Herečka Jitka Sedláčková: Na sobě chci všem ukázat, že nikdy nic nekončí

Co se přihodilo? Muselo se stát něco vážného, když jste se rozhodla divadlo opustit.
My jsme se s Honzou nebyli schopni sejít, sednout si a říct, co nám vzájemně vadí. Jinak jsem se všemi ostatními v souboru měla skvělý vztah, ale ke konci jsem už byla pod tlakem a cítila, že tam nejsem vítaná. Myslím, že se zkrátka přihodilo něco osobního, co jsme si s Honzou nebyli schopni říct, a pak už se to vezlo. A mně už taky není dvacet, takže nechci dělat nepříjemno sobě ani jiným.

Martina Formanová: Po smrti Miloše jsem se chtěla ze smutku vypsat

S Janem Hrušínským jste odehrála nespočet představení Je úchvatná.
Ano. Předloni jsem byla v oboru muzikál dokonce nominovaná na Cenu Thálie za toto představení, kde jsem s Honzou hrála. Ti, kteří nás viděli na jevišti, říkali, jak nám to spolu neuvěřitelně hraje, a i přesto jsem měla pocit, že na mně Honzovi něco vadí. Možná že to byl jen můj pocit, ale nakonec to vyvrcholilo kvůli pandemii. Našla jsem odvahu a v době, kdy není práce, jsem se rozhodla ukončit s Divadlem Na Jezerce spolupráci. Nechtěla jsem trápit sebe samu a provokovat Honzu, protože ke konci už jsem ten dojem, že ho provokuju, měla. A i přes to mu budu navždy a s velkou úctou vděčná za to, že mi před lety dal práci.

To bylo tehdy, co jste byla „odejita“ z Divadla pod Palmovkou?
Ano. To on mě vytáhl nahoru. Pomohla mi Irena Pavlásková, která mi nabídla roli ve filmu Fotograf, a Honza Hrušínský, který mě postavil znovu na jeviště. Myslím si, že jsem ho po pracovní stránce v žádné z rolí nezklamala. Na Jezerce jsem zažila krásné období. Strašně mě to bolí a mrzí, ale teď už bych řekla, že jsou hrany obroušené, a moc bych si přála, abychom spolu s Honzou mohli zase někdy normálně mluvit.

Bez práce jste ale nezůstala.
Ještě ten den, co jsem do Divadla Na Jezerce odeslala výpověď, mi zavolal Karel Heřmánek ml. a nabídl mi spolupráci s Divadlem Bez zábradlí na muzikálu Cabaret. A to pro mě byla fatální věc, říkala jsem si, že to snad ani není možné. Dopoledne jsem odeslala výpověď, což jsem si trochu vyčítala a ptala se sama sebe, zda dělám dobře. Říkala jsem si: „Dělám správně, vždyť je to chyba? Já divadlo miluju! Jsem divadelní herečka, miluju představení Je úchvatná a já ho nebudu hrát. Skončí to, nebude to a já nebudu hrát divadlo?“

Přitom obavy nebyly na místě, když odpoledne přišel příjemný šok.
Ano. Od mladého Káji jsem byla pozvána na konkurz do muzikálu Cabaret, kde jsem dostala příležitost zahrát si roli Fräulein Schneider, což je naprosto úžasná role adekvátní mému věku, odžitým letům i zkušenostem. A tohle je výzva, protože Cabaret je srdcovka každého herce, který zpívá. Navíc pracuji pod vedením režiséra Radka Balaše, což je vynikající režisér, takže pro mě nirvána.

Jak se těšíte na nový projekt v novém prostředí?
Po roce, kdy se nehrálo, se bojím, jak to budu zvládat, protože my herci jsme odstavení od divadla. Nebo ne, že bych se bála, ale mám obavu zase naskočit do toho rychlíku, který jsme znali ještě loni v zimě. Teď jsem se totiž nechala „lapit“ hned do několika projektů a můj vlak se řítí šílenou rychlostí. Až si říkám: „Ty blázne, zvládneš to?“ Ale snad ano.

Roli v muzikálu Cabaret jste ale nedostala, musela jste projít konkurzem. Neuráží vás to, že s vašimi zkušenostmi musíte na konkurz?
Ne. U muzikálu mě to neuráží. Někdy si ale říkám: „Vždyť vědí, kdo jsem, proč musím na konkurz?“ Já to totiž, co se týče filmových konkurzů, moc neumím. Ale co se týče divadla, tak tam jsem šla s pochopením. Musela jsem prokázat, i když mě režisér znal, protože jsme spolu točili, že mám hlasový rozsah, a předvést, že jsem schopná odzpívat těžší pasáže. Vyzkoušeli si mě a řekli, že na to mám. Takže v takovém případě mi konkurz nevadí. U filmu to většinou pokazím a pak, když odcházím, tak vím přesně, co jsem měla dělat. Bohužel to málokdy vím, když jsem tam. Takže mě to neuráží a naopak si myslím, že to k tomu patří.

