Severočeský autor Luděk Stínil vydal svou prvotinu Osudná chyba v roce 2001. Od té doby napsal více než padesát knížek; před několika týdny mu po dvouleté pauze vyšla novinka Boj o lásku.

„Dříve jsem zvládl napsat několik knížek ročně, v posledních letech mám ale na psaní méně času," říká severočeský autor.

Jak se dostane mladý muž k tomu, že začne psát knížky pro dívky?
Docela složitě. Postupně jsem se k dívčí literatuře prokousal: Nejprve jsem si psal soukromé deníky, s kamarádem Ferym jsme později vydávali u nás na vesnici ručně psané noviny pro mládež, vedli jsme také kroniky našeho sdružení, které jsme tehdy měli. K tomu jsme psali povídky, většinou hororové, nebo dobrodružné a dávali si je vzájemně číst. Vše jsme psali ručně počítač jsme tehdy na začátku devadesátých let ještě pochopitelně neměli a na stroji jsme psát neuměli. To mě naštěstí naučili později na obchodní akademii.

To jsou ale jiné žánry, než dívčí literatura…
close Luděk Stínil se všemi svými vydanými knížkami a starší dcerou Sofií. zoom_in Od malička jsem ležel v knížkách. A to díky rodičům, kteří mi čítávali večer před spaním. Jim vděčím za svou lásku ke čtení, k příběhům, ke knížkám. Když jsem pak začal sám číst, měl jsem ohromný žánrový rozsah: Četl jsem mayovky, foglarovky, Julese Verna, Sherlocka Holmese či kreslené seriály, jako byly Rychlé šípy nebo Strážci. Díky své sestře Danče jsem se dostal také k dívčí literatuře, třeba ke Stanislavu Rudolfovi. Jenže na nich mi zásadně vadila jedna věc: Že byly víceméně jen o lásce, vztazích a problémech ve škole či s rodiči. Chyběla mi tam akce, dobrodružství, zkrátka ony okamžiky, kdy hlavní hrdina visí za jednu ruku z okna, protože ho milenka právě vyhnala ven…Díky tomu jsem se postupně dopracoval k tomu, že budu psát příběhy o mladých lidech, ale prošpikované akcí. A že, když to bude vhodné, použiju i něco ze svého života…

Jsou takové akční příběhy v českém prostředí uvěřitelné?
Upřímně řečeno, s tím si hlavu nelámu. Nepíšu literaturu faktu. Chci, aby mě děj bavil a chci, aby hrdina dostal pořádně zabrat. Doba, kdy na sebe kluk a holka v knížce sto stránek nesměle koukali, načež ji on konečně pohladil po ruce, jsou už dávno překonané nejen v moderní literatuře, ale i v reálném životě. V mých knížkách ostatně nepřistávají kosmické rakety; pokud tu někdo třeba visí z balkonu, nebo se honí dvě auta, pak mi to nijak nereálné nepřijde. Ale hlavně bych rád zdůraznil ještě jednu věc: Mým cílem není psát knížky s poselstvím či přesahem. Ne. Chci, aby se čtenář dobře pobavil, aby měl děj rychlý spád, aby se pořád něco dělo, aby byl hrdina v neustálé vřavě.

Jaký je to pocit, držet vlastní knížku v ruce a listovat jí?
Jen těžko popsatelný. Mně navíc pár let trvalo, než jsem si ho prožil. První dva rukopisy mi totiž vydavatelé odmítli, nicméně vytrval jsem v psaní dál a nezabalil to. Psaní mě prostě bavilo; navíc nejsem typ, který by se vzdal po prvním neúspěchu. Nakonec jsem poslal nakladateli rukopis knížky Osudná chyba, a když jsem jednoho dne roku 2001 přišel domů, máma mi řekla, že volali z vydavatelství, že o ni mají zájem.

To muselo být skvělé zadostiučinění…
Bylo. Ale současně to bylo také napínavé. Tehdy jsem ještě neměl mobilní telefon, ani email, jen pevnou linku… Volal jsem tehdy šéfovi nakladatelství Petra panu Tomanovi zpátky. Řekl mi,že knížku vydají, ale s jednou podmínkou: Musím ji rozšířit. Byla totiž příliš krátká, jenže já tenkrát neměl ani ponětí, jak by měl být rukopis dlouhý! S chutí jsem se pustil do další práce a na podzim byla knížka na světě. Když mi přišlo domů poštou deset autorských výtisků a já je vybalil z krabice, byl to úžasný pocit. Splnil jsem si dávný sen a hlavně neskutečně mě to povzbudilo do další práce. Začal jsem chrlit jednu knížku za druhou v jednom roce mi vyšlo dokonce sedm knížek! To už asi nikdy nepřekonám.

