Pocházíte z muzikantské rodiny?
Ne, nikdo z naší rodiny se hudbou neživil. Ale rodiče talent určitě měli, maminka zpívala velice dobře a tatínek trochu muzicíroval.

Kdy jste se rozhodla pro dráhu operní pěvkyně?
Dost brzo, někdy kolem třinácti let. Už když jsem končila základní školu, chtěla jsem to zkusit na konzervatoři. Rodiče měli obavy, zda uspěji a navíc byli pro jistotu nějakého vzdělání s lepším uplatněním. Takže zvítězila pedagogická škola. Přesto jsem stále po hudbě toužila, a to třeba díky filmovým melodiím. Cítila jsem, že hudba je to, čím se chci v budoucnu zabývat.
Po střední škole jsem přece jen zkusila konzervatoř a byla přijata.

Byly začátky těžké?
Na konzervatoři mi bylo už devatenáct, ale byla tam se mnou i čtrnáctiletá děvčata. Takže jsem si musela zvyknout na to, že chodím do jedné třídy s dětmi… Ale společná láska k hudbě věkový rozdíl překonala. Neřekla bych však, že to bylo nějak těžké, spíše asi jiné, nezvyklé…
Ovšem ještě v průběhu mých studií v jednom pražském podniku dělala německá agentura konkurz pro divadla bývalé NDR. Na to si vzpomínám jako dnes, protože jsem to měla kousek, a tak jsem z domova vyběhla jen tak, narychlo, a při konkurzu jsem zjistila, že mám na šatech ještě mouku z vaření… (smích)
I přesto jsem se jim líbila, takže by mi nabídli do budoucna angažmá v Německu. To jsem ještě nebyla vdaná a neměla rodinu, říkala jsem si – uvidíme, proč ne. Pak jsem ovšem nastoupila do Ústí nad Labem a narodil se syn. Němci se ozvali, že mám angažmá v Rostocku a abych dala vědět, kdy nastoupím. A já se ani neozvala… Měla jsem syna a už by to bylo složité.

Kterou roli jste měla nejraději?

Kostelničku v Janáčkově Její pastorkyni. Role to byla velice těžká, a i když jsem neměla povahově s postavou nic společného, dokázala jsem se do ní vžít a pochopit ji. Ještě teď, když si na tuto roli vzpomenu, mám mrazení v zádech. Pak také od Richarda Strausse Růžového kavalíra. Na toho vzpomínám také moc ráda, ale těch rolí bylo samozřejmě hodně.

KDO JE:
Ludmila Škorpilová – Grošová se narodila v roce 1936 v Praze, v průběhu konzervatoře získala angažmá v divadle v Ústí nad Labem, kam od roku 1959 dojížděla za prací. O tři roky později, když se vdala a narodil se jí syn, se sem odstěhovala natrvalo.
Vystudovala Střední pedagogickou školu a po té Státní konzervatoř, oboje v Praze. Mezi její koníčky patří samozřejmě zpěv, dále v mládí hrála velice dobře na klavír, dnes má ráda dobré knihy, filmy a luštění německých křížovek, a to od doby, kdy syn začal dělat němčinu. Její zvučný mezzosoprán alt mohli v minulosti milovníci opery a operety obdivovat například ve Dvou vdovách (Anežka), Donu Giovannim (Elvíra) či Pikové dámě (hraběnka a Pavlína).



Splnila jste si pěvecký sen o vytoužených rolích?

Měla jsem dost štěstí, právě třeba na mozartovské role, Donnu Elviru v Donu Giovannim apod. Byly to takové opery a postavy v nich, jaké si operní pěvkyně může přát. Takovou je i role Carmen.

Neříkejte, že není nějaká role, kterou se vám nepodařilo dostat a toužila jste po ní?
Snad asi ani ne. Nevím… Mám pocit, že jsem měla štěstí a měla opravdu krásné role.

Dostala jste ocenění „Zasloužilá umělkyně“ přímo z rukou tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka. Co pro vás znamenalo?
Lhala bych, kdybych tvrdila, že to bylo komunistické vyznamenání a nic mi neříkalo. To bych fakt kecala. Kdekdo mi k němu gratuloval a člověk za sebou určité výsledky musel mít, aby jej dostal. Měla jsem z něj tenkrát radost.

Nezpůsobilo to ve vašem okolí nějakou závist nebo nevraživost?
Nic takového jsem nepocítila.

Jak vidíte dnešní operu? Máme dostatek talentů nebo už mladé lidi tolik vážná hudba nezajímá?
Do divadla teď už nechodím příliš často. Přece jen zdraví není nejlepší a také mám ráda své pohodlí. Domnívám se, že se i dnes najdou dobří mladí pěvci. Je to stejné jako vždycky, buď mají vztah k opeře a zůstanou, nebo zběhnou někam jinam. Ale talenty máme pořád.