Eva Decastelo: Naučila jsem se nesoudit druhé

Jak máte ráda nové začátky? Jste spíš zdrženlivá, nebo euforicky natěšená?
Zdrženlivá vůbec nejsem a měla bych být. (smích) To je u mě docela „blbé“, že zdrženlivá nejsem. Já jsem euforik a nadšenec. Je to takové to dítě ve mně, protože já jsem ze všeho nadšená, ze všeho mám radost. Ale teď s tou koronou musím říct, že se to změnilo. Cítím se, jako kdyby ve mně trochu zhaslo světlo. Dřív jsem bývala větší nadšenec.

Na čem ještě kromě chystaného muzikálu Cabaret pracujete?
Mně tento rok přinesl samé úžasné okamžiky. Jak pracovní, tak lidské. Třeba spolupráce s milovanou Irenou Pavláskovou… To ona mi napsala roli přímo na tělo a při práci vás tak jemně vede, že se ani nenadějete a roli máte v sobě. Irena je ovšem taková osobnost, že nepřestanu být nikdy dost vděčná za její přátelství. Navíc má famózní maminku, takže vím, jaké to bude za sedmadvacet let s Irenou ve Slavii na kávě. (smích) Je to jen pár dní, co jsem právě s Irenou dotočila nový film, a práci na něm považuji za zázrak, protože mým manželem je Jiří Lábus a za nápadníka mám Oldřicha Kaisera. Scéna, ve které mě právě Oldřich svádí, to je zážitek na celý můj herecký život. A další práce na sebe nenechala dlouho čekat. Natáčení páté řady seriálu Polda je totiž v plném proudu.

Takže se vám daří.
V mém životě se teď staly tak veliké věci, že vůbec nechápu, jak je to možné. Zřejmě jsem poctivě stála ve frontě, asi jsem ani nepředbíhala v životě, víc jsem dávala, než brala. A teď za to nejspíš dostávám takové dary, že to ani není možné. Až si říkám, jestli vůbec tolik toho štěstí unesu.

Vítáte nové projekty i z toho důvodu, že vám díky nim třeba přibydou noví přátelé?
Těším se na nové lidi a ano. Nacházím si nové přátele. Já například miluju herečku Pavlu Beretovou, a ve filmu Ireny Pavláskové, který jsem dotočila, mi hrála dceru. A tam jsme si potvrdily, proč se máme rády a proč je naše zalíbení oboustranné.

Předtím mě to nenapadlo, ale je pravda, že jste si Pavlou Beretovou podobné.
No mně spíš lidé říkají, že jsem si podobná s Lucií Žáčkovou. A to je moje druhá favoritka. Já miluju pár hereček tak, že jsem z nich úplně „podělaná“, což mezi kolegyněmi moc nebývá. A já jsem absolutně „podělaná“ nejen z Lucie Žáčkové, ale i Pavly Beretové a Sabiny Remundové, která je teď také mojí favoritkou. Takže mám tři herečky, na které bych se mohla koukat hodiny. Já zkrátka umím fandit, umím přát, umím pochválit, a když vidím, že se kolegyni něco povedlo, tak jí zavolám a řeknu: „Tys byla famózní!“ Já totiž hrozně ráda dělám lidem radost. Takže ano. Díky práci vznikají nová přátelství a někdy si říkám, i když by se to říkat nemělo, že by bylo fajn, kdyby mi bylo o deset let méně, abych měla víc času na to, všechno si užít.

Když se vrátím ke dni, kdy jste odeslala výpověď a zároveň přišla nová nabídka, věříte v sílu myšlenky?
To není myšlenka. To jsou vyslaná přání, která léta opakujete a nestěžujete si. Takže to bylo vyslané přání, kdy dáváte, dáváte, dáváte, jste poctiví, děláte to, jak nejlépe umíte, máte dobrou myšlenku a jste hodní, což je základ úplně všeho! Samozřejmě že mě všichni nemilují, to je pochopitelné. Ale já vím, koho miluju já, s kým chci trávit čas, jak chci trávit svůj život a ono se to najednou poskládalo, a to včetně toho, že budu babičkou a v mém životě se objevil muž. Já vlastně nechápu, jak se to stalo, ale nepřemýšlím o tom a jen to přijímám.

