Kliknutím zvětšíteDo povědomí většiny Čechů vstoupila nejen jako modelka a tanečnice doprovázející Jiřího Korna, ale také coby bývalá přítelkyně Karla Gotta a zejména manželka režiséra Miloše Formana. Od poloviny devadesátých let s ním žila ve Spojených státech a začala se velmi úspěšně věnovat psaní. Když však před dvěma lety její manžel zemřel, stála znovu na startovní čáře.
Náš rozhovor vznikal kvůli pandemii poněkud netradičně, byť nad dvěma skleničkami jako obvykle. Jenže zatímco já svoji dvojku prosecca pila v setmělém bytě uprostřed noční Prahy, Martina seděla odpoledne s růžovým vínem a čtyřmi kočkami u svého pracovního stolu na ranči v Connecticutu. Dělilo nás sice šest a půl tisíce kilometrů i šest hodin času, ale po pěti minutách jsem měla neodbytný pocit, že spolu vlastně sedíme v jednom pokoji.
Když jsem vás v listopadu viděla v televizním volebním speciálu, došlo mi, že se všechna lednová témata, jež v úvodu zmiňuji, propojují ve vaší osobě…
… (ohlédne se za sebe) Omlouvám se, ale to křeslo je od koček úplně dorvané. Nechápu, že jsem takhle dopadla – čtyři kočky v domě, jsem jak nějaká stará bába… Ale ano, všichni tady čekáme, že nový rok bude lepší. I já.
Donald Trump se přece stále ještě nevzdal, výsledky prezidentských voleb neustále zpochybňuje. Jaká je tedy teď, na konci prosince, nálada v USA?
Pochopitelně jsem byla ráda, že víc lidí vybralo progresivnější vizi budoucnosti. I většina mých přátel jsou demokraté a na nový začátek se upřímně těší. V lednu musí potvrdit Bidena parlament a podle všeho ceremoniál proběhne bez problémů. Jakým způsobem ale Trump Bílý dům opustí, netuším a musím říct, že svůj odchod pojal opravdu hodně dramaticky.
Často přemýšlím, čím tolik lidí oslovil.
Reprezentuje totiž svět, jaký většina voličů znala. Politici byli bílí muži, nemluvilo se o globálním oteplování, sám Trump se vysmívá politické korektnosti a velmi specifickým způsobem hovoří i o ženách. To všechno jsou věci, na které lidé slyší, byť s nimi třeba stoprocentně nesouhlasí. Trump pro ně reprezentuje jistotu: „Takhle to vždycky bylo, v tomhle jsme vyrostli, tomu rozumíme, tohle známe, to je život, který jsme dosud žili.“ Je paradoxní, že Trumpa porazil jiný „bílý muž v letech“, Biden, který razí mnohem progresivnější myšlenky a stojí na druhé straně spektra.
Americká společnost byla před prezidentskými volbami možná stejně rozpolcená jako ta česká, nemyslíte?
Vždycky mi vadilo, jak Trump rozděluje lidi. Tvrdil, že demokraté chtějí rozvrátit Ameriku a nastolit socialismus, podezříval je z všelijakých ďábelských plánů. Mě to hrozně štvalo, protože i když s ním a s jeho stoupenci nesouhlasím, nikdy bych neřekla: „To jsou lidé, kteří chtějí zaprodat Ameriku Rusku.“ Ne, věřím, že i oni chtějí pro svoji zemi to nejlepší, jen mají pocit, že se k prosperitě dá dojít jiným způsobem, než si myslím já. Tak se pojďme bavit, která cesta je nejlepší, v čem jsou výhody obou směrů. Jenže Trump příliš prostoru k debatám nedával, v jeho projevech a proslovech byla vždy neochvějná víra ve vlastní neomylnost.
Co koronavirus, i on rozdělil Ameriku?
Myslím, že korona dokonce rozhodla volby. Vždyť Trump byl zpochybňovačem roušek, covid vnímal ze začátku jen jako výmysl demokratů. „Načasování“ druhé vlny i to, že tak silně udeřila v době voleb, přesvědčilo spoustu pochybovačů, že Trump nemá pravdu. Sám se dost vytrestal, přemlouval voliče, aby neposílali hlas korespondenčně, že se s hlasy bude posléze manipulovat. Jenže mezi jeho voliči zkrátka bylo hodně starých lidí, kteří se báli jít do volební místnosti fyzicky.
