Ten otevře své brány dnes v sobotu v poledne a vyvrcholí večer na Smetanově nábřeží v Děčíně. Končit má před půlnocí, vystoupí zde Lucie Bílá, František Ringo Čech, skupina Kryštof či dívčí trio Inflagranti.

V rozhovoru k současnosti své kapely a k zatím poslednímu albu Teď a tady (Championship Records 2010) odpovídal s Davidem Kollerem i slovenský baskytarista a textař Marek „Marta“ Minarik. Bývalý člen legendární Lucie i nyní hraje s Davidem v jeho kapele. A podle předchozích zkušeností z koncertů David Koller Bandu lze na 100% slíbit: Publikum se od něj může těšit i na několik největších hitů Lucie. A že je David umí!

Davide, lidé vás asi mají nejvíc v paměti díky nové desce Teď a tady i jako vítěze kategorie zpěváků v Hudebních cenách Anděl. Jak vnímáte, že vás lidé i kritika oceňují velmi pozitivně jako sólového zpěváka? Berete to jako poctu ve své sólové kariéře?
Je pravda, že toto ocenění bylo pro mě jako sólového zpěváka úplně první. Možná to souvisí i s tím, že má kapela se jmenuje po mně, čímž se lidé dostanou ke zpěvákovi. Začali mě prostě vnímat víc jako osobu a ne jako součást skupiny. K těm Andělům bych ještě rád dodal, že Marek Minárik, který tady s námi stojí, letos v této anketě také figuroval, protože jsme dostali i ocenění za kapelu dvacetiletí. Respektive za desku skupiny Lucie Černý kočky, mokrý žáby (s velkými hity Amerika a Sen – pozn. aut.), kterou s námi Marek v roce 1994 nahrával a tato spolupráce pokračuje dodnes.

Vaše nová deska Teď a tady je velmi kvalitní. Snažíte se do své hudby promítat stále nové, moderní prvky, či se raději držíte osvědčených metod?
David: V podstatě žádné své osvědčené metody nemám. Spíše se to týká obsazení muzikantů, kterými se při spolupráci obklopuji. Od 14 let si nahrávám basu, bubny, kytaru a klávesy, a to neměním dodnes. Ale co se týče těch nových prvků, člověk se jim samozřejmě nevyhne, jsem obklopenej počítači, a když to jde, rád je využívám.¨
Marek: Ale tradice samozřejmě ctíme, ctíme Schelingera a podobné velikány československé hudby.
David: Ano, ctíme tradice, které budovaly (de)generace. (smích)

Na scéně se dál objevují nové talenty, málokomu se ale dnes daří stát se legendou, jako u nás vznikaly dříve.
David: Řekněme, že teď taky vznikají legendy, ale bude jich asi hrozně moc. Může se stát, že to budou legendy s malým el, ne jak tomu bylo donedávna. Vždycky se objeví člověk, kterej přijde s něčím novým.
Marek: Já bych s tím neplýtval, ono už není moc co zaplňovat.
David: Ale ano, prostě to tak je. Přijde a vyplní nějaký místo, o kterým ostatní nevěděli, že je.
Marek: No, hádat se s tebou nebudu. (smích)

Má k úspěchům podle vás někdo alespoň nakročeno?
David: Určitě dvě pražské, elektronické party, které průběžně sleduju, když jsme spolu někde hráli – WWW a MidiLidi. Vlastně už to nejsou úplně nový kapely a neznámý jména, ale dělají elektronickou muziku a už za chvíli se možná stanou v tomto žánru legendami.
Marek: Za mě určitě kapela Jiřího Buriana, Republic of Two, tomu věštím velkou budoucnost. V té muzice je klid, spousta prostoru, každé slovo vyzní tehdy, kdy má a člověk má čas nad tím přemýšlet.

Právě to jsou vlastnosti kvalitních, ale často nedoceněných kapel. Není to muzika na takzvaný první poslech.
David: Přesně tak, tohle není zprofanovaná budoucí legenda, o kterých jsme mluvili. Kvalitní je určitě, ale až to člověk naposlouchá.
Marek: Mě zrovna Republic of Two zasáhli na první poslech. Nebo řekněme na druhý. (smích)

Když jsme u toho, zeptám se ještě na vaši oblíbenou muziku současnou i třeba idol z vašich začátků.
Marek: Rozhodně Kate Bush a Marek Brezovský, toho teď poslouchám nejvíc.
David: Nedávno hrála dobrá kapela u nás v Meet Factory, ale bohužel mi úplně vypadl název. Potom třeba Longital ze Slovenska a abych řekl pravdu, hodně se mi líbí klasická, vážná muzika – Beethoven, Bach, Mozart. V současné době jsem ale asi největší fanoušek kapely Čokovoko z Brna. Všem ji doporučuji.

Davide, vaše nahrávací studio má bohatou historii, spojenou i s The Plastic People of the Universe…
Tady musím bohužel doplnit, že po téměř dvaceti letech jsem toto studio zavřel. Nějak se vytrácely nápady a inspirace, vlastně mě to přestalo bavit. Tohoto nápadu se ale nevzdávám‚ a chci vybudovat studio v Meet Factory a v současné době na to sháníme prostředky.

Můžete nám o Meet Factory říci víc?
Meet Factory je multikulturní centrum ve zrekonstruované zchátralé drážní budově na Smíchově. Naprosto z ničeho se nám s výtvarníkem Davidem Černým a režisérkou Alicí Nellis podařilo vybudovat centrum, kam se lidé rádi vrací.

Jak jste začínali?
Má to hodně zajímavý začátky. Když jsem poprvé viděl tu suť, která stála pohromadě jen silou vůle, byl to adrenalin, asi jako když poprvé skáčeš z letadla padákem – najednou ztrácíš půdu pod nohama a vůbec nevíš, jak by to mohlo dopadnout. Byl to barák vykradenej bezdomovcema, všude se povalovaly injekční stříkačky, prostě děs. Nebylo tam zhola nic – elektrika, plyn, všechno odřízlý a ukradený. K tomu všemu jsme měli podmínku, že to musíme do třech let zkolaudovat a my na to samozřejmě neměli ani korunu, tak bylo docela odvážný, že jsme do toho šli. No, a dílo se zdařilo. Máte nové galerie, kinosál a klub vybavenej pro 800 lidí. Fakt se z toho těšíme, že jsme dokázali v podstatě z ničeho vybudovat velkou věc.
Marek: A je to už dost zaběhnutý, lidé se tam vrací.

Máte nové CD, angažujete se v projektech, vystupujete na koncertech, hodně vás určitě zaměstnává i rodina… Stíháte vše s chladnou hlavou, jste spokojený?
David: Já jsem spokojenej. Spokojenej pracující.