Prozradíte o novém muži něco víc?
Tak úžasného muže, který by mě takhle nosil na rukou, jsem ještě v životě neměla. Vůbec nechápu, jak je možné, že se objevil. Je to úžasný a velmi zajímavý muž. I lidé nám říkají, že se k sobě hrozně hodíme. Je špičkou v gastronomii, jedná se o fajnového pána a hodíme se k sobě proto, že jsme oba živelní a máme rádi srandu. Zřejmě ke mně takový muž patří a já si takového i přála, i když jsem si myslela, že vedle sebe budu mít spíš nějakého dřevorubce. No a teď mám vedle sebe drobnějšího a velice krásně stárnoucího Itala.

Takže jste se dočkala toho pravého.
Kolem mě se točili muži, ale nebyli to parťáci. Spíš se jednalo o výjimečná přátelství. Ale partnerství, kdy nejste sami na radost i starost, tak to už jsem si říkala, že se v mém věku zřejmě nemůže stát. A ono se to stalo. Ale ta láska je jiná. Je to takové klidnější, není to ta euforie, jak říkají holky, že mají motýly v břiše, jste natěšení a sotva dýcháte. To tam není. Je tam úcta, láska a obdiv. Je to úplně jiné a daleko, daleko hezčí. Je neuvěřitelné být v tomhle věku zamilovaný a je to úplně jiná kvalita.

Hvězda Slunečné Bára Jánová: Sylva dostává užitečné lekce

Všem nešťastným duším bez rozdílu věku jste teď musela vlít optimismus do žil.
Na svém příkladu chci všem ukázat, že nikdy nic nekončí. Aby ti, co něco chtějí, se nevzdávali. Ani já se nevzdávám! Já jsem „bačkora“, když jdu na injekci nebo když čekám na vyšetření krve. Pak se bojím, když jde o mého syna, a teď k tomu přibydou i obavy o vnučku. Ale jinak se nevzdávám. Denně běhám čtyři až osm kilometrů. Snažím se na sobě makat a nic nepouštím. Neříkám si, že už mi je něco jedno. Není! A jak vidíte, tak se krásné věci mohou dít i v mém věku. Zkrátka pokud to člověk nezapíchne, tak to nekončí.

Zmínila jste běh, se kterým jste začala, když jste se rozhodla pro razantní změnu. Tehdy jste se nelíbila sama sobě, byla nešťastná a připisovala jste to i kilogramům, které jste měla navíc. Přitom ti, kteří mají kila navíc, často tvrdí, že jsou šťastní a spokojení.
Nevěřím tomu, že jsou šťastní. Myslím, že se jedná spíš o jakési alibi, a já sama sobě nikdy nelžu. Tenkrát jsem opravdu zhubla, a to razantně. Celkem to bylo dvacet kilo a deset mám zpátky. Ale přesně vím, kde mám ta kila navíc rozložená. Když do prázdnin shodím pět kilo, tak budu moc spokojená. Ale už to není o tom, že bych se sama sobě nelíbila a říkala si při pohledu do zrcadla: „Fuj, to je hnus.“ Já si to tehdy opravdu říkala, a abych to maskovala, nosila jsem velké svetry i kabáty. Vždycky jsem měla hezké nohy, a jak jsem byla tlustá, tak jsem si říkala, že už je nikdy mít hezké nebudu. A mám je zpátky! Takže ano, někdo ta kila navíc umí nosit, ale nevěřím žádné ženě, která je obézní, že je spokojená. Nevěřím ani jedné z těch žen. Když jdete do obchodu a sháníte něco na sebe, tak najednou vidíte, že to oblečení není slušivé, a navíc tloušťka ani není zdravá. To se jasně ukázalo i během covidu, že nadměrné váhové výchylky jsou nezdravé v každém směru.

Takže se stále udržujete.
Snažím se. Jinak se češu, zesvětlila jsem si vlasy. Snažím se nebýt tak obézní, ale nějaké to kilo navíc se sem tam objeví. Když ten špíček navíc nechci vidět, tak se samozřejmě snažím, abych se ho zbavila. Když to jde, jím méně a zdravě, což na natáčení není úplně jednoduché. K dispozici je catering, který máme téměř „pod nosem“, takže toho jídla pak sním víc. Ale když jedu třeba do Želiva, kde mám domeček, tak už si s sebou vezu spíš jen banán a jablko.