Zmínil jste se, že jste při psaní čerpal i z vlastních zážitků. Z jakých?
Nejčastější otázka, jakou dostávám na besedách, zní: Píšete o sobě, podle pravdy? Opravdu se to či ono stalo? Vždycky říkám: Něco ano, něco jsem opravdu zažil, něco prožili moji kamarádi a známí, něco je čirá fikce. Ale proč prozrazovat, která knížka či příběh patří do té či oné kategorie? Tím by přece ztratila své kouzlo. Jaroslav Foglar taky vždycky mlžil, jak to bylo s legendárními Rychlými šípy. Přesto sem tam, abych ukojil čtenářskou zvědavost, uvedu nějaký příklad, většinou na besedě.

Tak sem s ním.
Například jsem byl dobrovolně na plastické operaci nosu, který jsem měl po fotbalovém úrazu z dětství trochu nakřivo. Tak jsem si ho nechal v Ústí nad Labem na soukromé plastické klinice srovnat. Využil jsem to jako jednu dějovou linku v jedné knížce. Začal jsem ji tehdy psát ještě se sádrou na nose. Vzpomínám, že jsem se asi dva dny po operaci probudil uprostřed noci a dostal strašnou chuť začít tu knížku psát. Tak jsem se do ní pustil.

Co je na psaní knížek nejtěžší?
Nevím, jak pro ostatní spisovatele, ale pro mě samotné psaní. Je to dřina. Příběh máte v hlavě a musíte ho dostat ven. To za vás nikdo jiný neudělá. Vymýšlení je příjemná zábava, navíc se dá praktikovat kdekoliv: Ve sprše, před spaním, při jízdě v autě… Myslím, že na různé příběhy myslí spousta lidí a říkají si, že by rádi napsali knížku. Jenomže si na to musí najít čas: Musí si zkrátka sednout a začít psát. Věnovat tomu čas, hodiny a hodiny. Ten, kdo se psaním knížek živí, má samozřejmě jednodušší situaci: Ráno vstane a píše. Nebo píše v noci a přes den spí. My ostatní, kteří jsme vytíženi jinou prací, si musíme chvíle krást, což jde na úkor našich koníčků, přátel, rodiny…

To skoro vypadá, že vás psaní nebaví.
Možná to tak vyznělo, ale to by byl omyl. Ano, je to dřina. Ale současně i zatraceně zábavná dřina. Jakmile člověk začne psát, dostane se do jiného světa do světa, který si sám vysnil. Postavy mu ožívají v počítači a on si s nimi dělá, co chce. Taková tvůrčí práce je úžasně svobodná. Jistě, má i svoje pravidla, nicméně když se rozhodnete, že vaše postava skočí pod vlak, uteče z domova, opustí partnera, nikdo vám to nemůže zakázat. Maximálně se na vás mohou čtenáři naštvat.

Není pochyb, že spisovatelé mají různé styly práce. Jak píšete vy?
Chrlím ze sebe slova a věty a tvořím hrubý text. Potom se k němu samozřejmě vracím: Je třeba s ním pracovat, pilovat ho, přidávat, mazat… To už je ovšem méně zábavné, protože děj už znáte, už je načrtnutý, ale zase si můžete vyhrát s dialogy, hláškami, metaforami, můžete posilovat zajímavé dějové linky, provazovat je nebo naopak škrtat balast. I v této fázi se dá děj měnit. Ono v podstatě stačí, když třeba otočíte dialog, což je starý spisovatelský trik. Například když jedna postava druhé místo „miluji tě" řekne „nenávidím tě."

Jaké jsou plány do budoucna?
Rád bych napsal filmový scénář, nejlépe k pohádce. Nápad bych měl. A také bych rád jednou napsal vlastní životopis: Ovšem pozor, ne proto, aby ho někdo vydal, tak zajímavá osoba rozhodně nejsem, ale jen tak, sám pro sebe, abych pořádně prožil alespoň ve vzpomínkách všechno, co mám za sebou: Úžasné dětství na vsi, v lesích a u řeky, dovolené s rodiči za totality, první lásky a jejich hořké konce, několikaleté vysílání v rádiu, kde to byl opravdu adrenalin, redaktorská práce, čtenářské besedy, založení rodiny… Abych popsal všechny svoje zájmy od sbírání krabiček od sirek až po sbírku foglarovek… Přidal bych k tomu výňatky ze svých deníků či kronik, zkrátka udělal bych si takovou literární inventuru života… To by mě bavilo.

