Proti tunelování dlužníků jako první zasáhl ústecký soud

Podle ústeckého soudu není opodstatněné, aby vymahačské firmy žádaly náklady za advokáta ve výši až 8 tisíc korun za velmi jednoduché vymáhání malých pohledávek v hodnotě kolem tisícikoruny. Společnost Bazcom proto podala bezmála 200 ústavních stížností proti jednotlivým rozsudkům Okresního soudu v Ústí nad Labem s tím, že soud porušil její právo na soudní ochranu a svobodu podnikání. Jenže Ústavní soud rozhodl, že ústečtí soudci postupovali správně.

O co konkrétně v tomto příběhu jde? Na to jsme se zeptali ústeckého soudce Jana Tichého:

„Inkasní agentura od ústeckého dopravního podniku odkoupila nezaplacené pokuty a vymáhá je u soudu. Ústavní soud dal za pravdu našim rozhodnutím, která jí vůči dlužníkům nepřiznávají náhradu za advokáta. Pro agenturu je soudní vymáhání dluhů podstatou její podnikatelské činnosti, má tedy mít vlastní zaměstnance, kterými ji bude realizovat.“

Jak vše začalo?
Dopravní podnik využil možnosti a pohledávky za černými pasažéry prodal inkasní agentuře, která mu za ně zaplatila více, než by sám vymohl. Inkasní agentury tohoto typu totiž nevydělávají na pohledávkách samotných, ale na náhradě nákladů za advokáta, kterým se účelově nechávají zastoupit. Dlužník, ať už pokutu nezaplatil úmyslně, či jen zapomněl, si zpočátku ani neuvědomuje, že se kvůli jedné či několika jízdám „zdarma“ vydává všanc vymahačům, kteří skupují dluhy s úmyslem co nejvíce je navýšit a vydělat. Za jednu jízdu načerno, kterou v Ústí představuje jízdné plus pokuta 1000 korun, inkasní agentura požaduje za advokáta v součtu 10 200 korun, z toho připadá 6600 korun na běžné soudní řízení a 3600 korun na řízení exekuční. Dlužník ještě k tomu zaplatí náhradu za soudní poplatek, DPH a nemalé částky i exekutoru.

V čem konkrétně se objevil problém?
Pohledávku 1015 korun inkasní agentuře přiznáváme. Také její požadavek na náhradu za advokáta byl na první pohled oprávněný, neboť výši jeho odměny určuje ministerská vyhláška. Zákon však říká, že žalovanému lze uložit povinnost nahradit žalobci jen ty náklady, které byly vynaloženy důvodně, slovy zákona účelně. A my jsme dospěli k závěru, že v případě inkasních agentur je zastoupení advokátem nedůvodné. Proto dlužníkům ukládáme povinnost nahradit jim pouze hotové výdaje. V tomto ohledu byla naše rozhodnutí nová a dá se říci, že průlomová.

A oheň byl na střeše. Žalobce chtěl na nákladech o mnoho tisíc více. Náklady byly skutečně tak malé?
Logika našich rozhodnutí je jednoduchá. Inkasní agentury nikdo nenutí, aby kupovaly a soudně vymáhaly tisíce pohledávek. Když se k tomu ale rozhodnou, mají to umět a mít na to lidi. Pro inkasní agenturu je vymáhání dluhů to samé, co pro dopravní podnik přeprava cestujících. Soudní vymáhání pohledávek za černými pasažéry je navíc velmi jednoduché.

Takže je pravda, co se říká, že by takovou žalobu podala i cvičená opice?
O využití opic při vyřizování této agendy opravdu nic nevím. Jisté ale je, že u takových pohledávek spočívá tvorba žalob či návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu v práci se vzorovým návrhem, ve kterém se mění jen nezbytné individualizační údaje jako jméno dlužníka a datum jízdy. Je to ryze rutinní činnost a nevyžaduje žádné odborné znalosti. Jednotlivé návrhy navíc mohou být generovány automatizovaně, tedy počítačovým programem. Ostatně zdejší dopravní podnik pohledávky, které inkasním agenturám nepostoupil, dlouhodobě úspěšně vymáhá sám, za pomoci zaměstnanců bez právnického vzdělání.