Nikdy jsem nechápala, proč starší generace amerických Čechů v USA zarytě volí republikány a demokratům přisuzuje extrémně levicové, komunistické smýšlení.
Ve starší generaci to tak bylo, lidé, kteří utíkali před komunismem, se levice panicky báli – ale od demokratů ke komunistům je přece hodně dlouhá cesta. Teď tu ovšem vzniklo nové křídlo levice, radikální, jde skutečně spíše o mladé lidi. No, mladé – inspiroval je Bernie Sanders, další „bílý muž v letech“. (smích) Ale hodně mladých se k němu připojuje. Zdálo se mi rozumné, že Biden se snažil reprezentovat spíše střední proud, umírněné voliče – jen tak se mu podařilo přetáhnout hlasy i některých republikánů. Mám hodně přátel v místní české komunitě, ale většina z nich jsou spíše demokraté. Nejde jen o společenskou bublinu, je to podle mě dané i sociálním soucítěním. Amerika je bohatá a vyspělá země a to, že nemá pro své lidi zdravotní pojištění, mi přijde poněkud zvláštní. Na zdravotním pojištění přece není nic socialistického.
Letos ovšem se strašením komunismem vyrukovali i sami Američané.
Demokraté se vždy profilovali jako strana, která prosazovala sociální pomoc a programy pečující o lidi v nouzi. Republikáni naopak utahovali kohoutek, prezentovali rozpočtovou zodpovědnost – nerozhazovat, nepomáhat každému, motivovat lidi, aby se naopak postarali sami o sebe. Tenhle balanc byl dobrý, strany se střídaly u moci, jedna vláda udělala progresivnější kroky, pak přišli konzervativci, řekli „ne, ne, ne“… Tohle všechno se s Donaldem Trumpem změnilo, strana se i částečně rozdělila, vzniklo křídlo Lincoln Project, tedy republikáni podporující Bidena. Když se ale podíváte, kolik peněz se za vlády Trumpa, tedy republikánského prezidenta, rozházelo za daňové úlevy bohatším firmám a jedincům, nevidíte republikánskou stranu takovou, jakou jsme ji kdysi znali.
Ale i evropští „bílí muži“ se cítí ohroženi. Je zajímavé, kolik mocných politiků hraje na antifeminní notu, dokonce i u nás.
Váže se to ke snaze dostat lidi do pocitu „nebojte se, žádná radikální změna nepřijde, vše zůstane tak, jak to bylo! Muži budou drsní mačové a ženy oddané a pečující maminky“. Mě ale spíš překvapuje, že v Čechách se k podobnému trendu přidává strašně moc žen. Feminismus považují za něco radikálního. Upřímně mi přijde divné, proč bych si měla dávat nějakou nálepku. Jsem prostě žena a chci, aby ženy byly za svoji práci stejně zaplacené, měly rovnoprávné postavení, jednalo se s nimi s respektem. V mých očích to není nic, co by mělo způsobit zemětřesení, zdá se mi to naprosto přirozené.
Pochopit synův obor se už nesnažím
Změnilo se za Trumpa i postavení amerických žen?
To snad ani ne. Víte, tohle je velice složité téma… Na jednu stranu fandím hnutím, která se snaží něco změnit. Byli jsme zvyklí posmívat se lidem za věci, za které nemohli, ať už šlo o barvu pleti, nebo sexuální orientaci. To nebylo v pořádku, zraňovalo je to, kolikrát to mělo i hlubší důsledky. Na druhé straně je fakt, že se tady v USA před volbami šlo i do druhého extrému.
Například?
Bývalý komik Al Franken, který působil v pořadu Saturday Night Live, vstoupil do politiky. Během MeToo vytáhla jeho bývalá kolegyně, se kterou kdysi objížděl vojenské základny, fotku zachycující Frankena, jak jí – zatímco spala při návratu z návštěvy amerických vojáků v Afghánistánu – sahá na prsa. Respektive spíš dělá, že na ně sahá. Pak jsem s ní viděla půlhodinový rozhovor na CNN a bylo patrné, že veškerá obvinění tahají z paty. „A ještě nějak vás urazil?!“ „Ano, ještě jednou mě v zákulisí chytil kolem pasu, to mi bylo taky nepříjemné.“ „A co vám ještě udělal?“ Vzpomněla si, že když podepisovali fotky vojákům, seděli vedle sebe, každý se štůskem fotek, a on vzal jeden její portrét a namaloval na něj rohy. A já si řekla – bože, taková šaškárna a navíc v hlavním vysílacím čase?! Franken pak musel odstoupit z funkce senátora. Ano, i tímhle Trump zabodoval, lidi si prostě řekli už dost.
