V dílně si umím poradit, říká architekt a choreograf Šimon Caban

Jak se cítíte po dvou letech s pandemií covidu?
Taky na mě negativně dopadla, koneckonců asi jako na každého, kdo nedělá v IT nebo v zásilkové službě. Ale jako vždycky je všechno špatné pro něco dobré. Neberu to jako katastrofu. Pozitivní pro mě je, že se mi pandemie trefila do věku, kdy je čas si udělat pořádek ve věcech, které člověk odkládá mnoho let. Takže jsem to využil k inventarizaci a nastolení pořádku v archivu. Máme s bratrem spoustu hodin dobového materiálu natočeného na VHS, tak jsme všechno digitalizovali, včetně osmimilimetrových černobílých filmů po rodičích z roku 1934. A dali jsme tomu chronologický a abecední pořádek.

Jste tedy systematický člověk?
Systém je hrozně důležitý. Já nejsem ten typ bytostného umělce, který čím větší zmatek ve věcech a životě má, tím větší umění dělá. Potřebuji pořádek a řád. Nechci tápat, hledat a během toho zapomenout, co jsem vlastně chtěl. Tohle těkání mě děsí i na internetu. Tam především je potřeba ukočírovat sebe sama. I když občasné inspirace náhodnými nabídkami mohou přinést nečekané ovoce.

Hodně jste cestoval, jde to i v současné době?
Když se člověk dostatečně informuje a smíří s mnoha zdravotně-bezpečnostními pravidly, jsou mu za to oplátkou opuštěná místa, kde je jindy hlava na hlavě. Teď jsem se vrátil z Jordánska. Úžasné. Dívali jsme se z hory Nebó, kam dovedl Mojžíš Izraelity, na stejné břehy v dálce, na kterých jsem před pár lety z Izraele, respektive z palestinského západního břehu zase hleděl sem… Je dobré si geograficky usadit pár souvislostí.

Popularita přináší hodně pozitiv i negativ, říká herec a moderátor Maroš Kramár

V čase, který mi pandemická doba nabízí, mne baví studovat historická témata, která mne vždy zajímala. Střetávání kultur a náboženství. Pohané, Židé, křesťanství, islám… Kde se v tom zapeklitém vývoji stala chyba, která nás trápí dodnes. Křižácké výpravy mne bavily už od dětství. Ani ne tolik z hlediska náboženského, ale spíše – dnes by se řeklo – marketingového nebo propagandistického. Tehdejší Evropa, aby se zbavila odbojného panstva, na které se už nedostávalo lén, vymyslela „svatou válku“ a poslala pány do Jeruzaléma s tvrzením, že jim křesťanům přece patří. A Západ, který byl tehdy sto let za východní úrovní kultury, vědy a umění, se svou už tehdy typickou arogancí nejdříve ignoroval prosby Byzance a pak vyplenil a přivlastnil si, co mu do cesty přišlo, včetně Jeruzaléma. Dost mne to zajímá i po výtvarné stránce – tehdy se ještě umění bralo jako řemeslo. Křesťanství vnímám spíš jako kulturní základ regionu, ve kterém jsem vyrůstal. Dost k tomu napomohl i fakt, že na umprumce (Střední škola uměleckoprůmyslová) jsme měli skvělou učitelku Marii Černou, která nás protáhla románskou, gotickou, renesanční i barokní Evropou. Viděl jsem katedrálu v Remeši, byli jsme v Itálii, Řecku, Moskvě, Treťjakovské galerii…

Mohli jste vyjet na Západ?
Ono se dalo leccos zařídit, když byli pedagogové šikovní. A taky když si důležité znalosti a souvislosti nechtěli nechat jen pro sebe. Dali nám hodně základních věcí nejen z oboru, ale pro život vůbec. Díky internetu je dnes všechno o dost jednodušší, ale zase to vyžaduje sebekázeň a schopnost zadat ty správné pojmy pro správné vyhledávání.

