Kliknutím zvětšítePro mnohé bylo období koronaviru náročné. Vám se ale 12. května 2020 narodil syn Ron, takže na něj nevzpomínáte, předpokládám, úplně ve zlém…
Lucie: Ano. Tím, že jsme měli malé miminko, se nám toto období docela hodilo.
Jiří: Brali jsme ho svým způsobem pozitivně, protože jsme trávili daleko více času spolu. Navíc jsem těsně před tím skončil v hokejovém klubu v Litvínově a chtěl jsem si trochu odpočinout a věnovat se rodině, což se mi i díky nastalé situaci splnilo.
Lucie: Hezky se nám to všechno sešlo a tak nějak to na sebe přirozeně navázalo. Covidová situace nám samozřejmě nebyla příjemná, to asi nikomu, ale když už bylo nezbytné udělat lockdownová opatření, tak přišla v ten nejlepší okamžik. Tak bych to asi shrnula.
Jak jste se s Ronem za ty dva roky sžili?
Lucie: Sžili jsme se relativně dobře, jen nám moc nespinká. To nás docela trápí. Nedávno jsme vzpomínali na to, že když jsme se seznámili, byl mému Ríšovi rok a staršímu synovi byly tři a půl. A když jsme šli společně žít k manželovi, spal Ríša jak zabitý. Vůbec si nepamatujeme, že by nás budil. Krásně spinkal od osmi do osmi, nijak nás nerušil, měli jsme strašně moc prostoru na ty krásné milostné začátky. Užívali jsme si sami sebe, dával nám hodně prostoru. A tenhle špunt nám to teď všechno vrací. (smích)
Jiří: Už jsme dva roky nespali. (smích) Lucie: Jsme úplně vyřízení. Je to pro nás nová situace, kterou neznáme. A to jsme si říkali, že to v tomhle ohledu bude určitě dobrý, protože jsme oba s manželem docela spáči. To on vůbec není.
Změnil se vám s miminkem diametrálně denní režim?
Lucie: Celá rodina se mu musí přizpůsobovat, proto nám lockdowny docela vyhovovaly. Člověk nemusel nikam spěchat, byl doma, měli jsme čas se dospat a věci jsme plánovali, jak jsme potřebovali. Nebyly žádné pracovní povinnosti.
Šťastná rodina. Lucie a Jiří Šlégrovi se synem.
Jirko, vy jste loni oslavil padesátku, Lucko, vy letos čtyřicítku. Hodnotili jste si sami pro sebe tu uplynulou dekádu?
Lucie: Mám pocit, že bilancuju průběžně celý život. Vzpomínám na staré dobré časy i na ty špatné, ze kterých si beru poučení. Přemýšlím, co bych chtěla v životě změnit a co nechat.
Jiří: Já jsem takový budovatel. Koukám hodně dopředu, hodně plánuju a snažím se řešit různé věci. A co se týká narozenin, vždycky říkám, že věk je jen číslo, je to o tom, jak se člověk cítí. Tím, že nám přišel do života ten náš malý klouček, nás to hodně nabilo a dá se říct, že i omladilo, protože je to zase nová kapitola a jsme za ni moc rádi.
Lucie: Přesně. Musíme fungovat a je fajn, že zase děláme různé aktivity, které jsme dělali i s našimi staršími dětmi. Nenechá nás jen tak vydechnout a přemýšlet o věku. Chceme být aktivní rodiče, takže na přemýšlení o stárnutí nemáme čas. To je docela výhoda.
Mít dnes dítě po čtyřicítce už není nic neobvyklého, přesto, přemýšleli jste o tom, zda se do toho ještě pustit?
Jiří: Dali jsme si to rozhodnutí na misku vah. Šli jsme do toho s tím, že je to zodpovědnost do konce života a že se malému budeme muset v mnoha ohledech přizpůsobit. Ale na druhou stranu jsme za něj neskutečně šťastní, nic nám nedělá problém a jsme spokojení.
Protože už oba s dospíváním svých dětí zkušenosti máte, myslíte, že při výchově Rona budete liberálnější, nebo přísnější?
Jiří: Já jdu víc do toho liberála. (smích) Asi je to věkem. Člověk přece jen určité věci hodnotí jinak, než když mu bylo pětadvacet. To v každém případě. Ale zatím je malinký, takže zakřičet mi na něj dělá problém, nicméně uvidíme.