Amerika je zkrátka zemí nekonečných extrémů…
Jedním z předvolebních témat roku 2016 na levicových kanálech například bylo, jaké záchody mají používat transgender osoby. Aniž bych chtěla taková rozhodnutí zlehčovat, vnímám tohle téma jako trochu minoritní. A Trump podobné výstřelky využil ve svůj prospěch. Chápu, že nevyhraněný volič si řekne: „Tak čemu se teď čtyři roky budeme věnovat? Záchodům pro transgenderové obyvatelstvo?“ A tohle je pohled běžných Američanů, zejména Trumpových voličů.
Vy na mě ale stále působíte dost česky, nemám pocit, že vás Amerika nějak změnila. Stává se vám i dnes, že některé americké zvyklosti jsou pro vás nepochopitelné? Že jste pořád tak trochu holkou z Brna?
Žiju tu dlouho, ale mám i druhý pohled, vnímám, jak podobnou věc cítí lidé v Čechách. Navíc jsem pořád s Českem dost propojená, jednak v češtině píšu, čtu, sleduju tamější filmy i televizi. Mám dokonce pocit, že jsem letos nakoukala víc českých filmů než průměrný český divák nebo profesionál. V Americe mám navíc okruh kamarádek českého původu, pořád jsem tak trochu jednou nohou doma.
Vidíte na svých synech, že jejich rodiče byli Češi? Jsou jiní než jejich vrstevníci, typičtí američtí mladí muži?
Andy jednou v jedné školní práci napsal, že vyrůstal a poslouchal české pohádky, a i proto vnímal rozdíly. V disneyovkách je vždycky jeden hodný, druhý zlý. A vyhraje ten hodný. Kdežto v českých pohádkách jsou postavy namíchané méně černobíle. Honza je sice hodný, ale zároveň i trochu hloupý. Anebo naopak vychytralý. Zaujalo mě, že si to moje děti uvědomují. Češi nemají tendenci vidět a líčit věci pouze černobíle. Historie nás vystavila různým zkouškám a víme, že se můžeme dostat do situací, kdy je velmi těžké zachovat se morálně. Možná tomu i víc rozumíme, protože kdekdo z nás měl v rodině někoho, kdo se dal například z idealismu ke komunistům nebo kdo dělal přes stranu kariéru. Ale přitom víte, že nejde o zloducha v uniformě, ale o člověka z masa a kostí, a vy mu do určité míry rozumíte, proč to udělal. Se svými syny se o těchhle věcech i dost bavím, mají na spoustu věcí český pohled, logicky jsou svými rodiči dost ovlivněni.
Umějí česky?
Mluví česky, ale blbě. (smích) Já na ně česky mluvím, ale je to těžké, spolu jsou zvyklí komunikovat anglicky. Přinutit je k češtině je neustálý boj. Ale rozumějí všemu a já doufám, že se ještě rozmluví.
Čemu se věnují?
Andy se zabýval profesionálním videohráčstvím, i v Evropě. Pak dostal na univerzitě sportovní stipendium a školné, věnuje se počítačům a filozofii. Jim studuje v New Yorku filozofii a tvůrčí psaní, ale i on navštěvuje hodiny informatiky. Co bude dál, zatím nevím. Myslím, že Andy ve světě videoher zůstane, i když třeba ne jako aktivní hráč, ale bude dělat například marketing. Snahu pochopit jeho obor jsem už úplně vzdala. Před pár lety jsem četla studii, že zhruba kolem roku 2030 bude víc povolání, která ještě neznáme, než profesí, které si pamatujeme z našeho dětství. A už to začíná. Zrovna můj syn bude takovou profesi vykonávat.
Kdyby nám před pár lety někdo tvrdil, že bude možné se živit vkládáním svých fotek na Instagram, asi bychom mu taky nevěřily.
