Básník Hradecký může vyhrát Magnesii Literu. Psaní je mojí životní kotvou, říká

Jste básník. Je to povolání, nebo spíš úděl?
Člověk si nevybírá, že je básníkem. To se prostě stane, jako se to stalo mně. Jen mi dali do ruky tužku, začal jsem psát. A to jsem v té době odmítal číst. I když jsme měli doma knihovnu a moje matka byla velká čtenářka.

Uživí vás psaní?
V současnosti si vydělávám v podstatě jako dělník. Nevím ale o žádném českém básníkovi, který by se dokázal uživit jen psaním.

Jak vznikají vaše básně? Spontánně, nebo pomalu?
Pracuji na nich vlastně permanentně. Prakticky nedělám vůbec nic jiného, než že promýšlím, jak by se něco dalo napsat, vyjádřit, na něco přijít. A psaní pokládám za jediné, co má v mém životě smysl, co je mojí kotvou.

Studenti zvou na grilování politiků. Chtějí představit lídry kandidátek

Mostecko

Vaše sbírky mají ohlas a sbírají nominace na ceny. Jak podstatné je pro vás uznání čtenářů i literárních vědců?
Naše kultura je na oceňování postavená. Můžete se cítit jako nejlepší na světě, ale pokud vám to neřekne někdo druhý, není to ono. Každý člověk potřebuje ohlasy, pokud možno kladné.

O čem je oceňované Přibližování dřeva?
Pokud je jakákoli básnická sbírka dobrá, má si čtenář po jejím přečtení říct: „Jo, takhle to je.“ Má jít o celkový náhled světa. Má být o celém životě, o celém světě. Čtenář by v dobré knize poezie neměl najít žádnou myšlenkovou chybu. Měl by mít dojem, že se dozvěděl vše, co je důležité. Člověk může takovou knihu číst opakovaně nebo pomalu, nosit ji s sebou dennodenně.

Odpověděl jste velmi obecně. Prozradíte aspoň, jakými místy provázíte čtenáře v Přibližování dřeva?
V poezii si nerad vymýšlím. Zachycuji konkrétní osoby, události a také místa. Takže čtenáři této sbírky jsou jednoznačně zajatci severních Čech. Oddíl s názvem Raussig odkazuje k Ústí.

Vaše kniha působí místy trochu jako pesimistická vidina budoucnosti, jako svého druhu apokalypsa.
Budoucnost skutečně nevidím v nejrůžovějších barvách. Rád se budu mýlit, ale současné trendy jsou všelijaké. Už jen to permanentní strašení nějakým virem, který si na nás vyzkoušeli jako cvičení civilní obrany. Teď mají možnost to udělat kdykoli, v nejrůznějších podobách. Jsem milovníkem Evropy, ale teď trpím zhrzenou láskou.

Ohroženým sýčkům svitla naděje. Ministerstvo spustilo záchranný program

Mostecko

Napsal jste také prozaickou knížku Trosky jednoho deníku. Tam se čtenáři odkrýváte o dost víc než v básnických sbírkách. Popisujete své potýkání s alkoholem.
Ano, je to čirá autobiografie, i když občas nadsazená. Začíná návratem z léčby a končí pořádným napitím. Ale nepovažuji to za hlavní téma knihy. Je to tam jenom proto, že tak to tehdy bylo.

Teď už to tak není?
Věda říká – a moje zkušenost to potvrzuje, že závislost nejde vyléčit. Není vyléčeného alkoholika, pouze abstinujícího alkoholika. Alkoholikem je člověk jednou provždy.

Jak se vám pod vlivem alkoholu píše?
Původně mi možná trochu pomáhal. Ale od té doby, kdy jsem alkoholu řekl poprvé ne, se to obrátilo. A teď už jsem schopen psát pouze za střízliva. Jakmile se napiju, veškeré psaní končí. Což ale neznamená, že by mě mohlo psaní od alkoholu uchránit. Alkohol je silnější než všechno na světě. Když začnu pít, je mi v tu chvíli jedno, že nějaký čas nebudu psát. I kdyby to tak mělo být až do konce.

Co v tu dobu děláte?
Čtu. Dokud nemám přes čtyři promile, vnímám všechno docela střízlivě.

Ze závislosti jste se léčil v Liberci a Horních Beřkovicích. Co vám to dalo?
Léčba je očista. Naučí vás to zase být ve styku s lidmi. Ideálně to má trvat půl roku. Když do toho dáváte všechno, na konci jste úplně nový člověk. Věříte, že nebudete pít. Že se za chvíli třeba úplně zničíte, to v tu chvíli vůbec nepadá v úvahu.

Nejtěžší v Bejrútu bylo horko, všude bylo sklo. Náročné, ale psi si poradili

Z okolí

Inspirovala vás léčba k psaní?
Jestli je na tom něco inspirativního, tak to, že se velmi důkladně seznámíte s úplně cizími lidmi. Jsou čím dál mladší. Nejotřesnější jsou případy 20letých gamblerů, kteří už prodali svým rodičům střechu nad hlavou. Zničili jim život a sobě samozřejmě taky.

Je něco důležitého, co chcete vzkázat čtenářům?
Ať si nemyslí, že čtení nebo knihy jsou něco exkluzivního. Psané slovo je tu s námi velmi dlouho. Vyrostli jsme na něm. Doba se ale vrací spíš k obrazu. Pokud na něm vidíme třeba kokrhajícího kohouta a vycházející slunce, nevíme, jestli kohout kokrhá proto, že slunce vychází, nebo slunce vychází proto, že kohout kokrhá. V literatuře je to jasné. Vyžaduje účast člověka, nutí přemýšlet. Navíc kniha se nemůže rozbít, pokud se o to vyloženě nesnažíte. To se o počítači nebo televizi říct nedá.