Lucie: Já jsem přísnější, to přiznávám. Ale většinou se s manželem vzájemně vyvažujeme. Když vidím, že je nastartovaný, a to nejenom u malého, ale u všech dětí, tak ho malinko brzdím, a funguje to i naopak. Když jsem rozjetá, je manžel ten zachránce. Hezky se doplňujeme. Ale v obecném měřítku si myslím, že jsem přísnější rodič.
Zapojují se do péče o malého i vaše děti?
Lucie: Především Ríša. Paradoxně ten nejmladší z našich tří odrostlých dětí. Miluje ho, hraje si s ním a nejvíc se mu věnuje. Mají mezi sebou moc hezký vztah.
Jiří: Jsou k sobě nejblíž. Odmala jsme Ríšovi říkali, že je hříčka přírody. Byl ke všem moc hodnej a milej, takže jsme trochu očekávali, že k němu bude mít nejblíž.
Loni jste společně oslavili deset let. Co pro vás bylo za tu dobu nejtěžší a na co rádi vzpomínáte?
Lucie: To by vydalo na celovečerní film. (smích)
Jiří: Myslím, že to dokážu říct třemi slovy, a to nádhera, spokojenost, úžas.
Lucie: Nebyla to vždycky procházka růžovou zahradou, a to nemyslím ve smyslu toho, že bychom mezi sebou měli konflikty, ale byly starosti zvenčí. Ale na to všechno, co kolem nás bylo, si myslím, že jsme to zvládli v uvozovkách celkem s lehkostí.
Jiří: Hrozně to uteklo.
Lucie: Přesně. Strašně to uteklo. My jsme se do sebe tak zamilovali, bylo to obrovské. Říká se, že zamilovanost může trvat až pět let, ale nám vydržela mnohem dýl a postupně se přelila do krásné a trvanlivé lásky. Máme hezký vztah. Za sebe si troufám říct, že mám skvělého parťáka do života, a to je to, co každý v životě hledá. Povedlo se nám, že jsme se našli.
Jiří: Já můžu Lucčina slova jen potvrdit. Mám ženu, manželku, milenku, kámošku… vše v jednom.
Lucie: Je to oboustranné a to se málokdy sejde. Za těch deset let jsme zažili strašně moc srandy, hezkých věcí, ale i útrap a vždycky jsme je byli schopní společně zvládnout. To hezké nám vztah okořenilo, to špatné ho utužilo.
Manželé Šlégrovi na dovolené.
Je pravda, že Jirka byl z vás dvou ten, kdo chtěl svatbu?
Jiří: Ano, jsem vychovaný tradičně, rodina má být spojená svazkem. Už když jsme spolu začali chodit, jsme si řekli, že jestli někdy miminko, tak nejdřív bude svatba, zázemí a pak se do toho pustíme.
Lucie: Manžel by se mnou možná ani neměl dítě, kdybychom se nevzali. Viď? Svobodnou matku by nepřežil. (smích)
Překvapila vás, Lucko, vůbec žádost o ruku?
Lucie: Nikdy bych nevěřila tomu, že se budu chtít ještě vdávat. A upřímně říkám, že jsem nikdy nevěřila, že se ještě po rozvodu zamiluju. Ale pak přišel Jirka a byla to taková euforie, něco absolutně nečekaného v mém životě. Chtěli jsme spolu všechno… I miminko i svatbu. A já jsem si ji užila. Vdávala jsem se z ryzí lásky a na to podle mě čeká každá ženská celý život. Mně se to povedlo až napodruhé, ale zaplať pánbůh povedlo. Někdo to třeba nezažije vůbec.
Jiří: Bylo to umocněné i tím, že jsme se brali po výhře extraligového titulu. Byla to taková třešinka na dortu.
Lucie: Aby to všichni pochopili. Manžel skončil hokejovou kariéru a po třech letech se vracel a říkal, že cítí, že jeho milovaný klub Litvínov má šanci vyhrát titul. Že by mohl být přínosem a mohli by to společně zvládnout. Začal makat, neuvěřitelně zhubnul, asi devatenáct kilo, už jsem mu nevěřila, že se ještě zvládne do profesionálního sportu vrátit, bylo mu čtyřicet čtyři let. Na začátku hokejové sezony v září mi řekl: Miláčku, podívej se, kdy je sedmý zápas finále hokejové extraligy. Tak jsem našla, že 23. dubna, a on na to, ať kdykoli potom naplánuju svatbu. Vybrala jsem tedy datum 1. května, přišlo mi hezké, a on s ním souhlasil, že může být.
