Mít zámek je láska i starost. Miliony na stromě nerostou, říká česká baronka

Kolik lidí s příjmením Hildprandt žije v Čechách?
Paní Jana: Jsou tady jenom dvě rodiny. Od mé sestry a my. Nikdo jiný už nežije. Ani ve světě.

Jako dítě jste bydlela v Etiopii v císařském paláci. Jak to tam vypadalo, jak se žilo na císařském dvoře?
Paní Jana: Ubytování bylo krásné, ačkoliv jsme nežili přímo v paláci, ale v jeho sousedství. Bylo to zajímavé i proto, že jsme přišli z malé vesničky Rojice. A jít z takové vesnice rovnou na císařský dvůr je velký rozdíl.

Rekonstrukce venkovského stavení: styl selského baroka udělal z interiéru skvost

Teď bydlíte v domě v zámeckém parku. Máte své bydlení zařízené v moderním stylu, nebo máte historické vybavení?
Paní Jana: Víc historicky. Máme tam starý nábytek.

Stephanos: Starý nábytek, nová televize. Lepší než nový nábytek a stará televize.

Na zámku prý máte kouzelné benátské zrcadlo, do kterého když se člověk podívá, splní se mu jeho nejtajnější přání. Máte to vyzkoušené?
Paní Jana: Však vidíte, že na devadesát let jsem docela zachovalá.

Jiné přání jste nezkoušela?
Paní Jana: Zkoušela, ale to vám nemůžu říct.

Ani jestli to opravdu funguje?
Paní Jana: Funguje.

Stephanos: Funguje, ale potřebuje trochu pomoct. Když máte nějaké přání, musíte na jeho splnění také pracovat.

Herec Karel Heřmánek: Nabídky od filmu řídnou, můžu si za to ale sám

Takže by to možná šlo i bez zrcadla.
Stephanos: Potom by to ale nebylo tak zajímavé.

Na vašem zámku se natáčela také pohádka Šíleně smutná princezna. Co jste dělala v roce 1968, kdy se natáčela?
Paní Jana: V osmašedesátém jsme byli ještě v Etiopii. A víte, jak to tehdy bylo. Televize nebyla tak rozšířená, alespoň v Africe ne. Takže zpráva o natáčení k nám přišla trochu později. Že se tady filmovalo, jsme se dozvěděli z dopisu. Byli jsme pyšní na to, že se to tady děje.

Kde v Řecku jste žili a kde jste vlastně doma?
Paní Jana: Žili jsme v Aténách. A protože jsme tolik cestovali a pobývali v jiných zemích, máme domov tam, kde jsme byli nejdéle. Takže pro nás je to Řecko a Česká republika. Blatná se teď stala úplně naším domovem.

Stephanos poprvé navštívil zámek Blatná v roce 1989, kdy mu připadal jako temné místo a nebyl rád, že tu musí trávit letní prázdniny. Co všechno se tu od té doby změnilo?
Stephanos: Tenkrát jsme místo na pláž nějakého řeckého ostrova přijeli sem. Bylo mi osm let, takže jsem moc nechápal kontext, ale cítil jsem, že atmosféra v tehdejším Československu nebyla nijak přívětivá. První roky po sametové revoluci byly divné. Atmosféra tu prostě byla jiná než na ostrově v Řecku a ve mně jako v dítěti to nenechalo nejlepší dojem. A co se změnilo? Ta země je jiná. Rozdíly jsou enormní nejen na zámku Blatná, ale i mezi Čechami v roce 1989 a 2020. V devadesátých letech to na zámku chodilo podle systému, který byl nastavený před sametovou revolucí. Nebylo to lehké. Věci se nezměnily přes noc. Teď už jsou projekty týkající se Blatné jiné, modernější, otevřené. Jsem pyšný na to, jak to teď máme, jak jsme si to sami vymysleli.

Hoteliér Viliam Sivek: Každý dobrý hospodář by měl mít finanční polštář

Z Blatné chcete učinit kulturní a komerční centrum oblasti. Co konkrétního pro to děláte?
Stephanos: Náš zámek byl vždycky kulturní a komerční centrum, to je jeho role. Role naší rodiny tedy je přinést kulturu do Blatné. Pořádáme spoustu akcí. Každý rok k nám přijede vídeňská filharmonie (Donau Philharmonie Wien Orchestra – pozn. red.), minulý rok jsme odstartovali projekt se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, plánujeme také akce s Jihočeským divadlem z Českých Budějovic. Ve spolupráci s městem každý rok organizujeme jazzový festival, klavírní kurzy, výstavy… To jsou naše kulturní aktivity. Ale také spolupracujeme s univerzitou v Oxfordu, odkud k nám každé léto jezdí studenti, aby u nás v červenci a srpnu pracovali. Pomáhají s organizací našich akcí, dělají PR, různé průzkumy trhu a podobně. Protože jsem spoustu let žil v Anglii a je to můj druhý domov, bylo pro mě důležité pokračovat ve styku s touto zemí.

