Vzácně vyrovnanou nabídku/nadílku měl sobotní bluesový a rockový večer XII. Budweiser Mezinárodního Jazz & Blues festivalu Ústí nad Labem v sobotu 18. října. Neodehrál se už v Národním domě – tam se vrátí až v úterý 21. října koncertem švýcarské legendy jazzové trubky Erika Truffaze – ale ve velkém sále Domu kultury Ústí. Výborný zvuk, hvězdy jako Roger Chapman, Carl Palmer či Magic Slim a asi pět set návštěvníků – to byl vrchol dvanáctých ústeckých jazzových a bluesových slavností.

Už loni si kdosi na webu ústeckého jazzového festivalu www.jazzfestul.cz stěžoval na absenci žen v programu akce. Letos to bylo s ženským živlem na festivalu – vyjma řady návštěvnic – dost podobné. V programu byla pouze jediná – a „jen“ jako doprovodná zpěvačka u Rogera Chapmana. Stálo však zato vidět Helen Hardy, dámu v tričku s emblémem Batmana, a slyšet její zpěv.

Ale popořadě. Úvodního amerického bluesmana, pohublého obrýleného černošského zpěváka a kytaristu Chicka Willise v nezbytném bílém klobouku, doprovázela americko britsko česká skupina Trossman-Kořínek Band. Zmínil-li jsem se v předchozím článku o pátečním jazzové večeru v ústeckém Národním domě o hammondkách, právě na tyto dřevní klávesy hrál v doprovodné kapele georgijského rodáka Willse (74) jazzman z Čech – Jan Kořínek, kterého na závěr vystoupení představil Chick jako „Mr. Blues“. Dechovou sekcí podpořený bluesový zvuk kapely, která hrála den před tím na zámku Štiřín, byl kompaktní, hutný a s mnoha vlivy včetně jižanského rocku. K nejlepším – a divácky nejvděčnějším – okamžikům show patřil hit I Can´t Stop Lovin You (česky Ze známých důvodů) od Raye Charlese. Nepřestávaje hrát sólo, sešel při ní kytarista pod pódium, procházel se okolo zábran divákům na dosah. Bylo to příjemné a milé gesto. Z pódia poté odcházel evidentně nerad, což okomentoval kdosi z publika: „Hele, ten by to utáh´ ještě další hodinku!“

Zařadit po rockovějším blues trio Carl Palmer Band mohlo zprvu vypadat jako dramaturgický omyl. Zvlášť, začala-li trojka okolo Carla Palmera, bubeníka slavného rockového tria Emerskon, Lake and Palmer (ELP) přímo frontálním útokem – drsným a rychlým atakem bicích. Na publikum včetně mě to muselo působit podobně, jako když do té doby folkový Bob Dylan v 60. kletech vyměnil akustickou kytaru za elektrickou a přítvrdil, nebo když jednou na vesnickou zábavu na Plzeňsku ve stejné době „omylem“ místo dechovky pozvali bigbítovou kapelu. Mládež jásala, děd(eč)ci mohli „vylítnout z kůže“. Ale následovala kytarová exhibice mladičkého kytaristy, slavný klasický Let čmeláka na šesti strunách pod prsty virtuóza, a vše bylo zapomenuto. Skutečně? „Nemuseli hrát tak nahlas. Ale stejně byli dobří,“ napůl haněl a napůl si pochvaloval koncert Palmera a spol. Miloslav Zachar i přesto, že je fanouškem rocku i blues. Trio už na plakátech avizovalo program jako Pictures an at Exhibition (Obrázky z výstavy), slavné dílo klasické hudby kterým se na začátku 70. let dinosauři progresivního rocku ELP proslavili. V sále tedy vypuklo velké nadšení, když ji začali hrát, nezazněla ale nejspíš celá. To, co z Obrázků předvedli, mělo zhruba 20 minut, přesto šlo o velký zážitek. Při koncertu Carl Palmer Bandu sice nahradila v kompozici ovlivněné ruskou historií a pohádkami, která vznikla původně pro klavír a později byla předělána i pro orchestr, klávesy kytara, ale skladba tak jen získala na důrazu. Po ní přidalo trio ještě pár hitů ELP a zase dunělo i bylo tiché. Jednotliví muzikanti dostali i prostor k vlastním sólům, to Palmerovo na bicí bylo asi nejvíc hravé – a divácky vděčné. Zvlášť, přešlo-li ve finále do skaldby hrané celým triem.

