Událost, na jakou jen tak nezapomeneme. To byla hudba Tony Sheridana (roč. 1940), dávného spolupracovníka Beatles, na benefičním vystoupení ústecké skupiny The Boom s orchestrem loni před Vánocemi. V DK Ústí zněly rokenroly, blues i Tonyho klasika či hudba Beatles, byl to zážitek pro návštěvníky i Bůmáky. Navíc koncert vydělal 36 tisíc Kč pro onkologii v Ústí.

„Setkání s Tony Sheridanem a možnost s ním hrát je pro mě velký zážitek i zkušenost. Zaujalo mě, že jeho repertoár znali i mladší návštěvníci, že ho přijali s velkým zájmem,“ řekl Hynek Verner, bubeník Boom. „Sheridan mne uhranul. Je to svérázný stařík s obrovským šmrncem. Až mi bude 70, chci pít víno se stejnou chutí, vyprávět stejně barvitě a zapáleně a budu nosit stejně divoce barevné ponožky,“ dodávám já, Jindra Moravcová. Ale už k rozhovoru s Tonym.

Když se řekne Tony Sheridan, řadě lidí se vybaví: „To je ten, kterému Beatles dělali doprovodnou kapelu, s nímž poprvé točili desku.“ Skoro jakoby to byla jediná vaše zásluha v muzice, ale vy přes 50 let aktivně hrajete… Není vám to líto?
Nejhloupější otázka, kterou jsem kdy dostal, byla: „Tony, nechybí vám ty milióny, které jste nikdy nevydělal?“ „Jak to myslíte?“ odpověděl jsem otázkou. „Kdybyste zůstal s Beatles, je z vás multimilionář. Nevadí vám, že jste ty miliony nevydělal?“

Evidentně vám to nevadí. Desítky let děláte svoji muziku, ale držíte se stranou šoubyznysu…
Já nenávidím šoubyznys. Podívejte se, my jsme všichni rostli s tím, že chceme být muzikanti, že chceme být úspěšní a velcí jako Elvis, že chceme být na vrcholu. A třeba John Lennon se netajil tím, že chce ještě víc. Vždy říkal: „Chci být ještě víc než Elvis. A chci peníze!“ Jeho motivace byla tenkrát v začátcích docela v pořádku, ale později to přehodnotil. Zjistil, že sláva a peníze mu moc nedávají.
Když jste idealista, tak časem zjistíte, že opravdová muzika se do šoubyznysu nehodí. Šoubyznys vás nakonec zabije. Zabil Elvise, zabil Johna, zabilo to Jima Morrisona a mnoho dalších. Byznys prostě nejde dohromady s kreativitou v muzice.

Ale co tedy s tím?
Lepší je držet se od šoubyznysu dál. Já mám štěstí, že hraju pro lidi a beru muziku jako svou práci. A dělám ji už hodně let. Jezdím po světě s kytarou, dost cestuji, byl jsem v Mexiku, v Rusku, v Kalifornii i v Brazílii…
Jsem pořád v pohybu a pořád s muzikou, prostě cestující, pracující muzikant. Fascinuje mne to, mám to rád.

Často hrajete s muzikanty, které vidíte poprvé až na jevišti. Stejně tak s The Boom. Víte už po zkoušce, jak společné vystoupení bude vypadat? Co zazní, jak si muzikantsky sednete?
To je vždycky velká otázka. Stejně i s The Boom. Máme po zkoušce, ale já nevím, jak to dopadne. Vy jste tu měli dlouho komunisty a rock´n´roll vnímáte jinak. Já to chápu. A na jevišti se pokusíme udělat nějaký zázrak, aby to bylo fajn. A jestli to nepůjde, tak se s muzikanty klidně poperu. Jako John Wayne v baru. A jako za starých časů.

Opravdu?
Jo, my jsme se mlátili dost často. Rozbíjeli jsme si nosy a lámali čelisti. Bývalo tehdy docela normální, že se muzikanti prali na jevišti. Prali jsme se kvůli muzice.
„ Jéžiš, co to hraješ? Vyčisti si uši! Přestaň hrát ty kraviny!“ Všichni jsme se rvali. I Paul Mc Cartney. Bylo nám dvacet-dvacet jedna, vyrostli jsme za války a tak jsme byli plní frustrací a agrese a takhle jsme to ventilovali.