Ukázka z knihy Boj o lásku

Stejně když jde o lásku, když o ni bojujeme, jsme my, chlapi, schopní vyvádět fakt neskutečné věci!

Třeba za bílého dne rajtovat na lešení u školy…

close Kniha Boj o lásku. zoom_in S Cyrilem na něm marně zevlujeme desítky minut. Připadá mi to jako věčnost. Jako čekání na Godota. Jako sledování všech dílů nekonečného seriálu Ulice najednou. Veronika si nás navíc nevšimne; celou hodinu se totiž ani jednou neuráčí podívat se na mobil, natožpak z okna. Počasí jí asi žíly netrhá.

„Asi hodím na okno kamínek," vytasí posléze Cyril další bezvadný nápad, byť netuším, kde ho chce sebrat.

K útoku kamínkem nakonec nedojde. Zezdola se totiž ozvou hlasy.

Dělníci se vrací z gáblíku!

„Dělníci jsou zpátky!" upozorním Cyrila nervózně, očekávaje od něj rychlé, účinné a především geniální řešení naší trapné situace.

„Cože? Už, jo?"

Cyril vypadá spíše zklamaně, než překvapeně.

„A lezou nahoru…"

„Hm, tak musíme vypadnout."

Nechápavě se na něj podívám. To je ono řešení s velkým Ř? O čem to proboha mluví? Kam jako vypadnout? Jsme v pasti, lešení nevede až do nebe a nastoupit z něj do vrtulníku není dvakrát reálné už jen z toho důvodu, že tu zrovna žádný nelétá. Jenže Cyril si takové malé, bezvýznamné detaily zjevně nepřipouští, neboť neváhá ani vteřinu a vrhne se, neztráceje ani vteřinu, k dalšímu žebříku.

„Hej!" ozve se ze zdola chraplavý hlas jednoho z dělníků. „Co tam sakra děláte?"

Moc dlouho jsme v utajení nevydrželi…

Prozíravě se rozhodneme neodpovídat. Ovšem zatímco já bych se přikláněl k potupné kapitulaci a slezl zpátky dolů hlavu nám snad neutrhnou, můžeme jim nakecat, že jsme se třeba vsadili Cyril se rozhodne pro zmatečný úprk.

Vylezeme o patro výš.

„Co teď?" podívám se na něj skepticky.

„Přeskočíme do školy!" ukáže Cyril na otevřené okno.

Chytnu se pevně lešení. „Beze mě!"

„To dáš!"

„Nikdy!"

„Chceš se nechat potupně chytit?"

„Lepší než se zabít! Nejsem Batman!"

„Tohle by přeskočilo i roční batole!"

Kriticky přeměřím vzdálenost. Výjimečně nekecá. Mezi lešením a oknem je asi metrová mezera. Možná ani ne. Upřímně řečeno, žádná hrůza. Jenže lešení se mírně pohupuje. Navíc se omylem opět podívám dolů a zatočí se mi hlava. Kristepane, výška skoro jako na Petříně! Indiana Jones, moje nejoblíbenější filmová postava, by si v takové situaci liboval. Já ovšem…

„Tak co bude?" houkne Cyril netrpělivě.

„Až po tobě!"

Cyril neváhá a obratně se z lešení přemístí do školy. Počíná si při tom natolik suverénně, až pojmu podezření, že má natrénováno z minulosti. Možná v dětství chodil do hasičského kroužku, nebo se narodil v cirkusu a tu informaci mi takticky zamlčel. Zkrátka nestačím ani pořádně mrknout a už je uvnitř.

Jsem na řadě rychleji, než bych chtěl.

Natáhnu roztřesené ruce kupředu, nakloním se a chytnu se pevně okrajů okna. Nejradši bych zavřel oči, což ale přirozeně nejde, pokud nechci šlápnout vedle.

„Dělej!"

„Drž hubu!"

„Jsi hrozná brzda."

Kruci, tohle není život, to je videohra!

Natáhnu nohu a udělám jeden dlouhý, ladný krok. Jakmile došlápnu na parapet, Cyril mě pohotově zachytí.

Jsem uvnitř.

Zhluboka si oddechnu. Dokázal jsem to!

Radost mě zase rychle opustí.

Sborovna!

Přeskočili jsme do sborovny…

Knížku Boj o lásku vydalo nakladatelství AKCENT v prosinci 2014.