Jak vidíte „střetávání kultur“ dnes?
Je důležité cestovat, studovat a pozorovat, naslouchat. S tvrzeními a odsuzováním bych byl opatrný. Svět jde kupředu a lidé si nechtějí stále připomínat, co bylo. Ale kdo nezná historii, kontext, koleduje si o to, že se bude opakovat. Vyvíjet se musíme k lepšímu a ne se vracet ke genocidám a rasismu. Chápu novodobé obrazoborectví a je správné nezapomínat, že Koněv ve svých denících nepsal o osvobození, ale dobytí Prahy, nebo že belgický Leopold II. byl masovým vrahem. Ale Neruda byl také z dnešního pohledu rasista a co bychom dělali, kdybychom se dozvěděli, že Alexander Fleming měl rád děti stejně jako Michael Jackson? Přestali bychom používat penicilin? Je to složitá pavučina souvislostí a zbořením sochy, přejmenováním černocha na Afroameričana a uznáním mandarinky jako sedmapadesátého pohlaví se toho moc nezmění. Důležité je vnímat bez předsudků a jednat s každým podle jeho chování, schopností a činů.

Moje oblíbená autorka Anne Applebaum píše v článku „Noví puritáni“ o tom, jak universitní profesoři nemohou přednášet, aby hned nebyli studenty napadáni. To je přece zase „kladivo na čarodějnice“. Tomuto hysterickému trendu se stavíme třeba naší divadelní adaptací Kouře na Fidlovačce, kde se mluví tak, jak se mluvilo v devadesátkách, což už dnes skoro není možné. Divadlo je stále ještě svobodná platforma k probírání této problematiky.

Napadá mě, že v aktuálně populárním seriálu Devadesátky si taky museli podržet dobovou mluvu – z časů, kdy se kouřilo i v jeslích, nikdo ještě neznal brokolici a slovo „Rom“ bylo spíš legrační.
My byli s bratrem (Michal Caban, režisér, ceremoniář) a Baletní jednotkou Křeč nejaktivnější právě v devadesátkách: firmy chtěly různé eventy, byly otevřené extravagantním nápadům a my jsme s nimi přicházeli. To byl velký boom. Pak se doba zcela přirozeně usadila a všichni zase chtěli jen chlebíčky a Vondráčkovou. Ze svého – tvůrčího a liberálního – pohledu si tedy po devadesátkách stýskám. Určitě si pamatujete třeba Českou sodu…

Emma Smetana a Jordan Haj: V ČR se bere za provokaci vše, co je mimo průměr

Povězte mi, Šimone, jak jste se rozhodl obsáhnout tak široký záběr – od výtvarna přes choreografii, architekturu a scénografii až k režii?
Výtvarno mě bavilo vždycky, dodnes vnímám vizuálně, kreslit jsem uměl a pořád umím. Šel jsem na střední uměleckou školu – chtěl jsem původně dělat animovaný film. Pak mě v polovině střední začalo bavit divadlo, ten trojrozměrný prostor, kdy si světlem ze tmy vykrajujete, co potřebujete. Na maturitních plesech jsme dělali půlnoční překvapení ve vlastní režii, a tak vlastně vznikl tanečně-hudební soubor Baletní jednotka Křeč. V Branickém divadle jsme pak tvořili spoustu let. A tam jsem tříbil svou schopnost pohybu v divadle – jako výtvarník, režisér, scénograf, pseudoherec, tanečník… Diplom mám sice jen na architekturu a scénografii, ale tu paletu profesí, která se ode mne očekává, využívám.

Ovládáte tu kreslířskou zkratku – načrtnete pár tahy slona nebo pštrosa?
Třeba jedním. Umím to, ale kreslím raději lidi než zvířata. Nic proti zvířatům nemám, jen lidem věřím víc a jsem si mezi nimi víc jistý. Viděl jsem nádherný dokument o chobotnici, plno lidí mi ho doporučovalo, „Moje učitelka chobotnice“ se jmenuje. Ano, krásně a neuvěřitelně dovedně a trpělivě natočený film. Ale až ta chobotnice natočí film o člověku, jak se potápí, pak třeba vaří, vyrábí člun nebo raketu, čte a píše, tak pak si řeknu: fakt šikovná chobotnice.