A 23. dubna 2015 vyhrál s Litvínovem vytoužený extraligový titul…
Lucie: Ano, celý týden jsme slavili. Teprve tři dny před svatbou jsem si zkoušela svatební šaty. Bylo to úžasné, protože jsem neřešila nic… šaty, líčení, česání… Věděli jsme, že se bereme z lásky, nechali jsme to v té euforii přirozeně plynout. V den D jsem na sebe vzala šaty, kadeřnice mi udělala účes a šla jsem. Všechno bylo spontánní, přirozené a krásné. Měli jsme to opravdu hezké.
Nesetkávali jste se na začátku vztahu s tím, že jste klasický stereotypní pár sportovec-modelka?
Lucie: No jéžiš! (smích)
Jiří: Skoro všude, ale my jsme k tomu takový vztah nikdy neměli. Já byl vždycky zastáncem toho, že modelky nejsou pro mě. Měl jsem na to úplně jiný pohled. A pro Lucku zase hokejisti nebyli její šálek kávy.
Lucie: Nikdy před tím by mě nenapadlo mít něco se sportovcem. Vždycky mi přišli nafrnění. A manželovi to zase přišlo u missek. Byly tam tedy vzájemné první nesympatie. (smích) Ale jinak jsme si byli sympatičtí hned. Jen jsme v sobě měli ukryté takové ty klasické předsudky. Já neměla úplně valné mínění o sportovcích a manžel zase o misskách. A pak když jsme se po pěti letech brali, tak jsme se tomu zasmáli, že jsme se takhle hezky našli.
Jak jste na tom tehdy byla se sportem, když jste se seznámili?
Lucie: Od dětství jsem tančila, byla jsem na pohyb zvyklá, ale třeba jsem nikdy nebruslila, nelyžovala, spoustu sportů jsem nedělala a manžel mi tvrdí, že lžu, protože když mě vzal poprvé na led, tak jsem hned bruslila. Na lyžích jsem hned lyžovala. Ale mám to asi někde v genech. K čemukoli se postavím, to mi většinou jde a nějak to dám. Taneční průprava k tomu asi hodně pomohla.
Jiří: Stejně jako říká, že neumí anglicky ani německy, a kamkoli přijde, tam se hned s lidmi baví.
Lucie: Ne, já se stydím. Obecně jsem stydlivý člověk, ale když je potřeba, tak to nějak dám.
A vy jste, Jirko, sledoval v minulosti soutěže Miss?
Jiří: Myslím, že ne. Žádný přenos jsem asi neviděl. Samozřejmě jsem věděl, že ta soutěž existuje, ale nebyl to určitě pořad, ke kterému bych si k televizi sedl a chtěl na něj koukat. To opravdu ne. Změnilo se to až příchodem Lucky. (smích)
Lucie: Teď se mnou chudák chodí na všechny ročníky.(smích)
Chcete, aby se kluci také věnovali sportu?
Jiří: Máme na to s Luckou vcelku stejný názor, že by děti měly sportovat, což neznamená, že musí nutně ten sport dělat profesionálně. Ale určitě všechny čtyři děti, které máme, vedeme ke sportu. Malý už dělá kotrmelce, to je základ. (smích)
Lucie: To je fakt. A manžel podle mě trochu tajně doufá, že se ten nejmladší do sportu vrhne. (smích)
Jiří: Pořád mi nosí balon a já mu ho měním za hokejku. (smích) Nějak se úplně nemůžeme shodnout. A pak když začne tancovat, tak mi Lucie říká: No vidíš, bude tanečník po mně.
Lucie: Myslím, že naše kombinace je vražedná, protože já tančila a manžel měl brusle, takže si myslím, že bude krasobruslař. Říkám to od začátku. Miluje hudbu a miluje tanec. Nedá se nic dělat. (smích) Ale samozřejmě ať dělá, co ho v životě baví. Všem dětem jsme nabídli, že si mohou koníčky vybrat. Hrály tenis, golf, fotbal, hokej, lyžovaly… aby si zkusily, co je chytne za srdce. U něčeho zůstaly delší dobu, u něčeho kratší. Dnes mají na co vzpomínat, mají disciplínu a řád, a stejně tak to chceme udělat i u Rona.
9
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