S kým jste se pral vy?
Já se nejvíc rval s bubeníkem. (Pete Best, v Beatles ho později nahradil Ringo Star poznámka autorky). On byl trochu mimo. Beatles se snažili být lepší, on ne. Uprostřed písničky se koukal na hodinky a staral se o to, kdy bude přestávka a kdy dostane další pití. Místo aby hrál, koukal po holkách okolo… Nijak ho nebralo, že muzika je to hlavní. Tak jsme ho vyhodili. Já ho občas potkávám, dokonce jsem si s ním zahrál v Paříži a on je pořád zahořklý. Hodně zahořklý, že ho Beatles vyrazili. Nikdy jim to neodpustil. Ale co naděláme…

Když vypukla Beatlemánie, opustil jste hudební výsluní, odjel hrát do Vietnamu pro spojenecká vojska…
Byl jsem ve Vietnamu od roku 1967 do roku 1969. Když jsem se vrátil, tak mi to hodně známých vyčítalo, že jsem jel hrát Američanům a podporoval tak válku. Já to tak nebral. Hrál jsem pro mladé osmnáctileté kluky, kteří se ve Vietnamu ocitli ani nevěděli jak a taky odtud chtěli co nejrychleji vypadnout.

Bylo to vděčné publikum?
Hrál jsem jim přes svátky vánoční písničky a oni plakali. Bylo to nejlepší publikum , co jsem kdy měl. A hlavně muzika nebyla to, co dělalo válku. Absolutně ne. Generálové chtěli pro vojáky bílou muziku, aby to v nich zvedlo bojovou náladu. Ale to byla stupidní myšlenka. Hudba nemá s válkou nic společného. Možná, že měl do toho Vietnamu jej hrát John Lennon a ta válka by skončila mnohem dřív. On by si sedl na jeviště a řekl těm vojákům „Hoši, tohle není váš boj, tohle upekli politici.“ Předpokládám, že by mu to FBI a CIA nedovolili. On tam stejně nechtěl jet, byl proti válce. Absolutně. Já jsem těm klukům jenom hrál. Neříkal jsem nic. Slova byla nanic.

Odbočme od hudby. Vystudoval jste výtvarné umění, kolik času dnes věnujete malování?
Válečný britský školní systém byl dosti nepřejícný. V jedenácti vám řekli: „Ty běž na tuhle školu, ty na tuhle…“ Nebylo na výběr, protože se vláda snažila každé trochu chytré dítě poslat na univerzitu, aby pak co nejvíc studovaných lidí mohlo sloužit impériu. Jenomže ! Když nám bylo patnáct, objevil se Elvis a my jsme z něho byli paf. Byla to nádhera. Chtěli jsme ho slyšet znova a znova, chtěli jsme mít kytaru a chtěli jsme hrát rokenrol. A nejenom já, ale i další lidi, kteří to chtěli, jsme měli naštěstí i trochu výtvarného talentu. Tak jsme zamířili na školu umění.

Kteří lidé, kdo například?
Třeba John Mayal a Eric Clapton šli na výtvarnou školu, protože to byla jediná možnost, jak dělat něco kreativního. Byla tu výhoda, že jsme u malování mohli i hrát. Hráli jsme po vyučování, hráli jsme studentům i učitelům v hospodách… , vlastně jsme se nemuseli rozhodovat, jestli budeme malovat, nebo dělat muziku. Rokenrol byl vítěz. Byli jsme pro něj rozhodnuti už v 15ti letech, když jsme objevili Elvise .

Fascinuje vás malování?
Miluji heraldiku a baví mne dělat erby. A dělám je krásné (spokojený úsměv). Když Paul Mc Cartney dostal titul SIR, dostal od akademie dopis, kde mu napsali, že by měl mít svůj erb. Tak jsem mu ho namaloval. Kdybyste někdo potřeboval erb, tak mi zavolejte. Mně to baví, je to moje vášeň. Vždycky jsem pár týdnů jako mnich hrbím se u stolu s barvičkami a maluju písmenka a ornamenty… Ale pak stejně muzika zavolá: „Tady jsem, pojď zpátky, muzika je tvoje práce.“

Zpracovala Jindra Moravcová