Milovníci knih anglického přírodovědce a humoristy Geralda Durrella si možná vzpomenou na scénu z jeho autobiografické knížky "O mé rodině a jiné zvířeně", v níž popisuje, jak malý Gerry (samotný autor ve svém dětství) schoval štíří samičku s mláďaty na hřbetě do krabičky od zápalek - a vzápětí vyvolal rodinné pozdvižení, protože po krabičce sáhl jeho starší bratr, který si chtěl zapálit, a štíří maminka s desítkami potomků na zádech se nedala k procházce po hřbetě jeho ruky dvakrát pobízet.

Štíři jsou ve schopnosti přenášet velké množství mláďat opravdu výjimeční, není to ale ani zdaleka jediná pozoruhodnost, jimiž se tito příslušníci řádu klepítkatců vyznačují. 

Někdy s tancem, někdy "bez chlapa"

Jak upozorňuje server Science Alert, podobně fascinující, ale také hrozivě vyhlížející je například jejich páření, při němž se samec i samička vzájemně uchopí svými klepety, načež svedou cosi mezi tancem a zápasem. Samičce to umožní otestovat sílu samce, a samec tak zase hledá nejvhodnější místo, kam by vypustil své sperma. 

Zdroj: Youtube

Když po několika minutách milostné hrátky skončí, vydávají se každý opět svou cestou, pokud se tedy samička nerozhodne svého sexuálního partnera sníst - štíři jsou touto "zálibou" pověstní podobně jako kudlanky, ve skutečnosti však u nich není tak rozšířená, jak bychom čekali.

Podivuhodný je i fakt, že některé druhy štírů ke zplození dětí páření ani nepotřebují. Dokáží se totiž rozmnožovat také takzvanou partenogenezí neboli smaobřezostí, což je nepohlavní forma reprodukce, při níž se embryo nového jedince dokáže vyvinout i z pouhého samičího vajíčka, aniž by bylo nutné je oplodnit spermiemi.

"Těhotenství" je ovšem u některých druhů štírů výrazně delší než lidské, může trvat až 18 měsíců. Tak dlouhá doba je potřeba proto, že štíři, na rozdíl od jiných bezobratlých klepítkatců, zejména pavoukovců, rodí přímo živá mláďata, nikoli zárodky ve vajíčcích.

Bezpečí máminy sukně - pokud nemá hlad

Vnější "skořápka" (exoskelet) čerstvě vylíhnutých štírků je velmi měkká, takže by představovaly snadnou kořist pro většinu predátorů. Aby k takové situaci nedošlo, šplhají novorození malí "škorpiónci" po máminých nohách a klepítkách do bezpečí jejich zad, kde zůstávají až několik týdnů, dokud jejich vlastní exoskelety neztvrdnou.

Na zádech jim poskytuje ochranu jedovatý trn mámina ocasu, jenž dokáže spolu s klepety většinu dravců dostatečně výmluvně odradit. Tato ochrana však přestane fungovat, pokud se matka ocitne v oblasti, která je chudá na potravu - pak v zájmu přežití rodu neváhá a jednoho či dva potomky obětuje a spořádá, aby si udržela síly pro ostatní. 

Když skořápky mláďat ztvrdnou, opustí štíři "máminu sukni", vydají se sami do světa a celý cyklus se opakuje.