Ve znamení vystoupení Tanečního divadla Maximvs z Brna bude večer ve čtvrtek 19. února od 19.00 hodin v Městském divadle Děčín.
Poloprofesionální soubor, vedený choreografem a uznávaným tanečníkem Davidem Strnadem (shoda příjmení s autorem tohoto článku je opravdu náhodná) představí městu nad Labem večerní program nazvaný Roztančený svět. V něm soubor, který vznikl teprve v roce 2004, zatančí inscenace Sol, Tančit s Beethovenem, Yemayá a Píseň pro mne.
O historii, současnosti a budoucnosti TS Maximvs jsme si povídali s jeho šéfem Davidem Strnadem.
Děčín je jedno z mála měst Čech, a jediné na severu, kde vystoupíte – a dokonce podruhé. Co vás k tomuto místu váže, proč to tak je?
Městské divadlo v Děčíně nás vloni oslovilo s tím, že se o nás dozvěděli a jestli bychom nepřijeli udělat představení. Přijeli jsme, zatancovali si na dobrém jevišti v pěkném divadle a našli jsme zde vnímavého diváka, ke kterému se prakticky přesně po roce rádi vracíme.
Jsme potěšeni tím, že naše první představení v Děčíně se líbilo natolik, že si nás sem pozvali znovu. Doufám, že je to začátek dlouholeté tradice.
Rozhlédnu-li se po vystoupeních, která máte za sebou, moc jich není. Čekal bych desítky do roka… Jakoby vystupování bylo pouze vaší „vedlejší“ činností, nemám pravdu?
Ono to tak úplně není. Na náš provoz máme představeních tak akorát, abychom mohli udržet jejich kvalitu a nehonili se za komercí.
Mám asi nejintelektuálnější soubor moderního tance v republice, jsou to samí vysokoškoláci, kteří mají své pracovní a studijní povinnosti, takže skloubit práci v souboru a školy není jednoduché. Také si představení poměrně pečlivě vybíráme a není nám jedno, na jakém jevišti se objevíme. Úzkostlivě se bráníme jakékoli komercionalizaci toho, co děláme.
A ještě jedna věc mě překvapila. Divadla, která znám, dělají spíše velké pořady, mají hodinu a více. Vy takový máte „jen“ jeden, a doplňujete jej během večera o kratší útvary. Proč, jsou tak vaše programy pestřejší?
My máme v repertoáru více jak tři celovečerní programy, ale jen jeden je kompaktní, na jednoho skladatele. Jinak opravdu programy skládáme podle potřeby z jednotlivých choreografií, protože program je pak pestřejší a pro diváka mnohem přitažlivější. Samozřejmě si uvědomujeme, že scénický, nebo chcete-li moderní, tanec není na nejvyšším stupni zájmu běžného diváka, je to spíše obor pro fajnšmekry, takže pestrost je zde určitě na místě a pro nového diváka je vhodnější, než dlouhé „klády“.
A někdy není nutné „natahovat téma na půlhodinu“?
Když nemá choreograf co říci, tak i 3 minuty se zdají nekonečné. Dnes je taková doba, že se často tvůrci snaží být za každou cenu intelektuální a jaksi jim uniká samotný člověk, jeho potřeby a hranice jeho představivosti. Ale my jsme tady pro diváka a ne obráceně. Pokud divák řekne, že nám nerozumí, tak je to naše vina, ne jeho, jen my jsme téma špatně zpracovali a jeho se prostě nedotklo. Natahování bez přetlaku je hloupost a je lepší jít do bufetu na kafe.
V Děčíně představíte čtyři inscenace. Prozradíte, o čem každá je a na co se mohou diváci těšit? Popřípadě i to, čím je které inspirované?
Trochu prozradím, i když nejsem zastáncem popisu choreografií například v programech. Když divák potřebuje manuál k pochopení choreografie, tak je to od samotného počátku choreografie nebo interpretace špatná.
V našem představení se v drtivé většině jedná o vztahy. Konkrétně ve dvou případech, v choreografii Když tančím s Beethovenem a Píseň pro mne mezi mužem a ženou a v choreografii Sol, texaského choreografa Joe Alegada o vztahu ke slunci, jako zdroji životní energie a dobré nálady. Choreografie Yemayá je tak trochu krátkým exkursem do etno světa a krásy a kultivovanosti ženského těla v pohybu.
Jak neobvyklý je pro vás takový vzdálený výjezd? Prý se dokonce chystáte už i trochu dál – do Číny.
Není to zase až tak neobvyklé, více méně pravidelně vystupujeme v Praze, máme za sebou představení v Itálii, chystáme Španělsko, čekají nás Pardubice a několik představení v Brně. Nyní je v jednání zájezd souboru do Číny, tak doufám, že to nezakřikneme. Je to trochu problematické s cestováním, pozváních máme dost, ale sehnat peníze na dopravu 15ti tanečníků je v dnešní době trochu problém.
Jméno vašeho divadla je trochu matoucí, pro neznalé to vypadá jako chyba. Může se psát i Maximus, nebo by to bylo špatně?
Špatně by to nebylo, je to v podstatě to samé. Na začátku se mi to zdálo jako dobrý nápad, použít název MAXIMVS napsaný starolatinsky, kdy U ještě neexistovalo. Občas se nám to už ale vymstilo, kdy nám název zkomolili. Ale v podstatě splňuje přesně to, co jsem od něj očekával-je bez diakritiky, mezinárodně srozumitelný a neustále nám připomíná, že chceme pracovat s MAXIMÁLNÍM nasazením a chutí.
V kolika lidech se Maximvs v Děčíně představí? A co mají společného – lásku k hudbě a tanci?
Vezeme celkem 10 interpretů a jsou to lidé, které spojuje společný koníček, který není jednoduchý a přesto se mu věnují s plným nasazením.
Čeho si sám, jako šéf i jako člověk, na svém souboru nejvíc ceníte?
Nejobdivuhodnější je pro mne to, že mám skupinu lidí, kteří jsou ochotni dřít nad rámec svých pracovních i osobních povinností bez jakékoli vidiny výdělku, kteří jsou schopni dělat něco tak pomíjivého jako je tanec s tak obrovským nasazením a pokorou.
V dnešní překomercionalizované době mi to připadá jako obrovský archaismus a dává mi to ten pomyslný pevný bod, kterého se můžu přidržet a realizovat se tak, jak chci – bez kompromisů.
Jediným omezením jsou naše vlastní schopnosti a to je nádherné a svobodné. I když to stojí moc námahy, peněz a času, tak ten pocit okolo krevní pumpy za to stojí. A aspoň se jednou budeme moci chlubit spolubydlícím v domově důchodců, že jsme byli na skvělých jevištích.
