Milan Štěkovič přežil chorvatskou Osvětim, kde nepálili jen cihly, ale i lidi

V sobotu 5. dubna 1941 měl Milan Štěkovič své třetí narozeniny. Na oslavu v chorvatské pravoslavné vesnici Petrinje, kde s rodinou vyrůstal, ale nebylo ani pomyšlení. Němci a Italové totiž napadli Jugoslávii.

Milanův otec Stojan se přidal k jugoslávským partyzánům, kteří se brzy po okupaci začali formovat pod vedením jugoslávské komunistické strany. Při verbování neměl na výběr. Řekli mu: „Buď půjdeš s námi bránit vlast, nebo tě zastřelíme.“

Z Osvětimi do ďáblovy dílny. Byli jsme tam jako mrtví na dovolené, říká přeživší

Špatně vyzbrojení partyzáni, kteří prošli jen primitivním výcvikem, však nedokázali dlouho odolávat přesile okupačních německých a italských vojsk.

O osudu tatínka se rodina dozvěděla od jednoho partyzána. „Ženské z naší vesnice šly jednoho rána prát prádlo k řece. Proud tam unášel těla mrtvých partyzánů, které Němci podřezávali bajonety a shazovali z opevnění v nedalekém Kostajnice přímo do řeky. Jeden z nich ještě žil. Milanově matce řekl, že její muž byl při bojích nejprve zavlečen do chorvatské Koprivnice a pak zemřel také v Kostajnici. „Tělo zemřelého otce rodina nikdy nenašla,“ přiblížil dramatický příběh web pametnaroda.cz. 

Devadesát kilometrů dlouhý pochod plný hrůz

Brzy po německé okupaci Jugoslávie se moci v Chorvatsku chopili ustašovci a vyhlásili nezávislost země. Do jejího čela se postavil Ante Pavelić, který vytvořil jeden z nejkrvavějších loutkových režimů II. světové války.

Rodina Štekovičových věděla, že jakmile armáda dorazí do jejich vesnice, bude s nimi zle. Jakožto Srbové hlásící se k pravoslaví byli ocejchováni jako největší utlačovatelé chorvatského národa. Ultranacionální ustašovci se hlásili ke katolictví.

Proto malý Milan s matkou a se dvěma dalšími sourozenci ze zoufalství utekli do lesa. Uniknout se jim ale nepodařilo.

Po dopadení museli absolvovat strastiplnou, 90 kilometrů dlouhou pěší cestu do koncentračního tábora v obci Jasenovac, během které ustašovci zastřelili všechny starší muže. „Byli to vesměs naši dědečkové,“ uvedl pamětník.

Peklo po kapitulaci Jugoslávie: Tamní teror vyvrcholil v „chorvatské Osvětimi“

Bratra umlátili o betonovou zídku

Cestu kvůli vyčerpání nepřežila ani jeho sestra. A když zbídačená skupina dorazila do Jasenovace, přišel Milan i o svého druhého sourozence. „Mého bratra, který měl devět měsíců, vytrhli dozorci matce z náruče a mlátili s ním o betonovou zídku, dokud nepřestal plakat,“ popisuje hrůzu, kterou nikdy nedostal z hlavy, pan Milan.

K šestým narozeninám jsem v ghettu dostala procházku, vzpomíná pamětnice

Tábor, o němž se dnes mluví jako o chorvatské Osvětimi, nebyl spravován jednotkami nacistického Německa, ale podléhal přímo správě ustašovců. „Za ty ukrutnosti, které si dnes normální člověk neumí představit, se styděli i Němci,“ vzpomíná pamětník.

Lágr byl vybudován podle vzoru obdobných koncentráků v Německu a podle jejich příkladů fungoval i jako obrovský vraždící stroj. Jeho součástí byl pracovní tábor s elektrárnou a cihelnou, jejíž chorvatské označení „ciglana“ se někdy používá i jako název tábora. „Nepálily se v ní však jenom cihly, ale také živí lidé. Kromě toho tábor disponoval vlastním krematoriem,“ připomenul web pametnaroda.cz.

Dva roky v dětském koncentráku

Milanova matka, která během několika hodin přišla o své dvě děti, se musela rozloučit i s nejstarším Milanem. S ostatními ženami byla transportována na nucené práce do německého Wittenbergu.

Jako čtyřletý hoch, který najednou zůstal úplně sám, byl přesunut do dětského koncentračního tábora v Sisaku, největšímu zařízení svého druhu v Chorvatsku. „Byl to areál bývalé továrny, žádná hygiena, chodili jsme po výkalech, všichni jsme měli tyfus a tuberkulózu, spali jsme i venku,“ popisuje podmínky lágru, který byl zbudován v srpnu 1942.