O zámek se staráte od roku 2015. Jakou kariéru jste kvůli tomu opustil?
Stephanos: Kariéru ve finanční sféře, nejprve v Londýně a potom v Praze.

Nelitujete toho?
Stephanos: Ty dvě kariéry jsou úplně jiné. Hlavní rozdíl je v tom, že projekt zámku Blatná je náš. Jsme s ním spojení srdcem. Když člověk pracuje pro nějakou firmu, je to trochu abstraktní. Může být, že má rád to, co dělá, ale když skončí pracovní doba, už to není jeho starost. Byla to pro mne dobrá zkušenost, ale také jsem se v pravou chvíli rozhodl zkusit něco jiného.

Paní Jana je prezidentkou Asociace majitelů hradů a zámků. Jaké problémy řeší její členové nejčastěji?
Paní Jana: Každý zámek má své problémy. Týkají se hlavně oprav. Naši členové buď dostali objekt zpět v restituci, nebo si ho zakoupili od obce, nebo si koupili úplnou ruinu. Každý z nich má trochu jinou zkušenost, ale myslím, že všichni vědí, že když mají hrad nebo zámek, musejí se o něj starat a vidět v něm svou budoucnost. To se týká zejména rodin restituentů. Musejí všechno zrekonstruovat, vymyslet, jak si při tom vydělat nějaké peníze, aby měli z čeho žít a aby jejich snaha měla pokračování i v dalších generacích.

Když se v Čechách řekne šlechtic, většina lidí si představí člověka žijícího v luxusu, který svůj majetek zdědil po předcích. Co znamená označení šlechtic pro vás?
Paní Jana: Sluhu, který by nám nosil kávu do postele, tedy nemáme. Tyhle staré rodiny nejsou bohaté. Jenom všechno opravit a starat se o to stojí miliony, které nerostou na stromě. Pomohli nám nějaké dotace z Ministerstva kultury, ale jinak musíme zámek opravovat ze svého. Já jsem jako příslušnice šlechty byla vyučená, že se musím starat o náš rodový majetek, že musím věřit, chovat se slušně a hlavně respektovat všechno okolo nás.

Kastelán Zdeněk Henig: Valdštejnové nebyli jenom slavný vojevůdce Albrecht

S rodovým dědictvím je tedy hodně práce. Řešíte i takové věci, kolik bude stát vstupné na zámek, co se bude prodávat v zámecké kavárně a podobně?
Stephanos: Ano. Aktivně se staráme o všechno. Když se mě někdo zeptá, co dělám za práci, tak říkám, že jsem současně úředník, manažer kavárny, muzea, lesa… Ale taky musím říct, že máme úplně fantastický tým mladých a zapálených lidí, bez kterých bychom nedokázali udělat ani polovinu z toho, co děláme.

Myslíte, že návštěvníky láká zámek samotný, anebo akce, které pořádáte?
Paní Jana: Snad oboje, ale podle mne je sem nejvíc lákají daňci a pávi, které máme v zámeckém parku. Lidi, kteří mají rádi historii, jdou do zámku, milovníci přírody do parku.

Váš manžel Spiridon Germenis byl řecký stavební inženýr. Jaký je jeho podíl na rekonstrukci zámku?
Paní Jana: Jeho práce je vidět skoro na všem. Opravil tady toho hodně, měl to tu moc rád. Jenom mu v Čechách scházelo moře.

Opravoval tak, že kreslil, plánoval, anebo si oblékl montérky a přiložil ruku k dílu?
Paní Jana: Kreslil. Ale montérky měl na sobě také. Hodně kontroloval řemeslníky.

Stephanos: To bylo důležité, protože my jsme neměli praktickou zkušenost se stavbou a se specifiky práce restaurátorů.

U vás v rodině se z generace na generaci dědí prsten. Kdy a kdo ho předává svým potomkům?
Paní Jana: Vždycky ten nejstarší ho předává nejmladšímu. Myslím, že ho dostávají někdy kolem osmnácti let. Já ho tedy ještě mám na ruce.

Zřícenina hradu i samotné Peklo. Máchův kraj jako by vypadl z pohádkové knihy

Jak se vašeho podnikání dotkla pandemie nemoci covid-19?
Paní Jana: Já bych především chtěla poděkovat všem, kteří pandemii čelili v první linii, hlavně lékařům a zdravotním sestrám. Díky nim jsme se cítili bezpečně. 

Stephanos: Jinak prohlídkové trasy na zámku byly uzavřené, stejně tak naše kavárna Oh My Deer Café. Museli jsme zrušit všechny kulturní akce, pronájmy i svatby. Nikdo z nás to nepředvídal. Když byla karanténa a povolené byly pouze procházky do přírody, nechali jsme pro veřejnost otevřený park zdarma. Teď už jsme otevřeli prohlídkové trasy zámku a kavárnu.

Paní Jana: Držíme se předpisů od Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva kultury a doufáme, že nepřijde druhá vlna epidemie. Moc se těšíme se na návštěvníky a věříme, že se jim tu bude líbit.