v kronice místo pro drby? „Ne, není. Do kroniky drby nepatří,“ směje se. „Na druhou stranu, docela mě překvapilo, když jsem objevil zápisy z dob minulého režimu, kde kronikář zmínil i nedostatky v obci, například nedostatek bytů, problémy v zásobování či neuspokojivou dopravní situaci na sídlištích,“ líčí Simet. „V padesátých letech by to určitě neprošlo cenzurou, v osmdesátých to už ale asi bylo přípustné,“ uzavírá Simet.