Přesně tak. Absurdní. (smích)
Když už jste mluvila o filmech – také máte pocit, že se americké a české filmy i seriály liší zejména epilogem? Sebelepší americké dílo se neobejde bez konce plného dojetí, slz, srdcervoucích výkřiků „Miluji tě!“. Čeští filmaři si podobné ždímání emocí nedovolí a čeští diváci je nevyžadují.
Také jsem o tom přemýšlela, podobné věci v českých filmech nejsou. A pokud se o ně Češi pokusí, většinou to dopadne trapně. Pro mě byla výjimkou Kawasakiho růže, zejména skvěle napsaný závěr, který funguje i s naší, méně emoční mentalitou. Klobouk dolů před Petrem Jarchovským a Honzou Hřebejkem.
Věty o nehynoucí lásce spíš píšeme v textovkách, nevyslovujeme je nahlas.
Ale to souvisí i s výchovou. V naší generaci nebo v generaci mých rodičů nebylo běžné, aby si lidé, například i v rámci nejužší rodiny, říkali věty typu „miluju tě“, „mám tě moc ráda“. Podobné věty se braly jako extrémní emoce a používaly se spíš při výjimečných situacích. A třeba v mém dětství taková výjimečná situace nikdy nenastala. (smích) Přitom já svým synům podobné věty říkám neustále, i při vaření v kuchyni.
Jako kdybych tlačila zaparkované auto do kopce
Když už jsme u těch nových začátků – před rokem jste začala navštěvovat kurz stand-upu.
Už jsem ho absolvovala a začala vystupovat, na YouTube můžete najít i některé moje skeče. Hrozně mě to bavilo, jenže pak přišla pitomá korona a všechny kluby se zavřely. Někteří moji kolegové se přesunuli na web a vystupují přes Zoom. Ale to já nechci. Tohle byla skvělá práce i relax – jela jsem do New Yorku, šla večer někam do klubu, vystupovala, podívala se na ostatní účinkující, trochu se pobavila. Ale představa, že bych teď přes den pracovala na notebooku a večer na něm ještě udělala stand-up, mě příliš neoslovuje. Takže jsem toho na nějaký čas nechala a doufám, že se to zase rozjede.
Dají se vůbec humor a spontaneita naučit?
Existují různé workshopy herectví nebo improvizace, ale já absolvovala dva kurzy čistého stand‑upu. Začnete na dvou minutách, představíte se, řeknete, jaké je vaše téma. A pak postupně přidáváte a učitel vás učí pracovat s materiálem, předvádí, jak se rychle můžete dostat k pointě, jak musíte ovládnout řeč těla, snaží se vás dovést k finálnímu výsledku, který má zhruba pět šest minut.
Tenkrát jste řekla, že kurzem jste v sobě chtěla probudit veselejší Martinu. Šlo tedy svým způsobem i o terapii po smrti vašeho manžela?
Určitě. Období po Milošově odchodu pro mě bylo strašně těžké, o moc těžší, než jsem si uměla představit. Chyběl mi v mnoha věcech. To, že jsem se o něj starala a že jsem s ním byla, naplňovalo velkou část mých dnů. Starala jsem se o člověka, který se předtím staral o mne, dal mi dvě děti, společně jsme mnohé vybudovali. A já věděla, že mu to teď, na sklonku jeho života, vracím. A tohle všechno odpadlo, najednou jsem měla fůru času. A přišel zvláštní pocit – co mám dělat, kdo jsem? Nešla mi práce, nemohla jsem psát, byla jsem absolutně rozpadlá. Sestra navrhla: „Vždycky jsi chtěla dělat stand-up, zkus to.“ Zdálo se mi to divné – teď, v tomhle stavu?! Ale řekla jsem si, že mě to alespoň někam posune, něco se ve mně pohne. Vždycky jsem byla optimistka, sklenici vidím spíš napůl plnou než prázdnou. A tak jsem byla nucená podívat se na svůj život z veselejší stránky.
S jakým vystoupením jste měla největší úspěch?
Těžko říct. Těsně před koronou jsem začala mít i vystoupení v různých restauracích. A zjistila jsem, že pozdě v noci na Manhattanu před bandou rozjařených lidí není úplně fajn mluvit o mých kočkách a psech v Connecticutu. Před vámi sedí mladí Newyorčané, s jiným způsobem života, s jinými zkušenostmi, než máte vy. A každé publikum chce jiný materiál, jiný přístup. Přiopilé noční publikum vyžaduje, aby vaše vystoupení bylo víc na hraně, moje oblíbená témata „rodina a zvířata“ je zkrátka příliš neoslovovala.