Hraje roli ve vašem snažení vypadat dobře i nový muž?
Když mám vedle sebe muže, který je štíhlý a pohledný, tak se mu chci líbit. To je pro mě největší motivace – líbit se. Ale zároveň to neznamená, že budu hubnout kvůli chlapovi. Kvůli chlapovi už bych neudělala v životě nic. Dělám to pro sebe, což je další věc. Já nikdy nevěděla, co znamená – mít rád sám sebe. Já to nechápala, nerozuměla jsem tomu, co to ti lidé říkají. Teď už vím, že na sebe nesmím být tak přísná. Jak jsem mluvila o tom špíčku navíc, tak ještě nedávno bych si nadávala a vyčítala, že ho mám. Ale teď si řeknu: „No a co, kolem chodí taky lidé, kteří nejsou vysoustružení. Tak s tím, Jitko, něco dělej.“

Naučila jste se nebýt na sebe ošklivá.
Ano, už na sebe nejsem zlá. Ale režisérka Irena Pavlásková mi má stále za zlé, že o sobě říkám, že jsem stará a neumím se s tím popasovat. Takže jsem se rozhodla, že: „Končím 55+, to je pěknej hnus, bejvala jsem kus,“ (to je moje báseň) na závorky, ve kterých se u rozhovorů dává věk, dávám velký vykřičník, že ne! To je tak soukromá věc a já nevím, proč by se měl někdo zaobírat tím, kolik mi je let. Kdyby nám nebylo přiděleno rodné číslo a nevěděli bychom, kolik nám je, tak bychom se věkem zdaleka tolik nezabývali a pracovali, dokud bychom mohli. A ne: „Už nepracuju, už je mi šedesát.“ Takže nevědět, kolik mi je, to by mi vyhovovalo. Ale Irena mi řekla, že jestli to ještě jednou uslyší, tak se na mě bude zlobit. Takže s věkem trochu vnitřní problém mám.

Váš muž ale jistě věk neřeší.
Muž, kterého mám vedle sebe, mi naopak lichotí. Říká mi, že existují dvě varianty toho, jak vypadám. Já jsem si říkala, že to budou varianty hezká a strašidlo a on mi řekl: „Ty jsi krásná, nebo víc krásná.“ A já si říkám: „To jsem se zbláznila? Co je to za chlapa? Kde se vzal?“

Umíte od něj takovou lichotku přijmout? Věříte jí?
Už to od něj umím přijmout. Dřív bych řekla: „Ale houby a nejsem krásná,“ takže to už teď neříkám. Přiznám se ale k tomu, že se po ránu snažím rychle „prchnout“ do koupelny, kde se pokouším napravit ty největší škody, které si způsobím během spánku. Takže v pravé kráse se před ním neukazuju. Nebo mi říká: „Ty seš hvězda,“ na což mu odpovídám, že nejsem. On ale trvá na svém, že jsem byla nominovaná na Thálii, točila film s Irenou Pavláskovou, pak budu točit něco dalšího… Ale já na to říkám, že jsem hvězda tady u nás v ulici. (smích)

Apatie je jako alkoholismus, varuje herec Vladimír Polívka

To znamená, že jste skromná.
Já ještě donedávna nedokázala ani nahlas říct, že jsem herečka. Asi se nechci nějak vytahovat a jsem opatrná i v tom, prohlašovat o někom, že je talentovaný nebo úspěšný. U nás se totiž nerozlišují známí a slavní lidé. Tady je ten, kdo je známý, automaticky slavný a to je nesmysl. Slavný je lékař, slavný může být truhlář i ten, kdo umí opravit orloj. Ale neznamená to, že ten, kdo se objeví na obrazovce, je slavný. Ten je pouze známý. I pes, kterého budete v pravidelném čase ukazovat v televizi, se stane hvězdou a miláčkem národa. Takže v tomhle jsem opatrná a asi se to bojím říct nahlas. Možná to bude tím, že jsem se propracovávala pozvolna a raketová sláva se v mém případě nekonala.

Jak přesně se, Jitko, v poslední době cítíte?
Jsem čilá, můžu dělat všechno, nemám žádná omezení adekvátně k věku. Sportuju, bavím se, směju se. Umím urvat drápy vínu, to si otevřu flašku a bavím se jako zamlada a jsem vděčná za to, co je. Projevovat vděk a děkovat je součástí toho, že se vám začne dařit. My všechny naše úspěchy bereme tak, že na ně máme právo, „Ale to je správný, já si to zasloužím.“ Jo, ale umět za to poděkovat: „Děkuju za to, že…“ – tak na to zapomínáme. Takže já stále děkuju za to, co se děje. Musím říct, že jsem měla v životě hodně peripetií, ale ty má každý. Všichni jsme na tom úplně stejně. Ale já měla vlastně i hodně štěstí.

Což si člověk uvědomí až později.
Vlastně jo. Teď jsem vyrovnaný, pohodový člověk, protože se mi děje to, co se mi děje. Takže ať se nikdo nezříká ničeho. Ať lidi věří, že zázrak může přijít kdykoli, jen se nesmějí vzdát a musejí věřit!