Podobně jako úvodní bluesman, i Roger Chapman, další z žijících bluesových legend – tentokrát ovšem bílých a z Anglie – vystoupil s velkou kapelou. A na jeho zvuku to bylo setsakra znát. Nehrál ovšem ani čisté blues, a už vůbec ne rock. Jeho skladby nebyly stylově „čisté“, hodně čerpal ze soulu i gospelu, ale i z popu a blues. Na jednom místě nepostál on ani jeho publikum – tedy pokud právě v sále nezvolilo místa k sezení. Bylo roztomilé sledovat, jak šedovlasí senioři při jeho show tančí, ale mládež ani publikum středního věku je v tom nenechalo samotné. Chapman (ročník 1942) přezdívaný Chappo, někdejší frontman dnes už pozapomenuté anglické rockové legendy Family (1966 – 1973), sázel na své starší hity i na nejnovější album One More Time for Peace a kapela The Shortlist mu byla silnou oporou. Jeho repertoár byl stylově hodně pestrý a pro někoho snad až nevyrovnaný. Zvlášť když zpíval poprockovou písničku, dost podobnou hitům anglické rockové hvězdičky 80. let Smokie, bylo to dost… zvláštní? Ale především hitem Shadows on The Wall, který pro něj napsal a s ním nahrál Mike Oldfield, si publikum získal. A jásalo i při krásné soulové novince Oh Brother, Také Me!

To nejlepší na konec? Jak se to vezme, u závěrečného koncertu – nepočítám-li noční dojezd Folimanky Blues v restauraci DK – to platilo až asi po dvaceti minutách. Koncert americké bluesové celebrity Magic Slima, dvoumetrového chlápak kzerý musel vážit minimálně 150 kilo, a zpíval a hrál jako Pán Bůh, byl dokonalý až teprve když sám Slim na pódium dorazil. Úvod totiž obstarali jeho spoluhráči z kapely The Teardrops (Slzy), koncert začal bluesovou klasikou Red Little Rooster. Pro diváky nejsympatičtější na setu Magic Slima, chlapíka který se narodil před 71 v městě Granada v Missisippiod, byl – vedle originální muziky, hrané jednoduše ale s citem – fakt, že kapela ne a ne odejít z pódia. Vsadila tak během dlouhého příjemného koncertu třeba i na převzatou Sweet Home Alabama, ale především na Slimovy písničky včetně těch z nové desky. Jen musel bohužel na pódiu sedět na speciální stoličce, protože měl – nejspíš kvůli své váze – problémy s nohami. Po pódiu se jen ploužil, s kytarou v ruce z něj ale byl opravdový bluesový drak.

Ke konci hraní se ke Slimovi němu přidal i Chick Wills s kytarou. Ačkoli je ale ještě o tři roky starší, z bluesového velikána měl velký respekt. Stále jej sledoval, čekal na jeho reakce a skvěle jej doplňoval.

Jen těžko a nerado se z té show odcházelo domů. Zvlášť, když zmíněná Folimanka po velké bluesové nadílce pak v restauraci své diváky vítala hudbou skupiny Doors a slovy „Je od vás pěkné, že jste si počkali až do půl druhé na to nejlepší na tomto festivalu.“ Byla to samozřejmě ironie, ale ani s těmito chlapíky se publikum nenudilo.