Řeholník s kuráží. Kněz Augustin Schubert vzdoroval nacistům až do smrti

Takzvaný „útulek“ vedl podle historických dokumentů dr. Antun Najžer pod záštitou ženské části hnutí ustašovců a režimních sledovacích služeb. Dnes jsou k dispozici dokumenty dokládající, že Najžer se svým týmem prováděl na zadržovaných dětech různé experimenty, některé nechal vyhladovět k smrti, jiné nejrůznějšími způsoby mučil.

 „Z třinácti tisíc dětí nás přežilo tři sta,“ odhaduje dnes pamětník. Počty obětí nejsou spolehlivé, nicméně pomník na hřbitově dětské části tábora udává, že je na místě pohřbeno přibližně dva tisíce lidí.

Z koncentračního tábora k Čechům

Utrpení pro zbídačeného Milana skončilo v létě roku 1944, kdy dětský koncentrační tábor Sisak evakuovali členové Červeného kříže. „Umístili nás do rodin obyvatel Sisaku, starali jsme se jim o dobytek,“ vzpomíná.

Milan Štěkovič se tenkrát dostal do rodiny pana Janečka. Jeho otec byl Čech, který se do Sisaku vypravil, aby pomáhal se vzděláním místních dětí. „Pan Janečka mladší tu pracoval v továrně na klobouky, kterou vlastnil taky Čech, pan Šmolka,“ dodává pamětník. 

Ještě než válka skončila, musel i pan Janečka sledovat válečné běsy, když dostal za úkol odvézt dva ustašovce ze Sisaku do Jasenovace.

„Z jeho vyprávění si pamatuji, že se ti dva vyžívali v páchání zvěrstev. Když se opili, vsadili se o to, kdo dřív bajonetem rozpáře těhotnou ženu tak, aby z ní vypadl plod dítěte. Ten, kdo vyhrál, dostal demižón vína a pečené sele.“ Zrůdný akt musel jejich řidič Janečka pod pohrůžkou zabití sledovat.

Cesta domů trvala matce dva měsíce

Na konci války Milanova matka utekla z německého tábora. Jen díky štěstí přežila bombardování, které zasáhlo i továrnu, v níž pracovala. Pěšky došla do Československa, odkud mohla jet až do Maďarska vlakem. Zbylý kus cesty šla zase pěšky. Když po dvou měsících konečně dorazila domů, zjistila, že celá vesnice lehla popelem, včetně švestkového sadu, který rodinu živil. Jediné, co z hospodářství zůstalo, byla kráva.

První transport Židů ze Slovenska: Začalo to svlečením ve škole, končilo peklem

„Po vytvoření národních výborů a soupisu obyvatelstva se dozvěděla, že bydlím v Sisaku, a tak se za mnou vypravila,“ vzpomíná pamětník. V té době měl ale pan Janečka už naplánovanou cestu do Československa. A počítal s tím, že s ním odejde i Milan.

„Možná se bál, že by ho mohly Titovy jednotky (Josip Broz Tito byl jugoslávský komunistický politik, partyzán a později prezident - pozn. red.) obvinit z kolaborace s ustašovci, které tehdy vezl,“ přemýšlí pamětník o důvodech k reemigraci.

Když se Milanova matka dozvěděla, že její syn v Chorvatsku nezůstane, souhlasila. „Řekla, že v té balkánské bídě by se mi dobře nežilo,“ říká pamětník, který od té doby svoji matku v Chorvatsku pravidelně navštěvoval.

Válku z 90. let se neodvažuje rozebírat

Do svého rodiště jezdil i během války v Jugoslávii v 90. letech. Tenkrát se jen těžko smiřoval s tím, že se Jugoslávie rozpadla. Za důvod války dodnes považuje rivalitu mezi jednotlivými národy. Jako Srb žijící na chorvatském území se zmiňuje o jednom z kořenů národnostních třenic.

„Císař nechtěl, aby se Turci dostali i do Vídně, a tak poslal srbské pohraničníky do Chorvatska, aby střežili hranice tehdejšího Rakouska-Uherska. Tam bylo zaseto semínko nesnášenlivosti mezi Chorvaty a Srby,“ míní Milan Štěkovič a zároveň dodává, že se necítí být tak vzdělaný, aby válku v Jugoslávii, tak zvláštní a zamotanou, mohl hodnotit a rozebírat.

Přežil dva koncentráky. V Osvětimi vydrželi Židé sotva dva měsíce, říká pamětník

Od roku 1947 žije Milan Štěkovič ve Zlíně, kde po vyučení pracoval jako technik výpočetních strojů na děrné štítky. V 80. letech nastoupil do JZD Slušovice, příležitostně tlumočil pro Františka Čubu.

Jeho celoživotní vášní se stalo potápění. V 50. letech jezdíval na ostrov Korčula, kde s kamarády z moře vytahovali munici z II. světové války. V roce 1966 byl také u založení zlínského potápěčského klubu pod hlavičkou tehdejší branné organizace Svazarm.