Asi je i těžké být pohotová, vtipná a originální v jazyce, který není vaším mateřským.
Máte pravdu. Do USA jsem přišla jako dospělá a začala s angličtinou poměrně pozdě. Vím, že psát knihy v angličtině nebudu schopná nikdy. Respektive jsem se snažila jednu svoji knihu do angličtiny přeložit a bylo to pro mě tak těžké, jako kdybych tlačila zaparkované auto do kopce. Na jevišti je to adrenalin, pocit, že vám najednou chybějí různé jazykové nuance, nervy i vzrušení, nevíte, jak to celé dnes dopadne, jestli se zakoktáte. V jednom stand-upu jsem například vyprávěla o maminčiných natáčkách. Jenže jsem inkriminované slovo nevyslovila dostatečně zřetelně a diváci nevěděli, o čem vlastně mluvím. I v češtině se vám občas stane, že si nemůžete vybavit správný výraz a do svého vyprávění se trochu zamotáte. Ve stand-upu naopak můžu využít, že moje angličtina není absolutně dokonalá, že mám přízvuk, že občas používám nezvyklé, až divné formulace. Zkrátka, součástí mé existence na jevišti je i to, že jsem cizinka mluvící s přízvukem.
Vědí diváci v publiku, kdo jste? Prezentujete se jako „žena Miloše Formana“, nebo před ně předstupujete jako „no name“ osoba?
Absolutně no name! Přemýšlela jsem, jestli nemám udělat nějaký stand-up v Čechách, ale trochu mě odradil fakt, že někteří diváci by mě vnímali hlavně jako Milošovu manželku. Musela bych svá vystoupení pojednat zcela jinak. Kdežto v amerických barech mám větší svobodu. Před diváky jdu sama za sebe a oni o mně zjistí jen to, co jim řeknu. Nic jiného o mně nevědí.
Soužití se slavným režisérem nabízí spoustu historek, člověk by si je ani nemusel moc připravovat, ne? Jen z vaší prvotiny „Skladatelka voňavého prádla“ by se dalo vybírat.
Já se záměrně snažím tyhle věci už nevytahovat, být vtipná jen „přes sebe“, přes obyčejné věci všedního dne. Jasně – má první kniha byla o mých partnerech Karlu Gottovi a Miloši Formanovi, o dvou mimořádných celebritách. Ale už tehdy jsem se snažila nedávat do ní historky jen proto, že se staly někomu slavnému a já u toho zrovna byla. Teď dokončuji svoji další knihu, také velmi autobiografickou, o posledních dvou letech s Milošem, o jeho odchodu i o tom, jak se s tím snažím vyrovnávat. A tam jsem si dovolila dát pár historek jenom proto, že mně přišly zábavné a vtipné. Moji kritici stejně vždycky řeknou: „No jo, to se jí to píše o životě, když má kolem sebe tolik slavných lidí.“ Ale já se tomu vědomě vyhýbám, nechci dodávat svým knihám lesku skrze slavná jména. Tentokrát jsem si ovšem uvědomila, že vtipné historky do knihy prostě potřebuju. Jsou v ní totiž i dost smutné pasáže o Milošových posledních měsících, potřebovala jsem ji vyvážit.
Miloš byl první, kdo mi řekl, že budeme mít děti
Někdo by mohl říci, že jste na jeho odchod musela být připravena, přece jen byl o dvaatřicet let starší.
Jedna věc je, že něco rozumově akceptujete, druhá, jak vás to emocionálně zasáhne. A pak to nastane… (odmlčí se) Není vám nic platné, že jste s tím „musela počítat“. Žili jsme spolu skoro čtyřiadvacet let, spousta mých vrstevníků takhle dlouhý vztah neprožila ani s partnerem svého věku.
Nechybí vám teď ve vašem domě společnost? Přece jenom žijete dost na samotě.
To je trochu iluze, všude jezdíte autem, na určitou izolovanost jsem tedy zvyklá a za ta léta tu mám spoustu přátel. Ale i toto téma mapuju ve své poslední knize. Connecticut je víc nastavený na rodinný život, být tady single je, pravda, trochu zvláštní. Dost času ale trávím i v bytě v New Yorku a poslední dobou jsem začala jezdit i na nějaká rande, a tak…
Ale…?
