15 let je dlouho. Co se vám za ten čas splnilo, vy to nečekali?
Naivně jsem si myslel, že budeme za 15 let dál. Pak jsme potkali Vaška Koubka, folkaře, začali k němu jezdit hrát do Chotěmic. Řekl: „Inkubační doba kapely v ČR je 15 let.“ Pak jsme jeli s Wohnout, ti to potvrdili, to samé věděl i Divokej Bill. Vím, že jsou lidé, kteří znát nás, tak by je to těšilo, jenže nás neznají. Potenciál tu tedy dál je.

Dost muzikantů ví, že popularita záleží na schopnosti oslovovat mladší publikum; starší spíš odpadnou…
Poslouchá nás pestré spektrum. Dost děti, nová generace dorůstá, znají nás třicátníci i nejstarší. Občas je stížnost, že na koncertě k stání chybí místa k sezení. Běžně vpředu tančí mladá maminka s dětmi, vzadu sedí jejich dědeček.

Snadno se pro pestrá publika píší písničky?
Už ne. Dřív jsem je sypal z rukávu, každá mi přišla skvělá, při opojení vlastní genialitou se zdá, že sláva je blíž. Čím je člověk starší, tím si klade větší nároky. S každým CD se nechceme opakovat, má být autentické, lidi čekají zábavu i upřímnost. Jak jsou rozestupy mezi alby delší, je víc času na vlastní život.

Natáčení pohádky Tři bratři v režii Jana Svěráka, srpen 2013.
KVÍZ: Znáte filmová a seriálová místa Děčínska a snímky, které se tu natáčely?

Přichází stejná zodpovědnost u kompilací, jako u té k 15 letům?
Ano, proto je to živý záznam. Chtěl jsem, aby lidé dostali písně, jak je dnes hrajeme, ne, jak zněly před 12 nebo 15 lety.

Bylo těžké je vybírat, sahali jste víc do minulosti?
Otevřel jsem “zpěvník”, co beru na koncerty a bylo jasné, že bychom rádi i ty, co hrajeme málo, chceme vzpomínat. Jsou tak i ty, na které se na hodinovém festivalu nedostane. Většina byla jasná. Je to dost písní, tak je to 2CD. Hezky se sešlo, že se točily dva večery. Zatímco u prvního jsme měli i trému a konec vyšel fantasticky, u druhého jsme v první polovině byli našláplí, ve druhé začala únava. Tak se to dalo dobře skládat.

Co pro vás je dobrý koncert?
Když se baví publikum, bavíme se i my. Už si i zvykáme na lidi, co nás dřív občas vykolejili. Pilně poslouchají opodál, na konci děkují, že byli na vrcholu blaha. Nejlepší jsou koncerty, kdy se na tom shodneme z kapely všichni, že to bylo zdařilé. Když hrajeme na náměstích městské slavnosti, které považuji za těžkou disciplínu. Je těžší zaujmout lidi, co nepřišli na koncert, tak když s námi ti z prvních řad zpívají naše písně - super!

Zdroj: Youtube

Co když nemáte "svůj den”?
Musíte si navléct pomyslný kostým, jít na podium jako na jeviště. Někdy to jde, občas si říkáme s klukama “dnes jsem to jel na autopilota”, ale vždy by to mělo být nešizené. A občas i to, že se tam mezi námi něco děje, člověku pomůže a nakopne ho to.

Nelezete si se spoluhráči po letech na nervy?
Myslím věci, co znají asi všichni pořadatelé koncertů - že se na podiu čtyřčlenná kapela tváří jak kamarádi a na hotelu chtějí čtyři lůžkové pokoje… U nás jsou pořadatelé nešťastní, když přijedeme a i s řidičem a techniky je nás 13. Třeba o lůžkové pokoje bychom si neřekli, to by nás asi museli zabít… (smích) My měli vždy dobré vztahy. V poslední době se to prohlubuje, jak se nám postupně rodí děti, další společné téma. I ženy už se znají, někdy si i děti můžou spolu hrát… Prostě pro Poletíme? jsou vztahy nová zkušenost.