Zkomplikovala vám někdy nemoc, třeba obyčejné nachlazení, práci?

Obyčejná chřipka stačí, aby nastala komplikace… Ale to je normální a běžně se to stává a stávalo. Tomu se člověk nevyhne. Nic dramatického jsem však „neprošvihla“…

Když pěvkyni vypadne text…
Zapomněla jste někdy text?

Ano, samozřejmě. Ale nikdy natolik, abych přestala úplně zpívat. Když tak jsem si ten chybějící kus vymyslela… (smích)
Dělali jste si s kolegy nějaké žertovné naschvály?
Na silvestra jsme hráli Ohňostroj a já tenkrát měla s sebou v divadle svého psa, aby nebyl sám doma. Nechala jsem ho samozřejmě v šatně. A jak tak hrajeme, přišla s ním v jedné scéně na jeviště nečekaně kolegyně. Pes se ke mně hrnul a já hned nevěděla co dřív. Jestli zpívat nebo pacifikovat domácího mazlíčka. Naštěstí to bylo představení poněkud uvolněnější, silvestrovské, takže se to ztratilo. Byla to ale „odbourávačka“ jako hrom. Smála jsem se, že jsem to málem neodezpívala… (smích)
Co je pro operní pěvkyni na pódiu nejtěžší?
Udržet se a nesmát se, když vám kolegové vyvedou nějakou čertovinu. Ne, vážně. Záleží, jak je role obtížná. Jsem altistka, ale jsou role, které kladou velké nároky na hlasový rozsah.
Měla jste nějaký předmět pro štěstí?
Myslím, že ani ne. Nemohu si na žádný vzpomenout.
Hrajete na nějaký nástroj?
Celkem dobře jsem hrála na klavír. Teď už ale moc nehraji.
Zpívala jste doma synovi ukolébavky?
Ano, zpívala - Hajej, můj andílku. Spíše ale poslouchal to, co jsem doma cvičila. A znal to.
Zvládla byste třeba rock´ n´ roll?
To bych asi nezvládla, nejsem na to cvičená.
Která role byla pro vás nejnáročnější?
Asi již zmiňovaná Kostelnička.
Kdybyste se nestala operní pěvkyní, jaké povolání byste zvolila?
Byla bych tou učitelkou, jak chtěli rodiče.



Jak se operní pěvkyně šetří? Mohla jste třeba v zimě na lyže nebo bylo pro vás sportování pasé?
Já jsem v zimě nikdy moc nesportovala, nebyla jsem na to šikovná, takže toto nebyl můj problém. Ale je pravda, že jsem odehrála jednu svou roli s nohou v sádře, protože jsem neměla alternaci. Ale nebyla to úplně velká role a navíc mě na začátku režisér Norbert Snítil u diváků omluvil. Mělo to však ten důsledek, že jsem pak pajdajíce dostávala záchvaty smíchu…(smích)

Celý život jste zasvětila hudbě. Jakou máte vy osobně ráda?

Například country si ráda poslechnu nebo jazz. Záleží na příležitosti, takže i tu dechovku, obzvláště pochodovou. Ale nemám to tak úplně vyhraněné.

A nějakou „veselou historku z natáčení“ máte?
Zpívala jsem v ústeckém krematoriu na pohřbu a měla s sebou syna. Nechala jsem ho hrát před budovou a mezi obřady se na něj skočila podívat. Jak mě uviděl, běžel mi radostně ukázat, co má. Byla to malá živá myška. Nastalo to, co nastat muselo – začala jsem panikařit a ječet na celý ten smuteční areál. Naštěstí to bylo mezi obřady, takže jsem „jen“ rozesmála pozůstalé a truchlící. Dovedete si představit, jak to asi vypadalo…
Ale mám také jednu z jiného soudku. To jsem zrovna nezabodovala. Na zájezdu v Karlových Varech jsem se potkala s Oldřichem Novým, který se ke mně hlásil a byl velmi příjemný. Znal mě z nějaké opery, kterou viděl. A že se večer na mě přijde podívat na operetu Cikánský baron. Já, aby nebyl zklamán, že opereta není zase tak můj obor, jsem se mu jala vysvětlovat, že mluvit ty stupidní texty není žádná slast… A Oldřich Nový mi na to říká - to jsem překládal já… Snažila jsem se to nějak okecat, ale stejně jsem se málem propadla hanbou do země. No prostě trapas nad trapasy… (smích)
Ani nevím, jestli tam večer byl, ale za mnou se nestavoval…