Čili společnost vlastnící takové pohledávky dopředu ví, že jejich soudní vymáhání je jednoduché a advokát u toho nemusí vůbec být?
Přesně tak. Inkasní agentury to vědí, i když říkají opak. Při vymáhání dluhů černých pasažérů si prakticky nelze představit složitější situace, které by musely řešit. Pokud náhodou žalovaný jízdu popře, což se v praxi nestává, přichází v úvahu důkaz výslechem revizora, případně znaleckým posudkem ohledně pravosti podpisu pod zápisem o přepravní kontrole. My navíc tvrdíme, že inkasní agentury mají zaměstnávat pracovníky schopné řešit všechny situace, k nimž v soudním řízení obvykle dochází. Podobně jako autoservis, ten také musí zaměstnat mechaniky schopné řešit různé situace, k nimž dochází při opravách vozidel.

Mohu tomu rozumět tak, že soud vydává stovky či spíše tisíce platebních rozkazů a rozsudků stále stejným způsobem? Jde také o rutinní činnost, kde dokazování je velmi jednoduché a soudní závěry též?
V podstatě ano. Skutečně se jedná o typově velmi jednoduchá řízení. A jednoduchá jsou pro žalobce i pro soud. I když soud musí objektivně učinit mnohem více úkonů než žalobce. Tomu k úspěchu většinou stačí jen doručení žaloby k soudu a zaplacení soudního poplatku.

Tyto postupy ale soud určitě velmi zatěžují.
To je sice pravda, ale je třeba mít na paměti, že bychom tyto pohledávky museli řešit i v případě, že by je dopravní podnik neprodal. Všichni věřitelé mají právo uplatnit své pohledávky u soudu. A stát se má postarat o to, aby soudy nebyly přetížené a jednotlivé věci mohly rozhodovat bez průtahů. Inkasním agenturám nelze vytýkat, že pohledávky žalují, ale to, jakým způsobem přitom postupují. Zatímco dopravní podnik běžně žaluje najednou až osm pohledávek jednoho dlužníka, agentura chce maximalizovat zisk a každou pohledávku tak zažaluje samostatně a na dlužníku požaduje osmkrát náklady řízení, tedy i osmkrát odměnu advokáta. To je, včetně exekučního řízení, přes 80 000 korun. Nehledě k tomu, že takové praktiky jsou nemravné, nutí soud řešit hned několik žalob namísto jedné.

Vymáhání pohledávek je stejnou podnikatelskou činností jako prodávání housek. Podnikatel nakupuje pohledávky, s jejichž zaplacením jsou dlužníci v prodlení, takže ví, že je bude muset zažalovat u soudu. V drtivé většině soud vymahačské firmě vyhoví. Lze to tak shrnout?
Ano. Pro takové pekařství je prodávání housek stejně běžnou činností jako pro inkasní agenturu soudní vymáhání dluhů.

Firma se může bránit, že advokáta potřebuje, protože něco jiného je získání pohledávek a něco jiného je jejich odborné vymáhání?
Jenže taková obrana není na místě. Jak jste správně zmínil, inkasní agentura již při nákupu pohledávek ví, co bude muset podstoupit. Buď je tedy nemá kupovat, anebo je má umět soudně vymáhat. To znamená, že má zaměstnat třeba i právníky. Auditorská firma přece také musí zaměstnat odborníky schopné provádět audit. Nemocnice také musí zaměstnat lékaře. Konec konců automechanik je také odborník, kterého musí zaměstnat autoservis, aby mohl opravovat auta.

Prý si vymahačské firmy mohou přijít jenom podáním žaloby na jednoduchých formulářích na desítky milionů. Je to reálné?
Je to více než reálné. Pokud inkasní agentura koupí 20 000 pohledávek a za každou bude požadovat náhradu za advokáta ve výši 10 200 korun, může vůči dlužníkům exekučně vymáhat dalších více než 200 milionů korun. I když nakonec vymůže třeba jen 30 %, vydělá přes 60 milionů korun.