Pro mě je to velká neznámá. Tedy neznámá v sobě samé. Nedokážu si odpovědět, jakého partnera bych si vlastně představovala. Celý svůj život jsem prožila dost netradičně, šla jsem si svou cestou, ne úplně klasickou a běžnou, a teď nevím, co to vlastně znamená pro moji budoucnost. Nejsem na tom stejně jako ve dvaceti nebo ve třiceti, kdy se postavíte na startovní čáru a děláte si, co chcete.
A to máte výhodu, že žijete za oceánem, kde vás žádný český bulvár ani zvědavé oči nemohou sledovat. U jiných slavných českých vdov si říkám, že jsou v podstatě odsouzeny být samy. Být „pozůstalou“ po celonárodní modle musí být hodně těžké.
Přesně tak. A nechci, aby to znělo ošklivě, ale občas se stane, že právě „národ“ tlačí ženu do role „národní vdovy“, která bude jen ctít a oprašovat památku svého muže. V tomhle to mám jednodušší, podobné tlaky necítím. Problém je skutečně spíš ve mně. Pojmenovat si to, co bych chtěla.
Nenapadlo vás po manželově smrti, že byste se vrátila zpátky do Česka?
To víte, že mě to čas od času napadá a představuju si, jaké by to asi bylo, kde bych bydlela, kam bych chodila nakupovat. Ale kluci v USA studují a i já tu mám dva domovy, místa, která Miloš zbudoval. Když se dívám zpátky, vidím, že on byl první, kdo mi řekl, že budeme mít děti. Tedy – dítě! (smích) Byla v tom i touha, aby tu byla nějaká kontinuita, návaznost na to, co vybudoval. Myslím, že si kdysi přál, aby tu třeba jeden z jeho starších synů žil. Jenže Matěj a Petr byli v Evropě úspěšní, provázáni s evropskou divadelní kulturou a nemohli odejít… Třeba nakonec v Connecticutu zůstane žít Andy nebo Jim a já budu mít krásný pocit, že Milošova kontinuita v našem domě zůstala, a budu moci vypadnout. Ale i teď si dokážu představit, že bych v Čechách delší dobu žila. Pořád to tak nějak plánuju, a pokud by se v Česku realizoval film, k němuž jsem napsala scénář, chci si v Čechách pronajmout byt a pobývat tam delší dobu.
Film? Vystudovala jste scenáristiku, ale scénáře často nepíšete.
Baví mě, že při psaní knih je všechno v mých rukou. Rukopis čte sice editor, ale kniha je hlavně mým produktem. A tak nemám takové výčitky – psát knihu nic nestojí, ani její vydání není extrémně drahá záležitost. Když se ukáže, že je to blbé, nejde o průšvih za třicet milionů. Bojím se myšlenek, které mě často napadnou v kině, když se dívám na nepovedený film: „Bože, tohle někdo natočil a investoval do toho takové prachy?“ Knihu Případ Pavlína jsem původně napsala jako filmový scénář v angličtině a absolvovala jsem s ním šílenou anabázi. A taky jsem napsala dva kratší televizní scénáře, které se realizovaly. Vždycky jsem měla představu, že by mě bavilo udělat příběh inspirovaný mými dávnými zážitky ze světa showbyznysu, kde by hrála důležitou roli hudba. Scénář vznikl, měl by ho točit Honza Hřebejk. Hudbu dělá Roman Holý, už dokonce nahrál některé písně.
Dávné období, kdy jste jako mladá holka chodila s Karlem Gottem, jste popsala slovy: „Jsem šťastnější, když na něj vzpomínám, než když jsem ho prožívala.“ Podobný pocit jsem měla i z vaší první knihy. Líčíte vše s nadhledem, ale příběh dívenky, která chodí s extrémně slavným umělcem a ví, že jí nikdy nebude stoprocentně věrný, je vlastně dost smutný.