Vzpomenete si někdy na Egypt, kde jste s bratrem Michalem pobývali čtyři roky, řekněme, v pozdním dětství?
Právě egyptský pobyt pravděpodobně způsobil můj zájem o kultury odlišné od té naší, evropské. Takže pak trochu s nadhledem i shovívavě sleduji pozdvižení našeho smrádku, teplíčka a pohody proti představě vlny uprchlíků, která o nás nejeví zájem. Ale jako kontrast k německé otevřené náruči je dobré si přečíst třeba knihu Douglase Murraye „Podivná smrt Evropy“, a někde mezi tím je pravda. Mimochodem na varském festivalu jsme nedávno zhlédli sérii starých černobílých egyptských filmů. Ty snímky byly z doby, kdy se žádný gender neřešil, tím méně v Arábii. V dnešní době naprosto nepřijatelné. Ovšem je třeba také mít na paměti, že Arabové se k ženám chovají jinak na ulici a jinak doma. Tam velí a rozhoduje zase žena. Do jisté míry je to taková hra. Ale pro kterou se i zabíjí a kamenuje.

Vaše realizace a představení jsou také dost postavené na hře.
U nás se za nic nekamenuje, my i nad věcmi zásadními leckdy mávneme rukou. To je zase naše povaha. Ale nechci mluvit za všechny. To, že se o ledasco zajímám, že mne ledasco trápí, bohužel neznamená, že vím, co s tím. V našich představeních se zase nebereme tak moc vážně. Aktuální problémy – i vážné a nesnadné – předestíráme a ventilujeme, ale řešit je všechny neumíme, nenabízíme žádný recept. To umění ani dělat nemá. Ale mám rád, když film nebo divadlo, kniha má nějaký konec, vyústění, závěr. Pouhé zaznamenání výseče reality či svědectví bez názoru autora mě nebaví.

Tradičně vytváříte multimediální představení pro úvod a závěr karlovarského filmového festivalu. Marek Eben o vás řekl, že umíte nastolit atmosféru pohody a i s ní dosáhnete profesionální show.
Za šestadvacet let jsme vytvořili bezvadný tým spolupracovníků a spolupracovnic, protože účinkující jsou převážně ženy. Chováme se ke všem s velkou úctou, oboustranná důvěra přináší radostnou spolupráci a na výsledku je to, myslím, vidět.

Rodiče jsou pracovití a šikovní, já se do kutění nepouštím, říká Jaroslav Plesl

Jste obklopen ženami, ale máte i svou vlastní a s ní dvě děti. Jak to zvládáte?
S mou ženou jsme si padli do oka hned první den střední školy, od maturity žijeme spolu a spolu vychováváme i své dvě děti – tedy teď už ony nás. Dcera nám přinesla vnučku a syn je na ČVUT a dohlíží nad ekonomikou domácnosti, obě děti nám jsou průvodci v dnešní dynamicky proměnlivé době. Ale i když byly malé, dělili jsme se se ženou o starost o děti i domácnost oba. Nejsem zastáncem machistických představ, myji nádobí, vynáším koše, žehlím, nakupuji, a stejně tak moje žena zase zastane i takzvané mužské práce (které to vlastně jsou?) a rozhodovací procesy. Měli jsme výhodu svobodného povolání, tak jde o to „jen“ vše včas naplánovat a dohodnout se, kdo kdy kde bude. S prací, nebo dětmi.

Na Umprumu jste prý dělal dekorativní předměty a hračky. To jste skoro modelařil. Dá se tedy říct, že jste manuálně zručný?
Na střední a pak i na vysoké škole byly bezvadně vybavené dílny. Truhlářská, zámečnická i další. Vytvářeli jsme tam všechno možné. Kolik já udělal nábytku, modelů domů, scén, kde je jim konec… I kulisy v divadle jsme si vyráběli. Dodnes, když navrhuji scénu, slepím si prostorový modýlek, líp se mi s tím pracuje než s počítačovou vizualizací. Teď už jsou navíc 3D tiskárny, takže vím, kam se případně obrátit.

Zakutíte si i doma?
Jsem předsedou SVJ (sdružení vlastníků jednotek – pozn. aut.) a zároveň i správcem. Instalatéřinu neumím a k elektrice mám respekt a kontakty na profesanty, ale drobné věci, na které mám pohotovostní kufřík s akunářadím, udělám. V časech, kdy jsem vyrůstal, v obchodech nic nebylo, všichni jsme byli zvyklí si nějak poradit. Nejen holky si uměly i ušít věci na sebe.