Pokud vymahačské firmě přiznáváte jenom 300 korun nákladů za poplatek, jaký je její výdělek, když u vašeho soudu uspěla?
To záleží na ceně, za kterou pohledávku koupila. Jestliže dluh činil 1015 korun a inkasní agentura ho koupila za polovinu, zbytek dluhu, včetně úroku z prodlení, může být jejím ziskem. Samozřejmě po odečtení běžných podnikatelských nákladů a daní. Není ale problém soudu, zda inkasní agentury vydělají, nebo ne. Znovu připomínám, že je nikdo nenutil pohledávky kupovat. Tím spíše za podmínek, že na nich samotných vydělat ani nemohou. Dle statistik, které tyto firmy dobře znají, se reálně vymůže asi 20 až 30 % procent takových pohledávek. Soud však nesmí připustit, aby náhrada nákladů soudního řízení byla zneužívána k obohacování inkasních agentur.

Rozhodnutí ústeckého soudu byla průlomová. Proč k nim došlo teprve nedávno?
Zneužívání náhrady nákladů řízení se v masovém měřítku objevilo až v posledních letech a soudní praxe na něj teprve začíná adekvátně reagovat. První taková rozhodnutí jsme vydali v květnu loňského roku, a věřte, že jejich prosazování nebylo a není snadné. Velmi nás proto potěšila rozhodnutí Ústavního soudu. Inkasní agentury, kterým jde o hodně, se však stále snaží, aby náš soud zůstal ve své snaze osamocen. My jsme však přesvědčeni, že je jen otázkou času, než podobně začnou rozhodovat i ostatní okresní soudy.

Jenže vymahačská firma argumentuje právě tím, že vymahatelnost pohledávek v Ústeckém kraji je v řádech několika procent a podobně. I proto prý nejsou účtované náklady nadhodnocené?
Na rozhodování soudu o nákladech řízení opravdu nemůže mít žádný vliv, do jaké míry je pravděpodobné, že inkasní agentura své pohledávky reálně vymůže. Jedná se o její podnikatelské riziko. A již vůbec nelze souhlasit s argumentací, že náhrada musí být vysoká proto, aby dlužníci, kteří mají tu smůlu, že jsou solventní, zajistili inkasní agentuře zisk i přesto, že většina dlužníků je nesolventních.

Přece jenom mám ještě otázku: Může se stát, že člověk na nějaký poplatek zapomene, dozví se o tom znovu až po šesti sedmi letech, a vymahačská firma po něm chce velké úroky. Nemusí se jednat jenom o černé pasažéry. Není pohledávka po určité době promlčená?
Obecně se pohledávky promlčují uplynutím tří let. Specifické jsou například právě pohledávky dopravního podniku za černými pasažéry, ty se promlčují za jeden rok. Je však omyl myslet si, že soud nemůže přiznat i promlčenou pohledávku. Záleží pouze na dlužníku, zda bude v řízení aktivní a promlčení namítne. Pokud tak ale učiní, soud musí žalobu zamítnout.

Častý je také dotaz občanů, zda může pohledávku vymáhat přímo exekutor bez předchozího soudního projednání?
To zásadně nemůže. Problém je spíše v tom, že občané často mění bydliště, aniž by změnu nechali zanést do evidence obyvatel a nahlásili ji věřitelům. Někdy to dělají úmyslně, jindy zapomenou. Pak se ale může stát, že se o soudním řízení vůbec nedozví a překvapí je až exekutor. Soudy totiž doručují především na adresu trvalého bydliště a zásilka se považuje za doručenou, i když se dlužník již odstěhoval. Každý občan by proto ve svém vlastním zájmu měl změnu bydliště neprodleně ohlásit, anebo si třeba zařídit datovou schránku. Potom by mu takové nemilé překvapení nemělo hrozit.