To je pravda. Zpětně si uvědomuju, jak moc mě tohle období ovlivnilo. Když bych šla ještě víc do hloubky – akceptovala jsem, že Karel není jenom můj, protože jsem ho tolik milovala? Anebo jsem ho byla schopná tolik milovat navzdory tomu, že nebyl jenom můj, protože to tak pro mě bylo přijatelné? Spousta žen by na podobný vztah nikdy nepřistoupila. Nejlépe to dokumentuje situace, kdy jsme se na večírku s mojí sestrou s Karlem seznámily. Přišel za námi do kuchyně, obě jsme vypadaly stejně, obě jsme se mu líbily. A sestra v tu chvíli odešla. Protože ona věděla – tohle je člověk, se kterým nevybuduju vztah, který hledám. Kdežto já v té kuchyni zůstala… Do určité míry mě tohle období změnilo.
Pamatuju si vás z tehdejších fotek. Ale tmavovlasá, velmi dychtivá a showbyznysem okouzlená Martina Zbořilová se mi nějak nepojí se ženou, se kterou právě teď vedu rozhovor. Upřímně mi k vám moc nejde ani kariéra modelky.
Moje budoucí profese byla daná tím, že jsem si ve dvanácti letech uvědomila, že většina lidí musí vstávat strašně brzy ráno do práce. To mě dost vyděsilo. A pak jsem zjistila, že jsou i lidé – umělci –, kteří brzy ráno vstávat nemusejí. Tím pádem jsem se rozhodla, že musím mít povolání, které mi pozdější vstávání umožní.
A všechny podobné profese jste poctivě vyzkoušela!
(smích) Chodila jsem na hodiny kreslení, působila v dětském studiu Divadla na provázku, zkoušela jsem zpívat. Díky tomu, že jsem hodně četla, jsem zjistila, že psaní mi jde poměrně lehce, že mám velkou slovní zásobu. Ještě na gymplu jsem začala přispívat v Brně do novin a přihlásila se na žurnalistiku. Přišla jsem do Prahy a měla možnost předvádět módu. Nebylo v tom tehdy nic jiného než moment překvapení. Aha, tady mi dají dvě stovky za to, že si na sebe něco obleču a oni mě v tom vyfotí? Super! Ale pravdou je, že jsem na modelku neměla ani povahu, ani postavu. Byla jsem příliš ženská, žádný vyhublý věšák na šaty. A pak jsem začala vystupovat s Jirkou Kornem. Povlávala jsem mezi tím vším a představovala si, že nakonec zakotvím v nějakém časopise a budu dělat rozhovory, poznávat lidi, kteří mě zajímají. Miluju rozhovory Howarda Sterna a umění ptát se mě dodnes fascinuje…
Dobře, tak se ptám – co očekáváte od nového roku? Nějaké speciální přání?
Žádnou zvláštní oslavu na konec roku neplánuju, spíš „očekávám“ být co nejdřív očkována. (smích) Rouškou se netrápím, nevadí mi. Ale hrozně bych si přála cestovat, dokonce do míst, kam jsem nikdy nechtěla. A samozřejmě – vidět mámu, své přátele v Česku. A taky, aby se realizoval náš film, aby nová knížka měla ohlas, aby se mým dětem dařilo, úplně běžné a normální věci. Byla jsem naštěstí v Česku v létě, v krátkém období uvolnění, a moc jsem si to užila, pobývala jsem v Praze i u maminky v Brně. Pak jsem se vrátila do Ameriky a celý svět se zase zavřel. Ale co… Vakcína je na dohled a já věřím, že od ledna bude všechno zase lepší.
Martina Formanová
Narodila se v roce 1966 v Brně. Po maturitě odešla do Prahy, posléze začala studovat scenáristiku na FAMU. Ještě pod svým rodným jménem Zbořilová odstartovala kariéru v modelingu a pohybovala se také v českém showbyznysu. Po sametové revoluci odletěla původně za svou sestrou do Ameriky, kde se seznámila se svým manželem, filmovým režisérem Milošem Formanem. Po několikaletém soužití se jim narodila dvojčata James a Andrew.
Kariéru spisovatelky odstartovala svou autobiografickou prvotinou Skladatelka voňavého prádla, která se stala bestsellerem. Od té doby vydala již několik úspěšných knih, mimo jiné Trojdílné plavky, Snědla dětem sladkosti, Nevěra po americku, Ten sen, Případ Pavlína nebo Povídky na tělo. Žije střídavě na farmě v Connecticutu a v bytě v New Yorku.
18
Čtenář 
1
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
