Miroslav Rada, fotograf s pětačtyřicetiletou praxí v médiích, připravil v rodném Oseku na Teplicku výstavu fotografií známých osobností, sportovních událostí či hudebních celebrit. Jak říká, tentokrát jde o fotografie bez dramat, krve a násilí. On sám přitom fotí rád dramatické události. „Člověk se v tu chvíli soustředí na fotku a nevnímá nebezpečí. O to větší radost pak má z dobře vykonané práce,“ tvrdí. 

Zahájení výstavy Zachycení okamžiku proběhlo v galerii ITC oseckého kláštera v pátek 1. února. Snímky si tam můžete prohlédnout do 25. února.

Kazila vám nějaká z hvězd, které jste fotil, práci svými manýry?
Většinou ne, ale třeba zpěvák a hudebník Richard Müller stál bez hnutí a říkal: „Tak foťte.“ Když jsem ho požádal, aby se pohnul, namítl, proč by to dělal. Jinak ale samozřejmě záleží na přístupu k dané osobnosti.

Jaká technika focení celebrit je ideální, aby objekt před fotoaparátem nebyl ve stresu?
Nejlepší je nenápadná technika, třeba i mobil, ale důležitý je osobní přístup. V novinářské fotografii se dirigování nevyhnete, tam není důležité, jak to fotíte, ale výsledek.

Vzpomeňte si na nejlepší úlovek kariéry, případně který tak ohodnotila odborná veřejnost?
Nejlepší úlovek byla fotka havárie horkovzdušného balonu na komíně v Trmicích, za kterou jsem získal první místo v kategorii Aktualita-série v prestižní fotografické soutěži Czech Press Photo.

Pamatujete si nějaký pikantní zážitek ze své tvorby?
Byla jich řada. Vzpomínám si třeba, jak senzacechtivá média čekala na Woodyho Allena, který měl přijet do Ústí nad Labem. Tuto fámu dal tehdy do oběhu Josef Formánek s kamarádem, přivezl člověka podobného tomuto věhlasnému režisérovi a všichni novináři jsme mu to zbaštili.

Můžete se pochlubit řadou autorských výstav fotografií. Na kterou vzpomínáte nejraději?
Zatím jsem stihl uspořádat na dvacet samostatných výstav v celém kraji. Nejdůležitější byla asi hned ta první, která se jmenovala „Pět let od revoluce“ a představena byla v přesunutém kostele v Mostě.

Jedna slavná fotografka tvrdí, že chceš-li se stát slavným, fotografuj slavné lidi. Souhlasíte?
Fotit celebrity a slavné lidi je sice hezké, ale já mám raději dramatickou reportáž, i když v ní jde někdy třeba o zdraví jako například v Bohosudově, kde po revoluci vybouchnul ruský tank. Nebo když jsem fotil dramatické události při demonstracích ve Varnsdorfu. Člověk se v tu chvíli soustředí na fotku a nevnímá nebezpečí. O to větší radost pak má z dobře vykonané práce.

Vypracoval jste se ve své profesi fotografa díky talentu, či tvrdé dřině?
Před padesáti lety jsem potkal kamaráda hodináře a amatérského fotografa Oldřicha Hradeckého, který mě k fotografii přivedl, a už jsem u ní zůstal. Určitě tam někde musel být talent, jinak bych tuto práci i koníček zároveň nemohl dělat.

Můžete charakterizovat svůj autorský rukopis?
Autorský rukopis je reportážní fotografie, ale na své aktuální výstavě, kterou jsem připravil v mém rodném městě v Oseku na Teplicku, jsem zkusil sestavit výstavu bez krve, násilí a dramat. Prostě pohled na fotografii trošku jinak…

Míváte někdy při vyvolání fotografie pocit, že to šlo udělat i jinak?
Každá fotografie se dá udělat jinak. Profesor FAMU Vladimír Birgus řekl fotografovi, který přinesl neúplný snímek s výmluvou, že by jinak spadl ze střechy. Birgus mu řekl, tak buď jste měl spadnout, nebo nefotit.

Dáváte přednost nápaditým portrétům či skupinovým fotografiím?
Reportážní fotograf musí umět fotit všechno, portrét ani dav nevyjímaje.

Tomáš Prchal