Jak jste se dostal ke kutilské reality show Mistři dílny na Primě?
Oslovil mě Ivan Vodochodský, se kterým jsem už vícekrát spolupracoval i v divadle. Ví, že znám prostředí, kdy se musí pod tlakem podmínek, v krátké vymezené době splnit náročné zadání. Spoluporotkyně Kamila Douděrová má sice k manuální práci možná trochu dál než já, ale zase jako architektka má oproti mně o dost blíž k architektuře, protože já už dělám prakticky výhradně divadlo. Myslím si, že by ten pořad mohl pomoci trochu zpopularizovat řemesla, protože dnes chce být každý manažer a jen klikem vkládat do košíku. Tak aby bylo vůbec co. Dobrý řemeslník je přitom dnes velmi, velmi ceněný.

Řemeslné dovednosti a vlastně někdy i schopnost kutilské improvizace se v divadelním prostředí určitě uplatní.
Kutilství je pro mě pojem trochu dehonestující, dnes už to musí probíhat profesionálně. Není čas a důvod na improvizaci, pokud se vše včas a správně připraví. Co mne trápí, je, že výprava, jejíž výroba samozřejmě nějakou dobu trvá a není to levná záležitost, se hned po představení nebo show zase boří a likviduje. A likvidace už dneska stojí skoro totéž co stavba. Upřímně, je to poněkud neekologický byznys. Nezbývá než vzývat „metaverzi“, která slibuje splynutí virtuální reality a skutečného světa.

Máte koníčky? Prý jste fanda do kola.
Na kole jezdím moc rád, i po městě. Mám rád dynamiku a pohyb. Ale jezdím taky na motorce i v autě. A v terénu. Ne tedy, že bych se drápal někde v českých lesích a neměl dost, dokud bych nezničil kus krajiny nebo auto. Ale putování, poznávání, cestování po poušti, Islandu, Africe, to mě baví. Mimochodem, když jste zmínil improvizaci – v té jsou mistři právě Arabové. V Libyi nám na autě popraskala všechna listová pera. Byli jsme přesvědčeni, že je to konec. Arabský průvodce ale z pneumatiky odhozené v písku nařezal gumové pásy, kterými prasklá péra pevně ovinul, stáhnul, a jelo se. Já s tím pak jezdil po Praze ještě tři roky. Autonomní, samořiditelná auta mě nelákají. I ta ale budou jen přechodnou fází, protože stejně někdo v dohledné době přijde na způsob, jak se rozložit na molekuly a vzápětí složit na jiném místě… Pro lidi, které ale baví řídit a vlastní dovedností a smysly ovládat stroj, je tahle doba začátkem zoufalství. Já mám Toyotu Land Cruiser, manuál, diesel. Dvaadvacet let. Za celou tu dobu se pro mě nemuselo vyrobit – ekologicky daleko náročnějším procesem – nové elektrické auto. Tím se utěšuji. Taky běhám a cvičím pro zdraví. Vrcholový sport mě ale nezajímá. Jakmile o něm či o počasí nebo dopravní situaci v rádiu začnou, intuitivně přepínám.

I v Česku vyrostla hvězda pro Hollywood. Hugo Haas ale neměl na růžích ustláno

Řekněte mi ještě něco o svém vztahu k architektuře.
Architektura je základ, věci musí držet pohromadě. Já ale byl buď moc činorodý, nebo roztěkaný. Nikdy jsem neměl velké architektonické studio, bavilo mne víc věcí a profesí, takže šlo „jen“ o rodinné domy, rekonstrukce apod. Ale například penzion U Čápa v Příchovicích nebo studia UPP ve Vršovicích a interiér HBO v Holešovicích, to jsou moje radostné realizace.

A ještě to není všechno – také jste nechal stopu ve fotografickém světě…
Od té doby, co se objevil digitál, je pro mne focení jen poznámkový blok. Pro skutečnou radost z tvorby jsem měl rád klasický fotografický proces. Ve Fotochemě jsem si kupoval papíry, filmy… A naproti, na Jungmannově náměstí, byla galerie Fotochema, kde jsme měli jednu z nejdůležitějších výstav, ještě s Tonem Stanem, Miro Švolíkem, Peterem Župníkem a celou tou slovenskou talentovanou famáckou partou. Kurátorku nám dělala Anna Fárová. Vystavovali jsme pak i ve Francii, na Rencontres des Arles. Moje věci dokonce leží někde v depozitáři Centre Pompidou a teď i v UMPRUM muzeu v Praze. Fotil jsem černobíle a fotky pod zvětšovákem dokresloval štětcem namočeným ve vývojce. Vždycky to bylo dobrodružné, už jen kvůli čekání, jestli jsem to naexponoval správně…